Syn lékaře a zubařky je už díky ambicím svých rodičů většinou předurčen pro kariéru ve zdravotnictví, případ mladíka narozeného v kanadské hokejové Mekce byl však zcela jiný. "Vyrůstal jsem v Edmontonu a tam téměř každý hraje hokej. Moji sousedé,...
Životopis
Syn lékaře a zubařky je už díky ambicím svých rodičů většinou předurčen pro kariéru ve zdravotnictví, případ mladíka narozeného v kanadské hokejové Mekce byl však zcela jiný. "Vyrůstal jsem v Edmontonu a tam téměř každý hraje hokej. Moji sousedé, bratranci, všemožní příbuzní, každý hrál hokej pro zábavu, takže i já jsem začal, abych mezi ně zapadl. Když mi byly asi tři roky, poprvé mě postavili na brusle a já začal hrát hokej, vzpomíná sympatický obránce s úsměvem, který ho snad nikdy neopouští. Vyrostl na předměstí Edmontonu zvaném Sherwood Park, hokej ale začal hrát jinde. "Nejdříve jsem dojížděl mimo Sherwood Park do jedné takové malé farmářské vísky a tam jsem hrál až do čtrnácti let," naznačuje specifika růstu kanadské hokejové drobotiny. "Pak jsem přestoupil do Sherwood Parku, který byl větší a hrál na vyšší úrovni. Tam jsem hrál dva roky," vzpomíná na svů první přestup. Ten největší krok k profesionálnímu hokeji ho ale teprve čekal. V Kanadě je takovým krokem juniorský draft. Mužstva z rozličnýcnh juniorských lig si rozebírají nejtalentovanější patnáctileté mladíky z celé severní Ameriky. I na mladého Andyho došlo... putoval několik tisíc kilometrů od domova, do úplně jiného státu - v Americe nic divného.
Ference draftoval tým Portland Winter Hawks hrající Western Hockey League a sídlící ve státě Oregon na západě USA. Jaký byl pro šestnáctiletého zajíce přesun si asi dovede představit málokterý český mladík. "Přijel jsem tam na přípravný kemp a už tam zůstal. Nastěhoval jsem se do rodiny a začal najednou trénovat a hrát téměř jako profesionál," vzpomíná nevysoký hráč na začátky v juniorské lize. "Hraje se 72 zápasů za rok, trénuje se každý den, jezdí se na tripy, a přestože normálně chodíte do školy, všechno se začíná blížit tomu, co pak člověk zažívá jako profesionál," poukazuje na zajímavé odlišnosti výchovy severoamerických hokejistů kanadský rychlík. Ten v týmu zimních Jestřábů strávil čtyři kompletní sezóny a vedlo se mu znamenitě a to nejen bodově, jak naznačuje statistika, ale taktéž jako vládce pěstí se činil. "Je to drsná liga, spousta bitek. Prvních pár let se musíte jako mladík ukázat, je to něco jako zkouška, že se nebojíte. Hodně se to tam pere a i já jsem takových pět, sedm rvaček ročně absolvoval," směje se při vzpomínce na mladá léta postavou malý, ale svaly obalený obranář. Skvělé výkony mladíka nemohli uniknout zrakům hokejových expertů.
"Prožil jsem v Portlandu několik skvělých let. Měli jsme vynikající tým, který byl i velice úspěšný. Dokonce jsme vyhráli i Memorial Cup," připomíná trofej, která je za mořem velice ceněná a jíž získá tým, který vyhraje nejen play-off své soutěže, ale ještě soutěž vítězů všech severoamerických juniorských lig. "To byl fantastický rok," vzpomíná na sezónu 1997-98. "Díky tomu úspěchu bylo hodně z nás následně draftováno a dostalo se i do NHL," poukazuje i na své spoluhráče, jimiž byli třeba Brenden Morrow, Marián Hossa nebo Andrej Podkonický. Skvělý ročník znamenal pro Ference zvolení do all-star týmu celé WHL a získal i cenu pro hráče s nejlepším počtem plus/minus bodů, kterých nashromáždil úctyhodných 75. V 72 utkáních nastřádal 68 bodů a definitivně se dostal do povědomí skautů NHL. Draftován byl ale už rok před svou nejlepší juniorskou sezónou. Jako 208. v celkovém pořadí si ho vybral Pittsburgh. Byla to až osmá volba tohoto týmu v roce 1997, před Ferencem byli mezi Tučňáky draftováni například Slovák Döme, Jihočech Melichar a nebo nynější Ferencův spoluhráč z Českých Budějovic Petr Havelka, nemluvě o ostatních dnes bezejmených hráčích. Nejvíce z nich se v NHL prosadil ale zdánlivý outsider Ference. "Ani jsem na draft nejel, nepovažoval jsem to za tak důležité. Hlavní bylo, že si mě někdo vybral a ani mi nezáleželo na jakém to bylo místě. Když pak přijedete na kemp, nikoho nezajíma v kolikátém kole vás vybrali, důležité je pro ně, zda hrajete tvrdě a dobře. Draft není zcela rozhodující," potvrzuje zámořské zvyklosti.
Po sezóně, kdy získal Ference s týmem Portlandu Memorial Cup, následovala zase úspěšná reprezentační anabáze. Dostal jsem se do juniorské reprezentace pro mistrovství světa, které se hrálo u nás doma v Kanadě," přechází ke své prozatím jediné reprezentační akci důrazný obránce. "Celý turnaj byl vynikající, až na úplně poslední okamžiky. Prohráli jsme totiž s Ruskem ve finále až díky gólu v prodloužení," připomíná smolný moment, který ho s celým týmem, v němž zářily budoucí hvězdy jako Gagne, Calder, Morrow, Brad Ference (není příbuzný) nebo vítěz Světového poháru z letošního roku Regehr, připravil o vytoužené zlato. Kariéra rtuťovitého mladíka však už nezadržitelně směřovala k NHL. "V posledním roce v juniorech jsme vypadli v play-off a Pittsburgh mi nabídl, abych nastoupil v IHL za Kansas City. Odehrál jsem tam několik zápasů a zase jsme hned vypadli v play-off. Následně mi zavolali, abych přijel do Pittsburghu. Trénoval jsem tam a mohl sledovat mužstvo v play-off. Bylo to pro mě výborné, protože jsem si mohl vyzkoušet atmosféru týmu v NHL, viděl jsem hráče, jak trénují, zkrátka dalo mi to hodně." Nasbírané zkušenosti mohl zhodnotit hned v sezóně příští. Nejslavnější soutěž světa mu totiž otevřela dveře.
Do týmu Tučňáků si smělého mladíka v kempu vybral trenér Kevin Constantine a všechno vypadalo pro Ference růžově. "Jenže asi po dvaadvaceti zápasech byl Constantine vyhozen, tým převzal Herb Brooks a já rovnou putoval na farmu," vzpomíná dnes už s úsměvem. "Ale nezapomenu na svůj vůbec první zápas v Dallasu. Ten byl úřadujícím vítězem a před zápasem absolvoval ceremoniál se Stanley Cupem. Byl jsem pořádně nervózní," vypráví o své premiéře, jeho první gól pak měl doslova český nádech. "Jaromír Jágr mi přihrál puk přímo mezi kruhy a já příklepem propálil Tomáše Vokouna," usmívá se nad koncentrací Čechů při své gólové premiéře. Ale nebylo divu, Ference hrál v týmu, který byl natolik prošpikován Čechy, Slováky a Rusy, že si v něm jako cizinec připadal spíše kanadský mladík. "Byl to v NHL velice unikátní tým. Hráli jsme spíš evropský hokej, velice otevřený, hodně bruslení, chytrosti. Na koukání to byla asi výborná zábava, ale někdy to samozřejmě nebylo proti defenzívním a disciplinovaným soupeřům ideální," potvrzuje zvláštní postavení, které měl Pittsburgh v soutěži. "V mém druhém roce přišel k týmu Ivan Hlinka a vedlo se nám náramně. Dostali jsme se až do semifinále Stanley Cupu. Náš tým hrál skutečně skvěle, ale pro mě to někdy bylo hodně těžké. Celý život jsem byl zvyklý hrát kanadský hokej, velmi striktní a systematický, a najednou jsem hrál v celku, který mnohem více improvizoval a hrál úplně něco jiného." Pro budoucnost to ale Ferencovi přineslo i mnoho pozitiv. "Je to tak, naučil jsem se hrát i jiným stylem, než jsem hrál do té doby, a dnes mohu uplatnit oba způsoby, což je velká výhoda," vzpomíná na léta v "českém" týmu z dnešního nadhledu. V mužstvu se potkal mimojiné i s člověkem, k němuž vzhlížel ještě jako dítě. "Mario Lemieux byl mým idolem v dětství, strašně se mi líbila jeho hra a najednou jsem mu přihrával na góly. To bylo něco neuvěřitelného," nastiňuje pocity, které ho ovládaly. "Stejné to bylo i s Jágrem nebo Kovaljovem, je úžasné, že se mi něco takového poštěstilo."
Po třech letech v dresu Tučňáků přišla změna. "Jak jsem řekl, systém v Pittsburghu nebyl šit na míru zrovna mě, takže jsem někdy podával dost nevyrovnané výkony. Dva měsíce se mi třeba dařilo a pak zase měsíc ne a vedení na to prostě zareagovalo a vyměnilo mě do Calgary," rozpomíná na svůj přesun zpátky do Kanady. "Když jsem do Calgary přišel, probíhala zrovna úplná obměna mužstva. Přišla spousta nových hráčů, tým převzal nový trenér Darryl Sutter a ten začal pracovat s mladými hráči. Už v mé první sezóně za Flames jsme začali hrát dobrý hokej, ale ještě to nestačilo na play-off." To všechno bylo jen studeným předkrmem před hlavním chodem, který nastal v ročníku 2003-04. "Do kempu před sezónou přijeli všichni s velkým odhodláním konečně proniknout do play-off. Když to srovnám s Pittsburghem, byla naše hra vlastně úplným opakem. Hráli jsme velice jednoduše, disciplinovaně a systematicky, to nám bylo vlastní a vyhovovalo to tak většině hráčů. Hráli jsme jako tým a díky tomu se nám podařilo dojít až do finále," popisuje detailně calgarský hokejový zázrak jeho základní obranný kámen. Jak jinak totiž nazvat hráče, který v play-off odehrál průměrně téměř 30 minut za zápas! "Bylo to způsobeno i tím, že se nějací hráči zranili a já byl vlastně v pětadvaceti letech nejstarším obráncem," usmívá se paradoxní situaci.
Ač by to na první pohled do 175 centimetrů vysokého hráče mnoho lidí neřeklo, absolvoval za pět let v NHL už několik v Americe tak oblíbených bitek. Naposledy dokonce ve finále Stanleyova poháru. "Chytli jsme se tam s Cory Stillmanem. On zápas předtím způsobil Marcusi Nilsonovi otřes mozku, takže to byla taková odplata," vzpomněl Ference na bitku, kterou nejenže vyhrál, ale ještě tím nasměroval svůj tým k obratu zápasu. Ostatně, mstil spoluhráče, s nímž svou "zápasnickou" kariéru v NHL odstartoval. "To je vlastně pravda," smál se hráč, který si o svých bitkách v NHL zachovává dokonalý přehled. "Je to tím, že v NHL jsem se ještě tolikrát nepral, to v juniorech to bylo každý druhý zápas," dodává. "Ale měl jsem několik slavných soupeřů. Matt Barnaby například, nebo chicagský Vandenbussche. Toho když jsem chytil a uvědomil si, kdo to je, tak mi srdce málem vyskočilo z těla," popisuje s rukou na hrudi. "A ani jsem příliš nedostal naloženo, párkrát mě trefil, pár ran jsem mu vrátil, takže to dopadlo docela dobře," rozesmívá se Ference při vzpomínce na své eskapády. NHL a s tím i její bitky ale momentálně spí...
O Andyho přesunu na jih Čech toho bylo napsáno již mnoho. Spoluhráč Roman Turek však přivedl do Českých Budějovic nejen skvělého obránce, ale i zajímavou osobnost. Zdánlivě nenápadný chlapík totiž vlastní nejen na hrudi vytetovaného indiána, motocykl Harley-Davidson, ale i manželku se zajímavým zaměstnáním. "Moje žena je profesionální snowboarďačka. Na olympiádě v Naganu byla náhradnicí v kanadské reprezentaci a po ní začala jezdit profesionálně. V Americe je to velký byznys, jezdí se Extrémní hry, vydává se spousta magazínu, je to velice zajímavá kariéra. Momentálně je ale manželka těhotná, tak samozřejmě nejezdí, navíc během kariéry měla už dost zranění a operací, takže to není nic lehkého," popisuje pro Čechy nezvyklou výplň kolonky zaměstnání u manželky Kristy. K seznámení pomohla rodákovi z Edmontonu jeho záliba v motocyklech. "Jezdil jsem motorky s manželem sestry mé budoucí ženy a tak jsme se poznali. Začali jsme jezdit společně na osmihodinové projížďky, dovolené, víkendy u jezera a tak to vzniklo," nechává v myšlenkách nastartovaný svůj Harley sympatický misionář z kolébky hokeje. Nejen pro fanoušky českobudějovického hokeje je jeho přítomnost na ledě v dresu "Motoru" velkým hokejovým svátkem.
Ference draftoval tým Portland Winter Hawks hrající Western Hockey League a sídlící ve státě Oregon na západě USA. Jaký byl pro šestnáctiletého zajíce přesun si asi dovede představit málokterý český mladík. "Přijel jsem tam na přípravný kemp a už tam zůstal. Nastěhoval jsem se do rodiny a začal najednou trénovat a hrát téměř jako profesionál," vzpomíná nevysoký hráč na začátky v juniorské lize. "Hraje se 72 zápasů za rok, trénuje se každý den, jezdí se na tripy, a přestože normálně chodíte do školy, všechno se začíná blížit tomu, co pak člověk zažívá jako profesionál," poukazuje na zajímavé odlišnosti výchovy severoamerických hokejistů kanadský rychlík. Ten v týmu zimních Jestřábů strávil čtyři kompletní sezóny a vedlo se mu znamenitě a to nejen bodově, jak naznačuje statistika, ale taktéž jako vládce pěstí se činil. "Je to drsná liga, spousta bitek. Prvních pár let se musíte jako mladík ukázat, je to něco jako zkouška, že se nebojíte. Hodně se to tam pere a i já jsem takových pět, sedm rvaček ročně absolvoval," směje se při vzpomínce na mladá léta postavou malý, ale svaly obalený obranář. Skvělé výkony mladíka nemohli uniknout zrakům hokejových expertů.
"Prožil jsem v Portlandu několik skvělých let. Měli jsme vynikající tým, který byl i velice úspěšný. Dokonce jsme vyhráli i Memorial Cup," připomíná trofej, která je za mořem velice ceněná a jíž získá tým, který vyhraje nejen play-off své soutěže, ale ještě soutěž vítězů všech severoamerických juniorských lig. "To byl fantastický rok," vzpomíná na sezónu 1997-98. "Díky tomu úspěchu bylo hodně z nás následně draftováno a dostalo se i do NHL," poukazuje i na své spoluhráče, jimiž byli třeba Brenden Morrow, Marián Hossa nebo Andrej Podkonický. Skvělý ročník znamenal pro Ference zvolení do all-star týmu celé WHL a získal i cenu pro hráče s nejlepším počtem plus/minus bodů, kterých nashromáždil úctyhodných 75. V 72 utkáních nastřádal 68 bodů a definitivně se dostal do povědomí skautů NHL. Draftován byl ale už rok před svou nejlepší juniorskou sezónou. Jako 208. v celkovém pořadí si ho vybral Pittsburgh. Byla to až osmá volba tohoto týmu v roce 1997, před Ferencem byli mezi Tučňáky draftováni například Slovák Döme, Jihočech Melichar a nebo nynější Ferencův spoluhráč z Českých Budějovic Petr Havelka, nemluvě o ostatních dnes bezejmených hráčích. Nejvíce z nich se v NHL prosadil ale zdánlivý outsider Ference. "Ani jsem na draft nejel, nepovažoval jsem to za tak důležité. Hlavní bylo, že si mě někdo vybral a ani mi nezáleželo na jakém to bylo místě. Když pak přijedete na kemp, nikoho nezajíma v kolikátém kole vás vybrali, důležité je pro ně, zda hrajete tvrdě a dobře. Draft není zcela rozhodující," potvrzuje zámořské zvyklosti.
Po sezóně, kdy získal Ference s týmem Portlandu Memorial Cup, následovala zase úspěšná reprezentační anabáze. Dostal jsem se do juniorské reprezentace pro mistrovství světa, které se hrálo u nás doma v Kanadě," přechází ke své prozatím jediné reprezentační akci důrazný obránce. "Celý turnaj byl vynikající, až na úplně poslední okamžiky. Prohráli jsme totiž s Ruskem ve finále až díky gólu v prodloužení," připomíná smolný moment, který ho s celým týmem, v němž zářily budoucí hvězdy jako Gagne, Calder, Morrow, Brad Ference (není příbuzný) nebo vítěz Světového poháru z letošního roku Regehr, připravil o vytoužené zlato. Kariéra rtuťovitého mladíka však už nezadržitelně směřovala k NHL. "V posledním roce v juniorech jsme vypadli v play-off a Pittsburgh mi nabídl, abych nastoupil v IHL za Kansas City. Odehrál jsem tam několik zápasů a zase jsme hned vypadli v play-off. Následně mi zavolali, abych přijel do Pittsburghu. Trénoval jsem tam a mohl sledovat mužstvo v play-off. Bylo to pro mě výborné, protože jsem si mohl vyzkoušet atmosféru týmu v NHL, viděl jsem hráče, jak trénují, zkrátka dalo mi to hodně." Nasbírané zkušenosti mohl zhodnotit hned v sezóně příští. Nejslavnější soutěž světa mu totiž otevřela dveře.
Do týmu Tučňáků si smělého mladíka v kempu vybral trenér Kevin Constantine a všechno vypadalo pro Ference růžově. "Jenže asi po dvaadvaceti zápasech byl Constantine vyhozen, tým převzal Herb Brooks a já rovnou putoval na farmu," vzpomíná dnes už s úsměvem. "Ale nezapomenu na svůj vůbec první zápas v Dallasu. Ten byl úřadujícím vítězem a před zápasem absolvoval ceremoniál se Stanley Cupem. Byl jsem pořádně nervózní," vypráví o své premiéře, jeho první gól pak měl doslova český nádech. "Jaromír Jágr mi přihrál puk přímo mezi kruhy a já příklepem propálil Tomáše Vokouna," usmívá se nad koncentrací Čechů při své gólové premiéře. Ale nebylo divu, Ference hrál v týmu, který byl natolik prošpikován Čechy, Slováky a Rusy, že si v něm jako cizinec připadal spíše kanadský mladík. "Byl to v NHL velice unikátní tým. Hráli jsme spíš evropský hokej, velice otevřený, hodně bruslení, chytrosti. Na koukání to byla asi výborná zábava, ale někdy to samozřejmě nebylo proti defenzívním a disciplinovaným soupeřům ideální," potvrzuje zvláštní postavení, které měl Pittsburgh v soutěži. "V mém druhém roce přišel k týmu Ivan Hlinka a vedlo se nám náramně. Dostali jsme se až do semifinále Stanley Cupu. Náš tým hrál skutečně skvěle, ale pro mě to někdy bylo hodně těžké. Celý život jsem byl zvyklý hrát kanadský hokej, velmi striktní a systematický, a najednou jsem hrál v celku, který mnohem více improvizoval a hrál úplně něco jiného." Pro budoucnost to ale Ferencovi přineslo i mnoho pozitiv. "Je to tak, naučil jsem se hrát i jiným stylem, než jsem hrál do té doby, a dnes mohu uplatnit oba způsoby, což je velká výhoda," vzpomíná na léta v "českém" týmu z dnešního nadhledu. V mužstvu se potkal mimojiné i s člověkem, k němuž vzhlížel ještě jako dítě. "Mario Lemieux byl mým idolem v dětství, strašně se mi líbila jeho hra a najednou jsem mu přihrával na góly. To bylo něco neuvěřitelného," nastiňuje pocity, které ho ovládaly. "Stejné to bylo i s Jágrem nebo Kovaljovem, je úžasné, že se mi něco takového poštěstilo."
Po třech letech v dresu Tučňáků přišla změna. "Jak jsem řekl, systém v Pittsburghu nebyl šit na míru zrovna mě, takže jsem někdy podával dost nevyrovnané výkony. Dva měsíce se mi třeba dařilo a pak zase měsíc ne a vedení na to prostě zareagovalo a vyměnilo mě do Calgary," rozpomíná na svůj přesun zpátky do Kanady. "Když jsem do Calgary přišel, probíhala zrovna úplná obměna mužstva. Přišla spousta nových hráčů, tým převzal nový trenér Darryl Sutter a ten začal pracovat s mladými hráči. Už v mé první sezóně za Flames jsme začali hrát dobrý hokej, ale ještě to nestačilo na play-off." To všechno bylo jen studeným předkrmem před hlavním chodem, který nastal v ročníku 2003-04. "Do kempu před sezónou přijeli všichni s velkým odhodláním konečně proniknout do play-off. Když to srovnám s Pittsburghem, byla naše hra vlastně úplným opakem. Hráli jsme velice jednoduše, disciplinovaně a systematicky, to nám bylo vlastní a vyhovovalo to tak většině hráčů. Hráli jsme jako tým a díky tomu se nám podařilo dojít až do finále," popisuje detailně calgarský hokejový zázrak jeho základní obranný kámen. Jak jinak totiž nazvat hráče, který v play-off odehrál průměrně téměř 30 minut za zápas! "Bylo to způsobeno i tím, že se nějací hráči zranili a já byl vlastně v pětadvaceti letech nejstarším obráncem," usmívá se paradoxní situaci.
Ač by to na první pohled do 175 centimetrů vysokého hráče mnoho lidí neřeklo, absolvoval za pět let v NHL už několik v Americe tak oblíbených bitek. Naposledy dokonce ve finále Stanleyova poháru. "Chytli jsme se tam s Cory Stillmanem. On zápas předtím způsobil Marcusi Nilsonovi otřes mozku, takže to byla taková odplata," vzpomněl Ference na bitku, kterou nejenže vyhrál, ale ještě tím nasměroval svůj tým k obratu zápasu. Ostatně, mstil spoluhráče, s nímž svou "zápasnickou" kariéru v NHL odstartoval. "To je vlastně pravda," smál se hráč, který si o svých bitkách v NHL zachovává dokonalý přehled. "Je to tím, že v NHL jsem se ještě tolikrát nepral, to v juniorech to bylo každý druhý zápas," dodává. "Ale měl jsem několik slavných soupeřů. Matt Barnaby například, nebo chicagský Vandenbussche. Toho když jsem chytil a uvědomil si, kdo to je, tak mi srdce málem vyskočilo z těla," popisuje s rukou na hrudi. "A ani jsem příliš nedostal naloženo, párkrát mě trefil, pár ran jsem mu vrátil, takže to dopadlo docela dobře," rozesmívá se Ference při vzpomínce na své eskapády. NHL a s tím i její bitky ale momentálně spí...
O Andyho přesunu na jih Čech toho bylo napsáno již mnoho. Spoluhráč Roman Turek však přivedl do Českých Budějovic nejen skvělého obránce, ale i zajímavou osobnost. Zdánlivě nenápadný chlapík totiž vlastní nejen na hrudi vytetovaného indiána, motocykl Harley-Davidson, ale i manželku se zajímavým zaměstnáním. "Moje žena je profesionální snowboarďačka. Na olympiádě v Naganu byla náhradnicí v kanadské reprezentaci a po ní začala jezdit profesionálně. V Americe je to velký byznys, jezdí se Extrémní hry, vydává se spousta magazínu, je to velice zajímavá kariéra. Momentálně je ale manželka těhotná, tak samozřejmě nejezdí, navíc během kariéry měla už dost zranění a operací, takže to není nic lehkého," popisuje pro Čechy nezvyklou výplň kolonky zaměstnání u manželky Kristy. K seznámení pomohla rodákovi z Edmontonu jeho záliba v motocyklech. "Jezdil jsem motorky s manželem sestry mé budoucí ženy a tak jsme se poznali. Začali jsme jezdit společně na osmihodinové projížďky, dovolené, víkendy u jezera a tak to vzniklo," nechává v myšlenkách nastartovaný svůj Harley sympatický misionář z kolébky hokeje. Nejen pro fanoušky českobudějovického hokeje je jeho přítomnost na ledě v dresu "Motoru" velkým hokejovým svátkem.
