Byl synem kameníka Františka Kováříka a Anny, rozené Boubelíkové, pocházející z Hluboše u Příbrami.Měl osm sourozenců,ale dva zemřeli.Dcera jeho mladší sestry Marie byla herečka Marie Marešová,dlouholetá pozdější členka Realistického divadla...
Životopis
Byl synem kameníka Františka Kováříka a Anny, rozené Boubelíkové, pocházející z Hluboše u Příbrami.Měl osm sourozenců,ale dva zemřeli.Dcera jeho mladší sestry Marie byla herečka Marie Marešová,dlouholetá pozdější členka Realistického divadla Z.Nejedlého v Praze.
Po absolvování měšťanky,kde ho učitel Václav Suchomel přivedl k zájmu o literaturu a recitaci,se začal učit zámečnictví a instalatérství a studoval pak též na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni.Dětské zážitky s loutkovým divadlem a cirkem a provazolezcem Třískou ho vedly v Sokole k ovládnutí akrobacie,včetně salta,stojky aj.prvků.Nosil hercům kostýmy a za poslužní lístek navštěvoval Budilovu Arénu na Obcizně .Od roku 1902,kdy bylo otevřeno Městské divadlo v Plzni zde občas statoval v činohře i opeře (páže v Libuši).
V letech 1903-1908 ho vzal strýc do Spojených států,kde prošel různými profesemi,ale lákalo ho dál divadlo.Viděl zde mj.Richarda Mansfielda,Jamese O´Neilla (otce slavného dramatika) v Hraběti Monte Christo,Ermete Novelliho jako Shylocka v Benátském kupci a zvláště v titulní roli Othella, Wiltona Lackaye jako Jeana Valjeana v jeho dramatizaci Bídníků,Roberta B.Mantella jako barona Chevriala ve Feuilletově Pařížském románu aj.Sám začínal v krajanském Ludvíkově divadle – jako 18.letý hrál roku 1904 např.dědečka v dramatizaci Hálkovy povídky Na statku i v chaloupce, pro kterého si pomohl maskou.Učil se pro divadlo zpívat (měl baryton) a v ochotnickém českém divadle Otakara Bártíka vystoupil roku 1907 se slavnou hostující operetní hvězdou,Marií Zieglerovou jako Celestin-Floridor v Mamzelle Nitouche ,krejčí Pimperton v Bož ské Yvetě a Tamponin v Primabaleríně. Jezdil s ní hostovat kolem Chicaga. Bártík mu nabízel být klaunem,pak divadlo na lodi (show-boat),ale František se vrátil domů do Čech.Nevyužil několika doporučujících dopisů,ale začínal jako herec u kočovných společností,spoléhaje jen na vlastní síly a zkušenosti.
Působil zprvu jako milovník a mladokomik u Jóži Tuttra (1910), – u Marie Procházkové-Malé 1911), kde režíroval Václav Jiřikovský,u VáclavaChoděry (1911) – zde už hrál také dr.Ranka v Noře ,u skladatele Karla Moora,Jana Marka a Jana Blažka.V letech 1912/13 zakotvil v žižkovském divadle Deklarace u ředitele Stanislava Langra.Hrál zde úspěšně titulní roli Molièrova Lakomce, povzbuzen kritikou Jindřicha Vodáka a uvedl zde také svou dramatizaci Defoeova Robinsona Crusoe (kterou později režíroval v MD na Vinohradech, 1930 a vydal 1956 v Dilii).Roku 1913 krátce pobyl u společnosti Jana Hodra, aby v sezóně 1913/15 našel místo v Intimním divadle na Smíchově u Emmy Švandové-Kadlecové a účastnil se v roli reportéra roku 1914 památné inscenace Wedekindovy Lulu,režírované Reinhardtovým žákem,Františkem Zavřelem.
Mezi jeho významné úlohy zde patří role starého poseláka v Císlerově Soucitu, titulní postava Molièrových Šibalství Scapinových,Strachota v Macháčkových Ženiších nebo Starý král v Kvapilově Princezně Pampelišce.Na Silvestra 1914 sehrál s maňásky jako bramborové divadlo hru Haškova kumpána Z.M.Kuděje, parodující Raupachova Mlynáře a jeho dítě.Také předvedl U Vejvodů imitaci japonské herečky Hanako Ooty a jejího souboru ve vymyšlené japonštině. (Později roku 1922 toto působivé číslo předvedl 5.12. o Mikulášském večeru MD na Vinohradech a také na večírku u operního režiséra Ferdinanda Pujmana).
Po vypuknutí 1.světové války,jsa neodveden,pracuje ve Škodovce v Plzni a občas hraje v MD Plzeň – mj.v čínské hře Žlutý háv (premiéra 1917) ,na niž si divadlo koupilo japonskou výpravu se samurajskými meči (ze Zavřelovy inscenace operety Mikádo 1914 v MD na Vinohradech) došlo při souboji ke zranění.Kovářík,hrající hrbatého kuplíře,měl zasženou tepnu a málem přišel o ruku.Jako soudní znalec byl pozván vůdčí český herec,Eduard Vojan,aby pomohl rozhodnout,čí vinou k úrazu došlo.Vinna byla podle něj správa divadla, protože „ostrá zbraň na jeviště nepatří.“ Léčící se herec,který nevěděl,zda ještě bude někdy moci hrát,si nechal narůst vousy,přestal kouřit a žil jako vegetarián v domku u Radčic.Hrál si s dětmi a toulal se i v zimě bos přírodou.Nahlédnutí do jeho filozofických úvah a poezie z té doby nabízí jeho později vydaná kniha Pozoruji-pociťuji-přemýšlím-věřím (…).,1926.V létě 1919 se vydal na pěší putování Čechami,poznávat lidi,drátovat hrnce a hrát dětem bramborové divadlo (ukázky a návod - F.Kovářík:Veselé kousky Karlíka a Frantíka,b.r.). Tato podivuhodná škola života ho seznámila s jeho příští ženou,učitelkou Antonií Tyrpeklovou (vzali se 1923).Vojanův zásah a doporučení ho přivedly zpět k zájmu o divadlo a k angažmá v MD na Královských Vinohradech v Praze (od 1920-1945,1947-1959).
Příznačné je,že když hledal Hilar v sociální grotesce Jana Bartoše Krkavci s Kováříkem postavu Trmala,našel herec po marné drezuře její předlohu v jednom člověku z Radčic (viz F.Tetauer: Sedmero zástav,Praha 1947,s.75).
Po Hilarově odchodu do Národního divadla (1921) si Kovářík záhy porozuměl s šéfem činohry Kvapilem,který mu na Smolíkovu přímluvu přidělil mj.Lízala v Maryše a uznal ,že se v něm přiblížil odkazu J.Mošny (toho Kovářík viděl). /Srv.F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem,1982,s.275-8 o spolupráci s Kvapilem.)Jeho Lízala zachytil film Maryša,1935 a deska Vzpomínky Františka Kováříka. Od prvního okamžiku – role Pandolfa v hravé inscenaci Zeyerovy Staré historie, kde předváděl komiku nohama a akrobatické prvky – si Kovářík porozuměl také s Karlem Čapkem jako režisérem i dramatikem. Možná,že Čapek podle něj dokonce vytvořil tuláka Františka Krále v Tulácké pohádce?
Kovářík byl vynikající figurkář-realista,který měl smysl pro grotesku,uměl zpívat,tančit či improvizovat a dovedl zazářit hlubokou lidskostí v charakterní roli.Vliv na něj měl z kolegů Bohuš Zakopal.Z hostování MCHATu si vzal poučení pro četné postavy v ruské dramatice,zvláště Čechova –např.herec Světlovidov v Labutí písni nebo Luka v Gorkého Na dně (kterého krátce před smrtí natočil na filmový dokument jako reminiscenci) v režii Jana Bora,který mu také svěřil záskok za Zakopala v roli Marmeladova (Dostojevskij-Bor:Zločin a trest).Srv. přehled kritik in F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem,op.cit.,s.229-263.
Kovářík však také dramatizoval a režíroval některé inscenace MDV pro děti - např.Karafiátovy Broučky,vlastní zpracování Robinsona Crusoe,aj.Hrál od počátku své dráhy rovněž ve filmu,rozhlase a později i v televizi,které uchovaly jeho svérázné charakterizační umění.V rámci MDV působil také na scéně Komorního divadla.
V roce 1945-7 se stal členem . Divadla 5.května a zároveň jezdil se zájezdovým souborem Vesnického divadla,nazvaným Divadlo pod Plachtou (srv. F.Kovářík:Člověk Jindřich Plachta, Divadlo, 2,1951,č.10 a týž:Kudy všudy za divadlem,op.cit.,s.266 an.,303-311).
Roku 1947 se do MD na Vinohradech vrátil a současně působil 1947-9 v Divadle pro mládež,Praha jako umělecký šéf.Setrval pak na Vinohradech v době různých názvů a ředitelů do důchodu v roce 1959,ale občas se vracel i pak – třeba jako židovský starožitník Gedali v Pavlíčkově dramatizaci Babelova Nanebevstoupení Sašky Krista (1967,režie L.Pistorius).
Roku 1954 dostal titul zasloužilý umělec a 1976 k 90.tinám - národní umělec. V činohře Národního divadla hostoval tento až do pozdního věku temperamentní a moudrý herec s osobitým smyslem pro humor úspěšně jako:
Staprade: (Dűrrenmatt:Novokřtěnci,ND 3.3.1968,režie Miroslav Macháček)
Matouš: (Fry:Dáma není k pálení,TD 14.2.1970,režie Miroslav Macháček)
Stařík: (Lermontov:Maškaráda,TD 9.4.1971,režie Tibor Rakovský).
V roce 1975 vydal Supraphon desku 0 18 1846:Vzpomínky Františka Kováříka, (scénář a režie Jana Michajlová),kde jsou i monology Lízala z Maryši bratří Mrštíků a dědečka Dubského ze Stroupežnického Našich furiantů,vedle několika písní,včetně americké v originále.
Zásluhou Ludmily Vrkočové Čs.rozhlas natočil při přípravě půlhodinového pořadu A léta běží (1976) s Kováříkem celkem 10 dílů (15 hodin) vzpomínek Když jsem vandroval.
L.Vrkočová se pak podílela na vydání hercových pamětí – F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem, Odeon,Praha 1982 s fotografiemi a neúplným přehledem rolí (cenzura neumožnila psát o éře F.Pavlíčka).Kniha je doplněna cennými dokumenty a ediční Poznámkou na závěr.
Československá televize v rámci pořadu Dostaveníčko u orloje (1973) zachytila v Kováříkově podání postavu slepého Mareše z Tylovy a Škroupovy Fidlovačky, zpívajícího procítěně a přece prostě píseň Kde domov můj?
Významné svědectví o počátcích naší kinematografie i svém přístupu k rolím podal Kovářík v televizním dokumentu Díky, pane Kříženecký! (1978).
Posledním důležitým Kováříkovým filmovým dokumentem je čtená rekonstrukce s partnerkami Marií Brožovou a Jaroslavou Skorkovskou: Národní umělec František Kovářík.Vzpomínka na postavu Luky (Gorkij: Na dně,režie Jan Bor,1931),AV středisko Státní knihovny ČR+Studio FAMU, režie Tomáš Kepka,komentář:Jaromír Hanzlík a Jana Štěpánková, natočeno 1983,dokončeno 1984 (vlastní ho i Česká televize)
Divadelní oddělení Národního muzea v Praze má Kováříkovu vzpomínku na režiséra Františka Zavřela,nahranou v rámci hilarovské přednášky dr.Jana Porta,1966.
Zbylá bibliografie (kromě zmíněné v hesle):
-Kovářík F.:Moje citové vztahy k divadlu,Ročenka Kruhu sólistů MDP,Praha 1939,s.75-83
-Port J.:“Neobyčejný člověk“ František Kovářík šedesátníkem ? 1.10.1946, Divadlo, XXXII,č.7,30.9.1946, s.123-125
-Branald A.:Žák pana Života, Divadlo,7,1956,č.8-10 (srpen-říjen),přetisk in Branald A.:My od divadla.Životy herců,Panorama,Praha 1983
Přehled dětských inscenací F.Kováříka v MDV :
ú = úprava,r=režie,h=hudba,v=výprava .Číslo v závorce = počet repriz
1929
V.Říha (=V.Tille):Dvě Maryčky,ú + r:F.Kovářík,v: J.Wenig,27.2. (6x), L.Novák:Loutky Matěje Kopeckého,r: F.Kovářík,v: J.Wenig,16.11. (6x), J.O.Hradčanský:Za hvězdou betlémskou, r:F.Kovářík,h:A.M.Nademlejnský, v: J.Wenig,21.12. (6x)
1930
D.Defoe-F.Kovářík:Robinson Crusoe,r:F.Kovářík,v:F.Kutta,21.2. (12x), J.Karafiát-A.Kučerová-Fischerová:Broučci,r:F.Kovářík,v:J.Wenig, h:M.Kučerová-Herbstová,22.11. (27x)
1931
H.Burnetová-J.Kühnl:Malý lord,r:F.Kovářík,v:J.Wenig,29.3. (15x), J.Skorkovská:Opičák Fuk, r:F.Kovářík,21.11. (1x)
1934
H.Burnetová-J.Kühnl:Malý lord,r:F.Kovářík,v.J.Wenig,3.3. (2x),Komorní divadlo
Autor: PhDr.Jaromír Kazda
(vlastní ve svém zvukovém archívu také několik soukromých nahrávek Kováříkových vzpomínek)
Po absolvování měšťanky,kde ho učitel Václav Suchomel přivedl k zájmu o literaturu a recitaci,se začal učit zámečnictví a instalatérství a studoval pak též na Vyšší průmyslové škole strojnické v Plzni.Dětské zážitky s loutkovým divadlem a cirkem a provazolezcem Třískou ho vedly v Sokole k ovládnutí akrobacie,včetně salta,stojky aj.prvků.Nosil hercům kostýmy a za poslužní lístek navštěvoval Budilovu Arénu na Obcizně .Od roku 1902,kdy bylo otevřeno Městské divadlo v Plzni zde občas statoval v činohře i opeře (páže v Libuši).
V letech 1903-1908 ho vzal strýc do Spojených států,kde prošel různými profesemi,ale lákalo ho dál divadlo.Viděl zde mj.Richarda Mansfielda,Jamese O´Neilla (otce slavného dramatika) v Hraběti Monte Christo,Ermete Novelliho jako Shylocka v Benátském kupci a zvláště v titulní roli Othella, Wiltona Lackaye jako Jeana Valjeana v jeho dramatizaci Bídníků,Roberta B.Mantella jako barona Chevriala ve Feuilletově Pařížském románu aj.Sám začínal v krajanském Ludvíkově divadle – jako 18.letý hrál roku 1904 např.dědečka v dramatizaci Hálkovy povídky Na statku i v chaloupce, pro kterého si pomohl maskou.Učil se pro divadlo zpívat (měl baryton) a v ochotnickém českém divadle Otakara Bártíka vystoupil roku 1907 se slavnou hostující operetní hvězdou,Marií Zieglerovou jako Celestin-Floridor v Mamzelle Nitouche ,krejčí Pimperton v Bož ské Yvetě a Tamponin v Primabaleríně. Jezdil s ní hostovat kolem Chicaga. Bártík mu nabízel být klaunem,pak divadlo na lodi (show-boat),ale František se vrátil domů do Čech.Nevyužil několika doporučujících dopisů,ale začínal jako herec u kočovných společností,spoléhaje jen na vlastní síly a zkušenosti.
Působil zprvu jako milovník a mladokomik u Jóži Tuttra (1910), – u Marie Procházkové-Malé 1911), kde režíroval Václav Jiřikovský,u VáclavaChoděry (1911) – zde už hrál také dr.Ranka v Noře ,u skladatele Karla Moora,Jana Marka a Jana Blažka.V letech 1912/13 zakotvil v žižkovském divadle Deklarace u ředitele Stanislava Langra.Hrál zde úspěšně titulní roli Molièrova Lakomce, povzbuzen kritikou Jindřicha Vodáka a uvedl zde také svou dramatizaci Defoeova Robinsona Crusoe (kterou později režíroval v MD na Vinohradech, 1930 a vydal 1956 v Dilii).Roku 1913 krátce pobyl u společnosti Jana Hodra, aby v sezóně 1913/15 našel místo v Intimním divadle na Smíchově u Emmy Švandové-Kadlecové a účastnil se v roli reportéra roku 1914 památné inscenace Wedekindovy Lulu,režírované Reinhardtovým žákem,Františkem Zavřelem.
Mezi jeho významné úlohy zde patří role starého poseláka v Císlerově Soucitu, titulní postava Molièrových Šibalství Scapinových,Strachota v Macháčkových Ženiších nebo Starý král v Kvapilově Princezně Pampelišce.Na Silvestra 1914 sehrál s maňásky jako bramborové divadlo hru Haškova kumpána Z.M.Kuděje, parodující Raupachova Mlynáře a jeho dítě.Také předvedl U Vejvodů imitaci japonské herečky Hanako Ooty a jejího souboru ve vymyšlené japonštině. (Později roku 1922 toto působivé číslo předvedl 5.12. o Mikulášském večeru MD na Vinohradech a také na večírku u operního režiséra Ferdinanda Pujmana).
Po vypuknutí 1.světové války,jsa neodveden,pracuje ve Škodovce v Plzni a občas hraje v MD Plzeň – mj.v čínské hře Žlutý háv (premiéra 1917) ,na niž si divadlo koupilo japonskou výpravu se samurajskými meči (ze Zavřelovy inscenace operety Mikádo 1914 v MD na Vinohradech) došlo při souboji ke zranění.Kovářík,hrající hrbatého kuplíře,měl zasženou tepnu a málem přišel o ruku.Jako soudní znalec byl pozván vůdčí český herec,Eduard Vojan,aby pomohl rozhodnout,čí vinou k úrazu došlo.Vinna byla podle něj správa divadla, protože „ostrá zbraň na jeviště nepatří.“ Léčící se herec,který nevěděl,zda ještě bude někdy moci hrát,si nechal narůst vousy,přestal kouřit a žil jako vegetarián v domku u Radčic.Hrál si s dětmi a toulal se i v zimě bos přírodou.Nahlédnutí do jeho filozofických úvah a poezie z té doby nabízí jeho později vydaná kniha Pozoruji-pociťuji-přemýšlím-věřím (…).,1926.V létě 1919 se vydal na pěší putování Čechami,poznávat lidi,drátovat hrnce a hrát dětem bramborové divadlo (ukázky a návod - F.Kovářík:Veselé kousky Karlíka a Frantíka,b.r.). Tato podivuhodná škola života ho seznámila s jeho příští ženou,učitelkou Antonií Tyrpeklovou (vzali se 1923).Vojanův zásah a doporučení ho přivedly zpět k zájmu o divadlo a k angažmá v MD na Královských Vinohradech v Praze (od 1920-1945,1947-1959).
Příznačné je,že když hledal Hilar v sociální grotesce Jana Bartoše Krkavci s Kováříkem postavu Trmala,našel herec po marné drezuře její předlohu v jednom člověku z Radčic (viz F.Tetauer: Sedmero zástav,Praha 1947,s.75).
Po Hilarově odchodu do Národního divadla (1921) si Kovářík záhy porozuměl s šéfem činohry Kvapilem,který mu na Smolíkovu přímluvu přidělil mj.Lízala v Maryše a uznal ,že se v něm přiblížil odkazu J.Mošny (toho Kovářík viděl). /Srv.F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem,1982,s.275-8 o spolupráci s Kvapilem.)Jeho Lízala zachytil film Maryša,1935 a deska Vzpomínky Františka Kováříka. Od prvního okamžiku – role Pandolfa v hravé inscenaci Zeyerovy Staré historie, kde předváděl komiku nohama a akrobatické prvky – si Kovářík porozuměl také s Karlem Čapkem jako režisérem i dramatikem. Možná,že Čapek podle něj dokonce vytvořil tuláka Františka Krále v Tulácké pohádce?
Kovářík byl vynikající figurkář-realista,který měl smysl pro grotesku,uměl zpívat,tančit či improvizovat a dovedl zazářit hlubokou lidskostí v charakterní roli.Vliv na něj měl z kolegů Bohuš Zakopal.Z hostování MCHATu si vzal poučení pro četné postavy v ruské dramatice,zvláště Čechova –např.herec Světlovidov v Labutí písni nebo Luka v Gorkého Na dně (kterého krátce před smrtí natočil na filmový dokument jako reminiscenci) v režii Jana Bora,který mu také svěřil záskok za Zakopala v roli Marmeladova (Dostojevskij-Bor:Zločin a trest).Srv. přehled kritik in F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem,op.cit.,s.229-263.
Kovářík však také dramatizoval a režíroval některé inscenace MDV pro děti - např.Karafiátovy Broučky,vlastní zpracování Robinsona Crusoe,aj.Hrál od počátku své dráhy rovněž ve filmu,rozhlase a později i v televizi,které uchovaly jeho svérázné charakterizační umění.V rámci MDV působil také na scéně Komorního divadla.
V roce 1945-7 se stal členem . Divadla 5.května a zároveň jezdil se zájezdovým souborem Vesnického divadla,nazvaným Divadlo pod Plachtou (srv. F.Kovářík:Člověk Jindřich Plachta, Divadlo, 2,1951,č.10 a týž:Kudy všudy za divadlem,op.cit.,s.266 an.,303-311).
Roku 1947 se do MD na Vinohradech vrátil a současně působil 1947-9 v Divadle pro mládež,Praha jako umělecký šéf.Setrval pak na Vinohradech v době různých názvů a ředitelů do důchodu v roce 1959,ale občas se vracel i pak – třeba jako židovský starožitník Gedali v Pavlíčkově dramatizaci Babelova Nanebevstoupení Sašky Krista (1967,režie L.Pistorius).
Roku 1954 dostal titul zasloužilý umělec a 1976 k 90.tinám - národní umělec. V činohře Národního divadla hostoval tento až do pozdního věku temperamentní a moudrý herec s osobitým smyslem pro humor úspěšně jako:
Staprade: (Dűrrenmatt:Novokřtěnci,ND 3.3.1968,režie Miroslav Macháček)
Matouš: (Fry:Dáma není k pálení,TD 14.2.1970,režie Miroslav Macháček)
Stařík: (Lermontov:Maškaráda,TD 9.4.1971,režie Tibor Rakovský).
V roce 1975 vydal Supraphon desku 0 18 1846:Vzpomínky Františka Kováříka, (scénář a režie Jana Michajlová),kde jsou i monology Lízala z Maryši bratří Mrštíků a dědečka Dubského ze Stroupežnického Našich furiantů,vedle několika písní,včetně americké v originále.
Zásluhou Ludmily Vrkočové Čs.rozhlas natočil při přípravě půlhodinového pořadu A léta běží (1976) s Kováříkem celkem 10 dílů (15 hodin) vzpomínek Když jsem vandroval.
L.Vrkočová se pak podílela na vydání hercových pamětí – F.Kovářík:Kudy všudy za divadlem, Odeon,Praha 1982 s fotografiemi a neúplným přehledem rolí (cenzura neumožnila psát o éře F.Pavlíčka).Kniha je doplněna cennými dokumenty a ediční Poznámkou na závěr.
Československá televize v rámci pořadu Dostaveníčko u orloje (1973) zachytila v Kováříkově podání postavu slepého Mareše z Tylovy a Škroupovy Fidlovačky, zpívajícího procítěně a přece prostě píseň Kde domov můj?
Významné svědectví o počátcích naší kinematografie i svém přístupu k rolím podal Kovářík v televizním dokumentu Díky, pane Kříženecký! (1978).
Posledním důležitým Kováříkovým filmovým dokumentem je čtená rekonstrukce s partnerkami Marií Brožovou a Jaroslavou Skorkovskou: Národní umělec František Kovářík.Vzpomínka na postavu Luky (Gorkij: Na dně,režie Jan Bor,1931),AV středisko Státní knihovny ČR+Studio FAMU, režie Tomáš Kepka,komentář:Jaromír Hanzlík a Jana Štěpánková, natočeno 1983,dokončeno 1984 (vlastní ho i Česká televize)
Divadelní oddělení Národního muzea v Praze má Kováříkovu vzpomínku na režiséra Františka Zavřela,nahranou v rámci hilarovské přednášky dr.Jana Porta,1966.
Zbylá bibliografie (kromě zmíněné v hesle):
-Kovářík F.:Moje citové vztahy k divadlu,Ročenka Kruhu sólistů MDP,Praha 1939,s.75-83
-Port J.:“Neobyčejný člověk“ František Kovářík šedesátníkem ? 1.10.1946, Divadlo, XXXII,č.7,30.9.1946, s.123-125
-Branald A.:Žák pana Života, Divadlo,7,1956,č.8-10 (srpen-říjen),přetisk in Branald A.:My od divadla.Životy herců,Panorama,Praha 1983
Přehled dětských inscenací F.Kováříka v MDV :
ú = úprava,r=režie,h=hudba,v=výprava .Číslo v závorce = počet repriz
1929
V.Říha (=V.Tille):Dvě Maryčky,ú + r:F.Kovářík,v: J.Wenig,27.2. (6x), L.Novák:Loutky Matěje Kopeckého,r: F.Kovářík,v: J.Wenig,16.11. (6x), J.O.Hradčanský:Za hvězdou betlémskou, r:F.Kovářík,h:A.M.Nademlejnský, v: J.Wenig,21.12. (6x)
1930
D.Defoe-F.Kovářík:Robinson Crusoe,r:F.Kovářík,v:F.Kutta,21.2. (12x), J.Karafiát-A.Kučerová-Fischerová:Broučci,r:F.Kovářík,v:J.Wenig, h:M.Kučerová-Herbstová,22.11. (27x)
1931
H.Burnetová-J.Kühnl:Malý lord,r:F.Kovářík,v:J.Wenig,29.3. (15x), J.Skorkovská:Opičák Fuk, r:F.Kovářík,21.11. (1x)
1934
H.Burnetová-J.Kühnl:Malý lord,r:F.Kovářík,v.J.Wenig,3.3. (2x),Komorní divadlo
Autor: PhDr.Jaromír Kazda
(vlastní ve svém zvukovém archívu také několik soukromých nahrávek Kováříkových vzpomínek)