Dalibor C. Vačkář se narodil 19. 09. 1906. Vystudoval kompozici na pražské konzervatoři u Otakara Šína, na mistrovské škole u Josefa Suka. Housle studoval na konzervatoři u Rudolfa Reissiga na mistrovské škole u Karla Hoffmana (1926).

V jeho dílech se zpočátku odrazil vliv jeho učitele Josefa Suka: základní lyrický tón, vnitřní opravdovost a přemýšlivost, smysl pro harmonické i témbrové novotvary. Avšak nová hudební řeč předválečné moderny i živelnost jazzu (dva roky působil v orchestru J. Ježka) ho podnítila k vlastní kompoziční cestě.

Od počrátku jej přitahovaly koncertní a sólové kompozice pro hudební nástroje všeho druhu. Tento zájem pramenil jednak z odkazu jeho otce, populárního skladatele, dirigenta a organizátora Václava Vačkáře - (s ním také napsal dodnes vyhledávanou "Intstrumentaci symfonického orchestru a dechové hudby") - a také z vlastní zkušenosti profesionálního instrumentalisty. Vždy ho zajímalo, co je kterému nástroji výrazně vlastní a co dokáže hrát s přesvědčivým hudebním sdělením.

Vytvořil dva koncerty houslové, dva klavírní, koncert pro smyčcové kvarteto, pro varhany, cembalový koncert, dále hobojový, klarinetový, saxofonový, ve formě Concerto grosso s kytarou a akordeonem, fagotový, jazzový trubkový, koncert pro soubor bicích nástrojů, trombonový aj., každý ozvláštněný nástrojovou kombinací.

Z komorních skladeb uveďmě žesťový kvintet, skladby pro kytaru a flétnu, pro kytaru a violoncello, pro trubku a varhany, mnoho skladeb pro klavír, sonátu Dedikace pro housle a klavír, Furiant pro smyčcové trio a další.

V období největší autorské zralosti se D.C. Vačkář stává výrazně moderním autorem, jenž však neopouští tradice ani českost. Ve své hudbě rozehrává s velkou chutí harmonické, rytmické a stylistické ozvláštnění, slyšíme v ních věčný dialog mezi čistým nitrem a "hlučícím" světem. Tento dialog se projevuje výrazně právě v jeho koncertních skladbách.

Z orchestrální děl uveďme čtyři symfonie, Symfonické scherzo, Symfonietu pro lesní roh, klavír a orchestr, Furiant, Apellatio pro orchestr a sbor, balety Švanda dudák a Sen noci svatojánské, celou řadu vokálních skladeb, Prelude pro komorní orchestr ad.

Do srdcí posluchačů se zapsal mnoha tanečními písničkami a především hudbami k filmům (např. Pyšná princezna, Divá Bára, Dovolená s Andělem, Anděl na horách, Kde alibi nestací, Tajemství krve aj.).

Věčný dramatický i lyricky dialog, formální sevřenost a myšlenkové cílení vech jeho skladeb přináší interpretům i posluchačům obsažný muzikantský zážitek, jenž, dá se říci, vždy dospívá k očistné naději.