Hned z několika důvodů lze Bryana Trottiera považovat za pozoruhodného hráče. Byl jedním z nejkompletnějších hokejistů (nejen) své doby, s šesti prsteny pro vítěze Stanley Cupu, které zkompletoval ve dvou různých klubech. K tomu se stal reprezentačním obojživelníkem, když na mezinárodní scéně oblékl jak dres Kanady, tak Spojených států amerických.

Poté, co hokejově dozrál ve West Coast Hockey League, spojil svou kariéru na dlouhých patnáct let s New York Islanders, kde nastupoval většinu času se svým hokejovým dvojčetem Mikem Bossym. Na spolupráci těch dvou se pěly ódy a řada jejich akcí patří dodnes do zlatého fondu světového hokeje.

Trottier přišel do nově se formujícího klubu na podzim roku 1975, draftován byl o rok dříve ve druhém kole z 22. místa; Bossy dorazil o dva roky později. Oba se uvedli stylově: Calderovou trofejí pro nejlepšího nováčka soutěže, Trottier navíc s 95 body i historicky nejlepším výkonem ligového zelenáče.

Bývalý spoluhráč Garry Howatt přirovnal slavné duo ke „chlebu s máslem“, a nejen proto, co spolu předváděli v zápasech, nýbrž také proto, že byli neoddělitelnou dvojicí mimo led. Trottier byl centrem s vytříbenýma rukama a excelentním smyslem pro kombinaci. Spousta lidí se jeho kvality dokonce nebála srovnávat s Gretzkym. Ostatně právě gloriolu slavné 99tky považují mnozí za jeden z hlavních důvodů, proč útočník Islanders neposbíral během kariéry víc individuálních trofejí.

O co byl ošizen na individuálním poli, to si vynahradil na poli kolektivním. Byl příslušníkem slavné dynastie Ostrovanů, která na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let vyhrála čtyři Stanley Cupy v řadě. Byl šéfem první útočné formace, již vedle Bossyho doplňoval na levém křídle Clark Gillies. Famózní souhra pomohla Bossymu, aby se stal jedním z nejrespektovanějších střelců v dějinách NHL. Patrně jen chronické bolesti zad a předčasný konec kariéry připouští v tomto ohledu dohady.

„Je to instinkt,“ řekl ke vzájemné souhře Bossy. „Nejsou tam žádné zvláštní signály, je třeba jen normálně komunikovat. Historie si bude Trotse pamatovat jako skvělého hráče, mě jako skvělého střelce. Nevím, kdo z nás byl lepší, protože jsme byli každý úplně jiný. Tak jak on pomohl mě, pomohl jsem i já jemu.“

Jak již bylo řečeno, Trottier byl výjimečný tvůrce hry, dokázal být ale přesný i ve střelbě. Vybudoval si renomé jednoho z nejkompletnějších hráčů hokejové historie. Udivoval fantastickým čtením hry, neštítil se defenzivy, dokázal hrát fyzicky. K tomu vynikal na vhazování.

Stan Fischler, slavný hokejový novinář a spisovatel, se nijak netajil názorem, podle něhož byl Trottier lepší hráč než Gretzky. „Vyzrál v nejefektivnějšího útočníka od dob Gordieho Howea,“ tvrdil bez skrupulí.

Spoluhráč Eddie Westfall s hodnocením souhlasí. „Byl pevný jako Howe. Gordie rád hrál fyzický hokej stejně jako Bryan.“

Během své kariéry překonal osminásobný účastník NHL All Star Game šestkrát stobodovou hranici, jednou nastřílel 50 branek. Individuálně vůbec nejúspěšnější ročník odehrál v letech 1978-79, kdy se 134 body vyhrál Art Ross Trophy, k níž přidal také Hart Trophy. Lize dominoval rovněž ve statistice plus minus.

Od roku 1979 začala čtyřletá nadvláda Ostrovanů, jejíž neodmyslitelnou součástí byl vedle obránce Denise Potvina, gólmana Billyho Smithe a již zmiňovaného Bossyho právě Trottier. Islanders válcovali soupeře stylem nad jiné obdivuhodným a vytvořili dynastii, která se vyjímá na stránkách hokejových kronik. Období čtyř Stanley Cupů a devatenácti vyhraných sérií play off v řadě, což je nepřekonaný ligový rekord, uťala v roce 1984 až nastupující generace Edmonton Oilers.

Rodák z Val Marie, malého městečka v Saskatchewanu, vyrostl jako spousta kluků na místních zamrzlých jezírcích. Samozřejmě na bruslích a s hokejkou v ruce. Na rozdíl od ostatních bral ale malý Bryan hokej tak vážně, že byl ochotný na sobě tvrdě pracovat a trénovat. Když silné mrazy zahnaly ostatní děti domů do tepla, zůstal na ledě sám se svým plyšovým psem. Později vzpomínal, jak dobře se do něj trefovalo; jak alternativní brankář přispěl k rozvoji jeho střelby.

V šestnácti letech se rozhodl vyrazit za kariérou do světa. Zvolil 75 mil vzdálené Swift Current, kde se připojil k týmu Broncos. Rozjížděl se pomalu, záhy se ale stal jednou z největších nadějí ligy. Spoluhráči mu byli mezi jinými Terry Ruskowski, Tiger Williams nebo Brian Sutter.

Po draftu v roce 1974 se vrátil na rok mezi juniory. V barvách Lethbridge, kam se mezitím přestěhovali Broncos, se stal s 98 asistencemi nejlepším nahrávačem a se 144 body druhým nejproduktivnějším hráčem soutěže, díky čemuž si odnesl cenu pro nejužitečnějšího borce ligy. Brána do NHL se mohla otevřít.

„Byla to jeho vyrovnanost, co na něm vyčnívalo,“ řekl kdysi spoluhráč Billy Harris. „Bez ohledu na situaci udivoval svým klidem. K tomu měl vytříbený smysl pro hokej. Byl - pokud to tak lze nazvat - přirozeným centrem.“

Po konci veleúspěšného období, které čítalo čtyři Stanley Cupy a pro „Trotse“ hned první rok návdavkem Conn Smythe Trophy, vydržel na Long Islandu až do roku 1990. Na slavnou éru vzpomíná s přirozenou nostalgií a husí kůží.

„Když jsem svíral v rukou první pohár, jako bych cítil všechna ta jména. Moje smysly zbystřily. Všechny jsem slyšel. Ten zástup byl neuvěřitelný, jeden souvislý řev.“

V NHL nastřílel celkem 524 gólů, k nimž přidal 901 asistencí; dohromady 1425 bodů ve 1279 zápasech. Také v play off se nemá za co stydět. Se 184 body za 71 branek a 113 přihrávek mu patří devátá příčka historických tabulek.

Celou kariéru přitom stál v něčím stínu. O Gretzkym už byla řeč, dávno předtím se musel vyrovnávat s konkurencí Guy Lafleura či Marcela Dionnea. Ve vlastním klubu se dělil o přízeň s Mikem Bossym, Denisem Potvinem, později v Pittsburghu s Mariem Lemieuxem a Jaromírem Jágrem. Snad i proto se mu dnes nedostává takového uznání, jaké by si zasloužil.

Trenér Ostrovanů Al Arbour přiznává, že měl v osmdesátých letech s Trottierem v sestavě usnadněnou práci. „Gretzky je samozřejmě ofenzivní génius, ale Trots vám nabídl víc,“ tvrdí s neskrývaným nádechem subjektivity kouč Isles. „Defenzivně byl vynikající, k tomu byl fyzicky velmi tvrdý. No a vedle toho všeho dělal jako by nic sto bodů za sezónu!“

Ano, také Arbour patří do oné skupiny. Kdysi prohlásil, že by Trottiera za Gretzkyho nevyměnil.

Mohutný montrealský bek Larry Robinson byl dalším Trottierovým fanouškem. „Málokdo si uvědomuje, že vážil jen nějakých osmdesát kilo,“ připomíná pozdější kouč New Jersey Devils. „Takovým chlápkům se neustupuje. Schytal proto spoustu ran.“

Vedle výjimečné kariéry v NHL toho potomek irské matky a indiánského otce stihl hodně také na mezinárodním poli. V roce 1979 byl účastníkem Challenge Cupu, v němž výběr hvězd NHL jednou porazil a dvakrát prohrál se sbornou Sovětského svazu.

O dva roky později reprezentoval zemi javorového listu na Kanadském poháru. Přes vynikající osobní statistiky – 11 bodů v 7 zápasech – znovu smolně. Turnaj hraný netypicky na jedno finále přinesl Kanadě jednu z největších nočních můr vlastní historie. Rusové ji tehdy deklasovali vysoko 8:1.

Na dalším Kanadském poháru už startoval za docela jinou zemi, těsně před začátkem turnaje oznámil, že se chce stát Američanem. „V USA umožnili mně i mé rodině získat dobré živobytí. Jsem severoamerický indián a to mě opravňuje žít kdekoli,“ uvedl s odvoláním na otcův původ.

Právo na volbu v tomto případě skutečně měl, doklady na nespoutaný původ rovněž. Ale vysvětlete to Kanaďanům... Dokonce i Mike Bossy spoluhráčovo rozhodnutí zrovna nechápal a poukazoval na to, že rodinu měl už před třemi lety, kdy ještě bez problémů reprezentoval svou rodnou zem. V přípravném zápase dokonce mezi oběma došlo k otevřené rozmíšce. Pokud jde o diváky, není třeba dodávat, že ti kanadští měli v průběhu turnaje o terči pohrdavého bučení jasno.

Na konci osmdesátých let, po patnácti sezónách v dresu Islanders, se Trottier rozhodl změnit vzduch. Byl vlastně posledním z velkých jmen vítězné dynastie. Mike Bossy skončil pro vleklé bolesti zad v roce 1987, Denis Potvin pro ztrátu motivace v roce 1988, Billy Smith v roce 1989. Čtyřiatřicetiletý Trottier podepsal o další rok později jako volný hráč smlouvu s Pittsburgh Penguins.

Faktem je, že individuálně už to nebylo ono. Statistiky kdysi vyhlášeného forvarda povážlivě chřadly a poslední čtyři sezóny se nedostaly ani přes 30 bodů; přesto měl řadě hráčů stále co předávat. Začínající Jaromír Jágr třeba nikdy neskrýval, jak moc si uznávaného veterána v Pittsburghu vážil. Také Trottierovy zkušenosti z těžkých bojů o všechno pomohly Lemieuxově družině v letech 1991 a 92 ke dvěma Stanley Cupům. Sbírka prstenů pro vítěze kultovního poháru se tak uzavřela na nevídaných šesti kusech.

Po posledním vítězství ve Stanley Cupu se ve svých šestatřiceti letech rozhodl s hokejem skončit a usednout do kanceláře managementu Islanders. Za rok si to ale rozmyslel a na jednu sezónu ještě Tučňákům vypomohl. V klubu přitom nepůsobil jen jako hráč, své povinnosti si plnil také v roli asistenta trenéra. Stejnou funkci zastával v letech 1998-2002 v Coloradu, dokonce se ucházel o post hlavní kouče u ligového nováčka z Columbusu.

V roce 1994 pověsil Trottier - jehož jméno by se v encyklopediích skvěle vyjímalo u položky „kompletní hokejista“ - brusle na hřebík definitivně. Do Hokejové síně slávy byl slavnostně uveden o pouhé tři roky později. Momentálně pracuje v exekutivě Islanders jako výkonný ředitel pro hráčské záležitosti.