Byl synem strojního zámečníka Františka Machníka a Marie, rozené Máchové. Vyučil se po škole zámečníkem a pracoval ve Škodových závodech v Plzni, ale zároveň statoval v tamním Městském divadle. Po První světové válce přešel zcela na divadelní...
Životopis
Byl synem strojního zámečníka Františka Machníka a Marie, rozené Máchové. Vyučil se po škole zámečníkem a pracoval ve Škodových závodech v Plzni, ale zároveň statoval v tamním Městském divadle. Po První světové válce přešel zcela na divadelní dráhu a začal zprvu působit u kočovných společností. V letech 1920-23 to byla Společnost J. O. Martin, 1923-24 Společnost V. Vrba a 1924-1925 Společnost Alferi.
Po průpravě, jíž se mu zde dostalo, zakotvil v letech 1926-9 ve Východoslovenském národním divadle v Košicích. Členkou tohoto souboru byla také jeho žena, herečka Pavla Machníková, rozená Červíčková. (Machník se stal švagrem otce herce Rudolfa Hrušínského II.) Zde se od milovnických rolí jako Aleš (Šalda: Dítě), Melchior (Wedekind: Procitnutí jara) či Praed (Shaw: Živnost paní Warrenové) přehrává na charakterní obor – Jago (Shakespeare: Othello), Radovid (Zeyer: Radúz a Mahulena), Kostelník (Stroupežnický: Zkažená krev), Akim (Tolstoj: Vláda tmy), ale uplatňuje se i jako komik – např. Phipps (Wilde: Ideální manžel), Raspljujev (Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského). Hraje rovněž ve hrách slovenských dramatiků.
V sezóně 1930/31 působí v Českém divadle v Olomouci, kde se seznamuje s režisérem E. F. Burianem. V letech1931-34 se vrací opět na Slovensko jako člen Slovenského národního divadla v Bratislavě. Roku 1932 zde přechází do českého souboru pod vedením režiséra Viktora Šulce, žáka vůdčího německého expresionisty Jessnera. V Stodolově Králi Svätoplukovi vytvořil knížete Mojmíra. V Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, který se hodil svou slovenskou lokalizací, hrál Machník tentokrát menší roli Stojmírova důvěrníka Pribiny. Ve Vrchlického Rabínské moudrosti ztělesnil legendárního tvůrce Golema, rabbiho Jehudu Löwa ben Bezalel. V Dykově Zmoudření Dona Quijota hrál Faráře, v Shakespearově Romeovi a Julii Juliina otce Capuleta, v Shawově Svaté Janě kaplana Jana de Stogumbera, kdežto ve Vrchlického Noci na Karlštejně samotného arcibiskupa Arnošta z Pardubic. To je jen několik příkladů z mnoha rolí a roliček, které Machník na velké scéně SND počátkem 30. let vytvořil. Osvědčil se zde jako charakterní herec, figurkář i komik.
V letech 1934-1941 se spolu s manželkou stávají členy E. F. Burianova avantgardního divadla D 34 v Praze, které hraje zprvu na malé scéně Mozartea v Jungmannově ulici, v létě obvykle v Sale terreně Valdštejnské zahrady a od roku 1939 v budově Na Poříčí (dnešní divadlo Archa). Z této éry se na rozhlasové fólii dochoval Machníkův král ve starofrancouzské lidové písni Tři tamboři a na desce s voicebandovým podáním Českých pohádek Boženy Němcové mazaný hrdina pohádky Kmotr Matěj. Šot z filmového týdeníku ho zachytily jako krále Africia ve Hře o sv. Dorotě (První lidová suita, uvedená ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938) – je možné si ho v té roli srovnat se samotným E. F. Burianem, který ji s chutí vytvořil v rozhlasové verzi Lidová suita (1956). Postavou prosvítá venkovský ochotník, který ji hraje. Má papírovou korunu, půjčenou ženskou zástěru jako plášť, paličku od hmoždíře místo žezla a na nose brýle, které byly na vesnici znakem bohatství a ve hře o dávné mučednici jsou roztomilým anachronismem. Za tyranským králem stojí Vaňátkův písař Doufil, který přičinlivě zapisuje jeho každé nadnesené slovo, provázené rezolutním potřásáním „žezla“ a občasným nesprávným přízvukem (úspěšný pokus profesionála o naivní lidové divadlo, připomínající dětskou hru).
Filmový týdeník natočil i Machníkova kantora s houslemi při obchůzkové hře Vojáci sv. Řehoře, který řídí recitaci žáků, pojatou jako koledu pro školu (Druhá lidová suita, 1939, tentokrát natočená v Mozarteu).
Z mnoha hercových úloh v Déčku připomeňme Shylocka v Burianově adaptaci Shakespearova Kupce benátského , který působil podle Vodáka „jako vzdělaný dvorní bankéř“ a podle Rybáka zakrýval svou hamižnost na odiv stavěnou vírou a starorabínskou moudrostí. V Burianově satirické úpravě Shakespearova a Laforguova Hamleta III. vytvořil krále.Podle Vodáka tento „Král Machníkův a královna Skrbkové jsou opravdu ti, kteří melou z posledního, on pijáckou neotesaností a ona dohlíživou, opovržlivou poroučivostí.“ (Fučík v Divadelních kritikách, s.442 mluví dokonce o „velikém výkonu Machníka a Skrbkové“.) Významná byla též Burianova úprava Beaumarchaisova Lazebníka sevillského, pojatá jako výraz solidarity s bojujícím Španělskem. Z inscenace se dochovaly ukázky na deskách a filmový úryvek se zpěvem a tancem sboru z poválečné rekonstrukce . Fučík oceňuje jednotný styl a kolektivnost inscenace a mezi třemi nejvýraznějšími výkony je podle něj „především Machníkův Bartolo, živé svědectví, jak v kolektivu D 37 dovedou růst kádry do podivuhodných kvalit.“ Podle Píši sehrál tohoto právníka s „groteskní komikou majetnické zuřivosti a úzkosti“ a zároveń „zcela v intencích autorových místo tupé omezenosti podtrhl bystrost šáleného milovníka.“ (Srv. výrok J. Pokorného, že milenci komedie dell´arte bývají komičtí, už proto, že „když se člověk zamiluje, zblbne.“) Machnik vynikl rovněž v postavě „krále žebráků“ Peachuma (Brecht-Weill: Žebrácká opera), organizujícího své zfašizované bojůvky. Ve středověké francouzské frašce Mistr Pleticha aktualizoval svého soukeníka v duchu režijního záměru, jak prozradil v programu k inscenaci: „Hraji živnostníka Kubáska, který se podle textu snaží ošidit kupce. Jeho zboží jde špatně na odbyt, je nucen prodávat na úvěr a je ošálen. Pak prohraje svou při s pastýřem, kterému špatně platil, a tím ho donutil ke krádeži. Hlavními znaky této postavy jsou lakomost, bezohlednost a uzavřenost v kruhu svých úzkých, sobeckých zájmů, nevraživost vůči celému světu, která naráží na stejné nepřátelství ostatních vůči němu. A nejsou tyto znaky typické i pro živnostníka naší doby, který stále cítí tlak spletitých a nespořádaných sociálních poměrů, neví však, jak tomuto tlaku čeliti, poněvadž nepoznal rozhodující činitele těchto poměrů? Spoléhá na svoji obratnost, která je mu ve skutečnosti tak málo platná!“ (Program D 36, č.6).
A. M. Píšu zaujal v Mistru Pletichovi mj. „osvědčený B. Machník, jehož úzkostlivý obelstěný kramář rostl až k drásavé tragikomice člověka zděšeně nemohoucího uvěřit vlastním očím“. V Klicperově upravené veselohře Každý něco pro vlast s písničkami Karla Reinera sehrál Machník bohatého mlynáře, kterého uloví vdavekchtivá vdova, v dramatizaci Dykova Krysaře řemeslnického konšela, v Lidovém králi od manželů Tomanových až žoviálního krále Václava IV., v Šetkově Figarově rozvodu stářím poněkud „omšelého“ Figara a v Dykově Revoluční trilogii rebelantského žebráka, kterého za něj zaskočil E. F. Burian, aby mu ukázal další výrazové možnosti této role.Ve Wedekindově Procitnutí jara vytvořil Melchiorova despotického otce pana Gabora, kterému manželka (Zdenka Podlipná) hrozí rozvodem, pokud dá syna do polepšovny. Fotografie zachytila, jak jako Gabor stojí na začátku výstupu na praktikáblu nad manželkou, zatímco na přední průsvitný ekran se promítají zvětšené Vendliny oči. Na dalším snímku sedí Gabor na židli se zakloněnou hlavou a prudce osvětlenou tváří, blízkou infarktu. Manželka, stojící ve stínu, se nad ním sklání. V závěru scény s ním partnerka mluvila už jen přes rameno, aniž se na něj podívala – roztržka byla nevyhnutelná stejně jako vzpoura proti „hlavě rodiny“ – aranžmá připomínalo Munchův obraz. V Trojanově úpravě Šamberkovy frašky Každý má dvě úlohy sehrál Machník s pochopením parodii na ochotnického „srdcervoucího patetika“ (A. M. Píša: Divadelní avantgarda, Divadelní ústav, Praha 1978, s.160. Zde též další kritiky.)
V letech 1941-1944 převzala soubor i budovu D 41 Na Poříčí Městská divadla pražská a Machník zde mohl navázat na zkušenosti z repertoárového divadla. Po návratu E. F. Buriana z koncentračního tábora se k němu do obnoveného Déčka v sezóně 1945/6 s manželkou vrací. Pak ale od něj s většinou bývalých členů odchází a spolu s Emilem Bolkem (strýcem Miroslava Horníčka) dostávají angažmá v Národním divadle v Praze – Machník od roku 1946 až do své smrti. Seznam Machníkových realistických postav na této scéně a fotografie jeho výrazných masek jsou na stránkách Národní divadlo, Archiv. Ctí ho, že v repertoáru, poplatném době, hrál roku 1949 také Choda Ondřeje v Radokově inscenaci Faltisovy Chodské nevěsty , zakázané po 14 vyprodaných představeních na popud dogmatického „ředitele činohry“ Jindřicha Honzla. Honzl vzápětí Radoka z Národního divadla vyštval. (Alfréd Radok byl jako režisér žákem E. F. Buriana, s Machníkem se znali z Déčka.) Ve filmu Psohlavci (uvedeném až 1955) hrál Machník naopak purkrabího trhanovského zámku. Hercova signora Baptistu, ustaraného otce Kateřiny a Biancy v Shakespearově Zkrocení zlé ženy zachytil Bezdíčkův rozhlasový přepis celé inscenace Národního divadla (DF 10077-79) z roku 1952. V rozhlasovém záznamu Stroupežnického Našich furiantů v režii Zdeńka Štěpánka z roku 1953 (DF 20676-8) hraje Machník hospodského Marka. Se Zdeňkem Štěpánkem hraje Tubala v ukázce ze Shakespearova Kupce benátského v rozhlasovém pořadu Vojanovské vzpomínání v cyklu Herci u mikrofonu - Mistři našeho jeviště, AF 8399. (V gramoalbu Shakespeare tutéž roli vytvořil se Štěpánkem Machníkův kolega z D 34 a ND, Emil Bolek.).
Z řady jeho filmových rolí je nesmrtelný zejména anglicky vznešený a dojemně věrný komorník Bolton v parodii Pytlákova schovanka , srovnatelný s podobně klasickým komorníkem Svatopluka Beneše v televizní inscenaci Oscara Wilda-J. Z. Nováka: Zločin lorda Savila (ČT 1967, režie Eva Sadková). Výborným partnerem mu coby jeho zchudlý pán v Pytlákově schovance (1949) byl Oldřich Nový. Bohumil Machník zemřel náhle roku 1954. Jeho manželka, která hrála v Národním divadle tehdy externě menší role nebo v komparsu, tam setrvala až do začátku 60.let (hraje epizodní Druhou ženu ve filmovém dokumentu z Krejčovy inscenace Tylovy hry Drahomíra a její synové, Divadelní ústav 1963. Naposled o derniéře 2. 7. 1964). Filmografie B.Machníka viz cfn, fdb, kinobox.cz .
Bibliografie:
Machník B.: Blahopřejný dopis D 34-AUD k daceti letům zápasů o pokrokové divadlo, Divadlo, 4, 1953, č. 10, říjen, s.911-912
O Machníkových hereckých začátcích v Plzni a u Společnosti J. O. Martina viz J. Průcha: Má cesta k divadlu, Divadelní ústav, Praha 1977 (podle rejstříku)
J. Průcha: Zemřel herec Bohumil Machník, Rudé právo 2. 3. 1954
J. Průcha a O. Krejča: Pokorný dělník umění, Divadlo, 5, 1954, č.4, duben, s.288-290
Nekrology B. Machníka od Zdeňka Štěpánka a Vítězslava Vejražky, časopis Národní divadlo, XXIX, 1954, č.17, s.3-6
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
Po průpravě, jíž se mu zde dostalo, zakotvil v letech 1926-9 ve Východoslovenském národním divadle v Košicích. Členkou tohoto souboru byla také jeho žena, herečka Pavla Machníková, rozená Červíčková. (Machník se stal švagrem otce herce Rudolfa Hrušínského II.) Zde se od milovnických rolí jako Aleš (Šalda: Dítě), Melchior (Wedekind: Procitnutí jara) či Praed (Shaw: Živnost paní Warrenové) přehrává na charakterní obor – Jago (Shakespeare: Othello), Radovid (Zeyer: Radúz a Mahulena), Kostelník (Stroupežnický: Zkažená krev), Akim (Tolstoj: Vláda tmy), ale uplatňuje se i jako komik – např. Phipps (Wilde: Ideální manžel), Raspljujev (Suchovo-Kobylin: Svatba Krečinského). Hraje rovněž ve hrách slovenských dramatiků.
V sezóně 1930/31 působí v Českém divadle v Olomouci, kde se seznamuje s režisérem E. F. Burianem. V letech1931-34 se vrací opět na Slovensko jako člen Slovenského národního divadla v Bratislavě. Roku 1932 zde přechází do českého souboru pod vedením režiséra Viktora Šulce, žáka vůdčího německého expresionisty Jessnera. V Stodolově Králi Svätoplukovi vytvořil knížete Mojmíra. V Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, který se hodil svou slovenskou lokalizací, hrál Machník tentokrát menší roli Stojmírova důvěrníka Pribiny. Ve Vrchlického Rabínské moudrosti ztělesnil legendárního tvůrce Golema, rabbiho Jehudu Löwa ben Bezalel. V Dykově Zmoudření Dona Quijota hrál Faráře, v Shakespearově Romeovi a Julii Juliina otce Capuleta, v Shawově Svaté Janě kaplana Jana de Stogumbera, kdežto ve Vrchlického Noci na Karlštejně samotného arcibiskupa Arnošta z Pardubic. To je jen několik příkladů z mnoha rolí a roliček, které Machník na velké scéně SND počátkem 30. let vytvořil. Osvědčil se zde jako charakterní herec, figurkář i komik.
V letech 1934-1941 se spolu s manželkou stávají členy E. F. Burianova avantgardního divadla D 34 v Praze, které hraje zprvu na malé scéně Mozartea v Jungmannově ulici, v létě obvykle v Sale terreně Valdštejnské zahrady a od roku 1939 v budově Na Poříčí (dnešní divadlo Archa). Z této éry se na rozhlasové fólii dochoval Machníkův král ve starofrancouzské lidové písni Tři tamboři a na desce s voicebandovým podáním Českých pohádek Boženy Němcové mazaný hrdina pohádky Kmotr Matěj. Šot z filmového týdeníku ho zachytily jako krále Africia ve Hře o sv. Dorotě (První lidová suita, uvedená ve Valdštejnské zahradě v rámci výstavy Pražské baroko 1938) – je možné si ho v té roli srovnat se samotným E. F. Burianem, který ji s chutí vytvořil v rozhlasové verzi Lidová suita (1956). Postavou prosvítá venkovský ochotník, který ji hraje. Má papírovou korunu, půjčenou ženskou zástěru jako plášť, paličku od hmoždíře místo žezla a na nose brýle, které byly na vesnici znakem bohatství a ve hře o dávné mučednici jsou roztomilým anachronismem. Za tyranským králem stojí Vaňátkův písař Doufil, který přičinlivě zapisuje jeho každé nadnesené slovo, provázené rezolutním potřásáním „žezla“ a občasným nesprávným přízvukem (úspěšný pokus profesionála o naivní lidové divadlo, připomínající dětskou hru).
Filmový týdeník natočil i Machníkova kantora s houslemi při obchůzkové hře Vojáci sv. Řehoře, který řídí recitaci žáků, pojatou jako koledu pro školu (Druhá lidová suita, 1939, tentokrát natočená v Mozarteu).
Z mnoha hercových úloh v Déčku připomeňme Shylocka v Burianově adaptaci Shakespearova Kupce benátského , který působil podle Vodáka „jako vzdělaný dvorní bankéř“ a podle Rybáka zakrýval svou hamižnost na odiv stavěnou vírou a starorabínskou moudrostí. V Burianově satirické úpravě Shakespearova a Laforguova Hamleta III. vytvořil krále.Podle Vodáka tento „Král Machníkův a královna Skrbkové jsou opravdu ti, kteří melou z posledního, on pijáckou neotesaností a ona dohlíživou, opovržlivou poroučivostí.“ (Fučík v Divadelních kritikách, s.442 mluví dokonce o „velikém výkonu Machníka a Skrbkové“.) Významná byla též Burianova úprava Beaumarchaisova Lazebníka sevillského, pojatá jako výraz solidarity s bojujícím Španělskem. Z inscenace se dochovaly ukázky na deskách a filmový úryvek se zpěvem a tancem sboru z poválečné rekonstrukce . Fučík oceňuje jednotný styl a kolektivnost inscenace a mezi třemi nejvýraznějšími výkony je podle něj „především Machníkův Bartolo, živé svědectví, jak v kolektivu D 37 dovedou růst kádry do podivuhodných kvalit.“ Podle Píši sehrál tohoto právníka s „groteskní komikou majetnické zuřivosti a úzkosti“ a zároveń „zcela v intencích autorových místo tupé omezenosti podtrhl bystrost šáleného milovníka.“ (Srv. výrok J. Pokorného, že milenci komedie dell´arte bývají komičtí, už proto, že „když se člověk zamiluje, zblbne.“) Machnik vynikl rovněž v postavě „krále žebráků“ Peachuma (Brecht-Weill: Žebrácká opera), organizujícího své zfašizované bojůvky. Ve středověké francouzské frašce Mistr Pleticha aktualizoval svého soukeníka v duchu režijního záměru, jak prozradil v programu k inscenaci: „Hraji živnostníka Kubáska, který se podle textu snaží ošidit kupce. Jeho zboží jde špatně na odbyt, je nucen prodávat na úvěr a je ošálen. Pak prohraje svou při s pastýřem, kterému špatně platil, a tím ho donutil ke krádeži. Hlavními znaky této postavy jsou lakomost, bezohlednost a uzavřenost v kruhu svých úzkých, sobeckých zájmů, nevraživost vůči celému světu, která naráží na stejné nepřátelství ostatních vůči němu. A nejsou tyto znaky typické i pro živnostníka naší doby, který stále cítí tlak spletitých a nespořádaných sociálních poměrů, neví však, jak tomuto tlaku čeliti, poněvadž nepoznal rozhodující činitele těchto poměrů? Spoléhá na svoji obratnost, která je mu ve skutečnosti tak málo platná!“ (Program D 36, č.6).
A. M. Píšu zaujal v Mistru Pletichovi mj. „osvědčený B. Machník, jehož úzkostlivý obelstěný kramář rostl až k drásavé tragikomice člověka zděšeně nemohoucího uvěřit vlastním očím“. V Klicperově upravené veselohře Každý něco pro vlast s písničkami Karla Reinera sehrál Machník bohatého mlynáře, kterého uloví vdavekchtivá vdova, v dramatizaci Dykova Krysaře řemeslnického konšela, v Lidovém králi od manželů Tomanových až žoviálního krále Václava IV., v Šetkově Figarově rozvodu stářím poněkud „omšelého“ Figara a v Dykově Revoluční trilogii rebelantského žebráka, kterého za něj zaskočil E. F. Burian, aby mu ukázal další výrazové možnosti této role.Ve Wedekindově Procitnutí jara vytvořil Melchiorova despotického otce pana Gabora, kterému manželka (Zdenka Podlipná) hrozí rozvodem, pokud dá syna do polepšovny. Fotografie zachytila, jak jako Gabor stojí na začátku výstupu na praktikáblu nad manželkou, zatímco na přední průsvitný ekran se promítají zvětšené Vendliny oči. Na dalším snímku sedí Gabor na židli se zakloněnou hlavou a prudce osvětlenou tváří, blízkou infarktu. Manželka, stojící ve stínu, se nad ním sklání. V závěru scény s ním partnerka mluvila už jen přes rameno, aniž se na něj podívala – roztržka byla nevyhnutelná stejně jako vzpoura proti „hlavě rodiny“ – aranžmá připomínalo Munchův obraz. V Trojanově úpravě Šamberkovy frašky Každý má dvě úlohy sehrál Machník s pochopením parodii na ochotnického „srdcervoucího patetika“ (A. M. Píša: Divadelní avantgarda, Divadelní ústav, Praha 1978, s.160. Zde též další kritiky.)
V letech 1941-1944 převzala soubor i budovu D 41 Na Poříčí Městská divadla pražská a Machník zde mohl navázat na zkušenosti z repertoárového divadla. Po návratu E. F. Buriana z koncentračního tábora se k němu do obnoveného Déčka v sezóně 1945/6 s manželkou vrací. Pak ale od něj s většinou bývalých členů odchází a spolu s Emilem Bolkem (strýcem Miroslava Horníčka) dostávají angažmá v Národním divadle v Praze – Machník od roku 1946 až do své smrti. Seznam Machníkových realistických postav na této scéně a fotografie jeho výrazných masek jsou na stránkách Národní divadlo, Archiv. Ctí ho, že v repertoáru, poplatném době, hrál roku 1949 také Choda Ondřeje v Radokově inscenaci Faltisovy Chodské nevěsty , zakázané po 14 vyprodaných představeních na popud dogmatického „ředitele činohry“ Jindřicha Honzla. Honzl vzápětí Radoka z Národního divadla vyštval. (Alfréd Radok byl jako režisér žákem E. F. Buriana, s Machníkem se znali z Déčka.) Ve filmu Psohlavci (uvedeném až 1955) hrál Machník naopak purkrabího trhanovského zámku. Hercova signora Baptistu, ustaraného otce Kateřiny a Biancy v Shakespearově Zkrocení zlé ženy zachytil Bezdíčkův rozhlasový přepis celé inscenace Národního divadla (DF 10077-79) z roku 1952. V rozhlasovém záznamu Stroupežnického Našich furiantů v režii Zdeńka Štěpánka z roku 1953 (DF 20676-8) hraje Machník hospodského Marka. Se Zdeňkem Štěpánkem hraje Tubala v ukázce ze Shakespearova Kupce benátského v rozhlasovém pořadu Vojanovské vzpomínání v cyklu Herci u mikrofonu - Mistři našeho jeviště, AF 8399. (V gramoalbu Shakespeare tutéž roli vytvořil se Štěpánkem Machníkův kolega z D 34 a ND, Emil Bolek.).
Z řady jeho filmových rolí je nesmrtelný zejména anglicky vznešený a dojemně věrný komorník Bolton v parodii Pytlákova schovanka , srovnatelný s podobně klasickým komorníkem Svatopluka Beneše v televizní inscenaci Oscara Wilda-J. Z. Nováka: Zločin lorda Savila (ČT 1967, režie Eva Sadková). Výborným partnerem mu coby jeho zchudlý pán v Pytlákově schovance (1949) byl Oldřich Nový. Bohumil Machník zemřel náhle roku 1954. Jeho manželka, která hrála v Národním divadle tehdy externě menší role nebo v komparsu, tam setrvala až do začátku 60.let (hraje epizodní Druhou ženu ve filmovém dokumentu z Krejčovy inscenace Tylovy hry Drahomíra a její synové, Divadelní ústav 1963. Naposled o derniéře 2. 7. 1964). Filmografie B.Machníka viz cfn, fdb, kinobox.cz .
Bibliografie:
Machník B.: Blahopřejný dopis D 34-AUD k daceti letům zápasů o pokrokové divadlo, Divadlo, 4, 1953, č. 10, říjen, s.911-912
O Machníkových hereckých začátcích v Plzni a u Společnosti J. O. Martina viz J. Průcha: Má cesta k divadlu, Divadelní ústav, Praha 1977 (podle rejstříku)
J. Průcha: Zemřel herec Bohumil Machník, Rudé právo 2. 3. 1954
J. Průcha a O. Krejča: Pokorný dělník umění, Divadlo, 5, 1954, č.4, duben, s.288-290
Nekrology B. Machníka od Zdeňka Štěpánka a Vítězslava Vejražky, časopis Národní divadlo, XXIX, 1954, č.17, s.3-6
Autor: PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
