Jacques Offenbach

skladatel, dramatik, violoncellista, divadelní ředitel

Narození:
20. června 1819
Úmrtí:
5. října 1880
Jacques Offenbach byl významný francouzský skladatel německého původu, violoncellista, divadelní ředitel, autor cellových a orchestrálních skladeb, písní, a zejména více jak stovky hudebně-dramatických děl. Mnoho z jeho prací zůstává i dnes v...

Životopis

Jacques Offenbach byl významný francouzský skladatel německého původu, violoncellista, divadelní ředitel, autor cellových a orchestrálních skladeb, písní, a zejména více jak stovky hudebně-dramatických děl. Mnoho z jeho prací zůstává i dnes v repertoáru světových hudebních divadel.

I přes svůj německý původ je Offenbach považován za skladatele ryze francouzského. A to nejen díky jazyku svých děl,ale zejména proto, že dokonale vstřebal francouzský esprit a konečně i vzhledem k jeho obrovské lásce k Paříži, kde prožil skoro celý svůj život a kde také zemřel. Vždyť co symbolizuje Paříž víc, než slavný Offenbachův kankán z Orfea v podsvětí ?

Jacques Offenbach je dnes nazýván tvůrcem operety, což je termín poněkud zavádějící, zejména s ohledem na charakter a hudební kvalitu Offenbachova díla. Není sporu o tom, že svým dílem předurčil další směřování hudebně-dramatického divadla a ovlivnil mnoho skladatelů, kteří pak vytvořili operetu tak, jak ji vnímáme dnes. Samotného Offenbacha je však potřeba vnímat spíše jako završitele stylu francouzské opéra comique.

Život
Narodil se v Kolíně nad Rýnem jako Jakub (Jacob) Eberst;, byl sedmým potomkem Isaaca Juda Ebersta, židovského kantora, knihkupce, učitele hudby a hudebního skladatele, který ale později musel přijmout nové příjmení Offenbach, podle jména svého rodiště - Offenbachu nad Mohanem, v souladu s vyhláškou císaře Napoleona z 28.7.1808

Mladý Jakub se začal v šesti letech učit na housle, ale daleko více jej přitahovalo violoncello, na které začal záhy tajně cvičit. I přes odmítavý postoj otce Isaaca si malý Jakub violoncello prosadil a tak jej otec zapsal do hodin k panu Alexandrovi, následně pak ke koncertnímu mistru Kolínského divadla, panu Bernhardu Breuerovi. V té době začal mladý Offenbach veřejně vystupovat společně se svoji sestrou Isabelou (klavír) a Juliusem (housle), což významně posílilo rodinný rozpočet. V následujících letech dosáhla Jakubova virtuozita takového stupně, že otec učinil zásadní rozhodnutí: Zapíše oba syny na pařížskou konzervatoř!! (Německo v té době takovou školou nedisponovalo) A tak v roce 1833 byl Jakub přijat na pařížskou konzervatoř i navzdory počátečním námitkám jejího temperamentního ředitele Luigi Cherubiniho (1760 - 1842), který odmítl nemálo vynikajících uchazečů ze zahraničí. Pod číslem 1138 je zapsán do violoncellové třídy a jeho učitelem se stává Olivier-Charles Vaslin.

Mladému Offenbachovi ale akademické způsoby pařížské konzervatoře příliš nevyhovovaly a úmorné opakování nudných stupnic vydržel pouhý rok. Také jako cizinec nesměl být připuštěn k tradičnímu rozdílení cen. A tak odchází ze studií a přijímá místo jako hráč na violoncello ve slavné Théâtre Royal de l'Opéra-Comique. Bere soukromé hodiny kompozice u J.F.Halévyho a do povědomí veřejnosti se dostává i jako samostatný virtuos a skladatel. Jeho valčíky uvádí na koncertní pódium slavný Jean Antoine Julien ve své ještě slavnější Jardin Turc. A v roce 1838 poprvé vystupuje Offenbach, společně se svým novým přítelem Friedrichem von Flotow, v salonu hraběnky Vauxové. Získává zkušenosti i vlivné známé. Koncertuje nejen v pařížských salonech, ale také v koncertních sálech a jeho jméno se stává stále známější. V té době potkává svoji osudovou ženu, Herminii d´Alcain, dceru španělského generála. To kvůli ní Offenbach konvertuje a stává se katolíkem a rovněž kvůli ní se vydává v roce 1844 na koncertní turné do Londýna ( cestu zprostředkuje jeho budoucí tchán, nevlastní otec nevěsty, pan John Mitchell). Budoucí ženich musí prokázat, že je v jeho silách finančně zabezpečit rodinu. Z Anglie si Offenbach přiváží nejen peníze, ale také úspěch a důležité kontakty, neboť vystupoval i před královskou rodinou!

Stále slavnější virtuos Offenbach však ze všeho nejvíc toužil po úspěchu na divadelních prknech. Uvedl sice několik hudebních hříček na koncertních pódiích, ale velká divadla před ním i nadále zavírala dveře. V roce 1849 se Offenbach stává kapelníkem slavné "Comédie Française" - Théâtre Français. Zavádí zde mnoho revolučních novinek, které se ovšem nesetkávají s přílišným pochopením, zejména mezi členy divadelního orchestru. Vadila jim například i taková maličkost, že po nich kapelník Offenbach důsledně vyžadoval hrát přesně to, co stojí v partituře. Ani kapelnická činnost Offenbacha nenaplňuje, byť zde konečně komponuje alespoň scénickou hudbu. Touží ohromovat operní publikum. Důležitý impuls mu vzápětí dodal o šest let mladší Hervé. Otevřel si totiž vlastní divadlo a přijal Offenbachovu partituru k jednoaktové anthropophagie-musicale Oyayaye, aneb Královna Ostrovů.

Offenbach rovněž zatoužil po vlastním divadle! Vyburcoval veškeré své známé a 5.7.1855 se sen stává skutečností. V Paříži právě probíhá světová výstava a přímo naproti Výstavnímu paláci se nachází bývalé divadlo kouzelníka Lacaze. Byla to spíš dřevěná bouda,nežli divadlo v pravém smyslu slova. A zde, nyní v Théâtre des Bouffes-Parisiens, uvádí Offenbach své jednoaktové kratochvíle. Po skončení Světové výstavy se divadlo stěhuje do vlídnějích a také větších prostor poblíž Boulevardu des Italiens,do pasáže Choiseul. Stále je však Offenbach svázán licenčním zákonem. Smí uvádět pouze jednoaktovky s maximálním počtem tří, později čtyř účinkujících. Teprve v roce 1858 dosáhne zrušení všech limitů a může na svět přivést své první velké dílo - Orfea v podsvětí. Konečně se Offenbachovi otevírá celý svět. V roce 1862 odchází z ředitelského postu Bouffes-Parisiens. Vlastní divadlo již nepotřebuje, neboť nyní se o jeho přízeň derou všechna pařížská divadla.

Offenbach prožívá svá nejlepší léta. Úspěch stíhá úspěch a zdá se, že jeho panování na francouzské hudební scéně není ničím ohroženo. Jenže pak dochází k prohrané válce s Pruskem. A v nové Francii se s Offenbachem nepočítá. Přátelé se od něj odvrátili a bylo mu vyčítáno, že svoji tvorbou podvracel morálku Francie. Dotáhl to až na Bismarcova špiona. Stále hůře se prosazoval na divadelní plakáty a tak si opět, stejně jako kdysi, pronajal divadlo. Jenže Offenbach nebyl dobrým obchodníkem a divadlo postupně přivedl ke krachu. Z čistě finančních důvodů proto podnikl v roce 1876 velké a úspěšné turné do Ameriky.

Poslední tři roky života věnoval práci na svém nejzásadnějším díle - Hoffmannových povídkách. Toužil je spatřit na jevišti. Bohužel mu to již nebylo přáno. Jacques Offenbach umírá ráno 5.října 1880, čtyři měsíce před jejich premiérou. Na své nejslavnější opeře pracoval do poslední chvíle. V okamžiku smrti leží na jeho pracovním stolku partitura Hoffamnnových povídek, otevřená na poslední straně závěrečného aktu. Když přichází starý druh Léonce (první Pluto z Orfea), vítá jej Offenbachův majordomus: "Pan Offenbach v noci zemřel, aniž by si toho všiml.." Léonce odpoví: "Bude se divit, až to zjistí!" Slavný skladatel byl pohřben na hřbitově Cimetière de Montmartre v Paříži. Autorem Offenbachovy busty je slavný Charles Garnier, architekt pařížské opery - Opéra Garnier.

Dílo

Liszt violoncella
Jacques Offenbach,završitel francouzské (opéra comique) - směru,který se vyznačuje absencí zpívaných recitativů,jež jsou nahrazeny mluvenými dialogy, složil více jak 100 jevištních děl a také nespočet skladeb orchestrálních. Svoji první skladbu složil jako čtrnáctiletý ještě v rodném Kolíně nad Rýnem - Divertimento na švýcarské lidové písně s doprovodem smyčcového sexteta. Stěžejním nástrojem mladého Offenbacha bylo violoncello. Po opuštění konzervatoře nastoupil do orchestru Komické opery, kde setrval následující tři roky. Zde se také seznámil s tehdejší ikonou pařížského operního nebe - Fromentalem Halévym, který dával Offenbachovi soukromé hodiny kompozice. Samostatnou kariéru pak mladý Jacques začal jako uznávaný cellový virtuos a pedagog.A právě k tomuto účelu si sám zkomponoval výukový materiál,např. Cours méthodique de duos pour deux violoncelles op.49-54. - cyklus skladeb pro vyučujícího a žáka,koncipovaný od nejjednodušších pasáží až po nejnáročnější.

Cyklus, který svou propracovaností i rozsahem nemá ve violoncellové literatuře obdoby. Vynikající jsou rovněž skladby komponované pro samostatná vystoupení v tzv. "Salonech", či na koncertních prknech, kdy mu byli partnery například César Franck, Friedrich von Flotow, ale také Franz Liszt či mladičký Anton Rubinstein. V této době se Offenbachovi dostalo přezdívky "Liszt violoncella". Kompozice z tohoto období jsou i dnes v repertoáru mnohých violoncellistů, například Concerto militaire pro violoncello a orchestr, Český tanec op.28, Závody na saních, Dvě duše na nebesích, Jacquelininy slzy op.76 či Velká španělská scéna op.22,zakončená bravurním, ohnivým bolerem. Zároveň komponoval hudbu taneční,především valčíky,jako jsou Brunety a blondýnky, Zlatá řeka,anebo Krásné Američanky. Nemalou část kompozičního umění věnoval také tvorbě písňové - Šest bajek La Fontainových, Kdybych byla ptáčkem, Tajemné hlasy, dále tvorbě orchestrální - Předehra pro velký orchestr a konečně i hudebním žertům - Čínský pochod pro violoncello s doprovodem klavíru, nebo trianglu ad libitum,

Oye!Oye!Ah!Ah!Psit!Psit!Achtum!Achtum! nebo vynikající Na dvorku, aneb zvířecí valčík. Známé jsou též Offenbachovy úpravy skladeb F. Schuberta, jehož hudbu velice miloval.

Největší slávu však získal na prknech divadelních.

Restaurátor Opéra Comique
Vůbec první jevištním dílem se stal vaudeville Pascal a Chambord z roku 1839, který měl premiéru ve starém pařížském divadle Palais Royal. Na další zpěvoherní titul si Offenbach musel počkat dlouhých osm let. Jenže ani komická opera Přístěnek neznamela zásadní průlom. Dokonce se nedostala ani na divadelní prkna, stejně jako malý hudební žert Tajemný mnich z roku 1843. Neúnavný komponista je uvedl v koncertních sálech. V roce 1853 mají premiéru hned dvě jednoaktovky. V Herzově koncertním sále je to Mathurinův poklad a v Théatre de Varieté Pépito. Opět se žádná senzace nekonala,ale obě dílka Offenbach znovu vzkřísí k životu o pár let později a prvně jmenovaná se dokonce stane šlágrem sezony 1857 pod názvem Zasnoubení při lucernách. Když si 5.7.1855 konečně otevírá vlastní divadélko Bouffes-Parisiens netuší, že udělal první krok k nesmrtelnosti.Ten den sklidí obrovskou bouři nadšení malá dvouscéna Dva slepí a určí další směr Offenbachova snažení. Stane se jím vtip a parodie.

V dalších třech letech Offenbach vychrlí kolem dvaceti jednoaktovek. Autorům není nic svaté. Libretisté si dělají legraci ze všeho a ze všech. Skladatel pak obdržené texty ještě obohatí o spoustu hudebních žertů. Paroduje současnou operu lyrickou, italskou ale především si bere na mušku patos Velké opery, která v tu dobu slaví svůj zlatý věk. Offenbachovy partitury z té doby patří k nejzajímavějším. Nevytvořil si ještě svůj osobitý styl, byl ve stádiu hledání a objevování. Nebyl ještě rutinérem a každé dílko je jiné a originální. Vyniká mezi nimi zejména "bretaňská legenda" Čarovné housle, "hudební číniáda" Ba-ta-clan, "hudební bouffonerie" Tromb-al-ca-zar a parodie na středověké legendy Croquefer či již výše zmíněná opéra - comique Zasnoubení při lucernách. Ale nejbláznivější jednoaktovkou tohoto období je jednoznačně Večerní vítr,aneb strašlivá hostina z roku 1857, která se odehrává mezi lidojedy. Zároveň je ovšem jednou z hudebně nejzajímavějších.

Předehra evokuje mořskou bouři a je rozměru až symfonického. Dějové zvraty díla pak parodují všechny operní směry a dokazují, že pokud chce být autor dobrým parodistou, musí perfektně ovládat řemeslo. Kdyby se totiž hudba (nejen) této bouffonerie vzala smrtelně vážně, nepoznáme že jsme v parodii,ale spíše v nějaké vysoce dramatické opeře plné italského belcanta. Rok 1858 pak přináší jeden z největších úspěchů Jacquesa Offenbacha. Je jím slavný Orfeus v podsvětí. Tato báječná komedie bohů, plná nesmrtelných melodií udělá ze svého autora jednoho z nejznámějších skladatelů 19.století. Také mu ale zajistí dlouhý zástup nepřátel.

Další takový úspěch se dostaví až po šesti letech. Je jím opět parodie na antické téma, opéra-bouffe o třech aktech Krásná Helena. Než se tak stane, vypraví Offenbach ve svém divadle nespočet jednoaktovek i celovečerních děl. Tříaktová Geneviéva z Brabantu uvedená rok po Orfeovi nepřinesla ale zdaleka takový úspěch, jaký Offenbach čekal. V následujícím roce 1860 se zařadil mezi odpůrce R.Wagnera a to způsobem sobě vlastním. V rámci komponovaného večera Carnaval des revues uvedl skeč Hudebník budoucnosti. Hlavní postavou je zde právě Richard Wagner, který předvádí v nebi zesnulým veličinám (W.A.Mozart,C.M.von Weber, A.E.M.Grétry a Ch.W,Gluck ) svoji "hudbu budoucnosti", za což je nejprve od dotyčných inzultován a vzápětí z nebe vykázán. Richard Wagner neměl velký smysl pro humor a tuto parodii Offenbachovi nikdy neodpustil a svého nenáviděného francouzského kolegu až do smrti nevybíravě častoval ve svých článcích.

Ve stejném roce Offenbach vstoupil na scénu pařížské Velké opery prostřednictvím tříaktového baletu Motýl a to s poměrně slušným úspěchem. Ještě větší úspěch zaznamenala jednoaktová opéra comique Fortuniova píseň. Sám Giacomo Meyerbeer litoval,že nevzešla z jeho pera. Duchaplné pokračování Mussetovy komedie Svícen pařížany okouzlilo, zejména díky ústřední melodii Si Vouz croyez que je vais dire. Málokdo ale věděl,že ji Offenbach zkomponoval již v roce 1850 ještě jako kapelník v Thèâtre Française právě do původní Mussetovy hry. O 19 let později bude svého autora vyprovázet v kostele Saint Madelaine do hudebního nebe.

V dalších letech se Offenbach blýskl řadou vtipných jednoaktovek i celovečerních děl a pak v roce 1864 uvedl ve vídeňské Dvorní Opeře svoji jedinou prokomponovanou opéra - lyrique Rýnské rusalky. Nesporně hudebně velmi vydařená opera skončila, díky hloupému libretu,naprostým fiaskem. Některé části z tohoto díla Offenbach vloží o mnoho let později do svých nesmrtelných Hoffmannových povídek, včetně slavné barkaroly. Neúnavný skladatel však z neúspěchu nemusí truchlit dlouho. Rok 1864 mu totiž přinese další obrovský úspěch. Premiéru má v Paříži již zmiňovaná tříaktová opéra-bouffe Krásná Helena.Poprvé se zde zformoval autorský tandem Offenbach-Meilhac-Halévy. Melodie z Heleny zní po celé Paříži a dílo se rozletí za slávou do celého světa. Dodnes patří mezi nejhranější autorovy kusy. Neuplynou ani dva roky a v únoru 1866 uvádí Offenbach se svými libretisty Meilhacem a Halévym další úspěšnou parodii, opéra bouffe o třech aktech a pěti obrazech Modrovous. Následovala celá série slavných děl této "svaté trojice". Tituly Pařížský život (1866), Velkovévodkyně z Gérolsteinu (1867), Perikola (1868) a Bandité (1869) dodnes žijí na světových jevištích.

Jenže pak přišel nešťastný rok 1870 a s ním prusko-francouzská válka. Po jejím skončení nic nebylo jako dřív a Offenbachova tvorba jakoby ztratila živnou půdu. Ale i tak se v posledních letech jeho života objevilo několik výrazných úspěchů, byť ne všechny partitury tohoto období slouží autorovi ke cti. Hned první poválečné dílo z roku 1872, opéra-féerie Král Mrkev, kterou vytvořil spolu s významným dramatikem Victorienem Sardouem, měla fantastický úspěch. Oba nesourodí autoři zde našli společnou řeč a zároveň mezi nimi vzniklo velké přátelství. Když se Sardou rozhodl uvést na jeviště své velké pětiaktové drama Nenávist, Offenbach mu nabídl nejen svoji scénu (Tehdy byl ředitelem Thèâtre de la Gaîté ), ale také svoji hudbu. Tato scénická hudba byla dlouhou dobu považována za ztracenou, ale v roce 2003 byla partitura objevena a v roce 2009 v rámci hudebního festivalu v Montpellier s úspěchem uvedena. (v hlavních rolích G.Depardieu a F.Ardant). A bylo to velké překvapení. Offenbachova hudba je vysoce dramatická a místy má až wágnerovské proporce.

Offenbachův život se pomalu uzavíral. Velký úspěch ještě zaznamenal s opéra-féerie Cesta na Měsíc, volně inspirovanou J.Vernem a dvěma komickými operami Madame Favart a Dcera plukovního tambora. Dílo z nejslavnějších ovšem mělo teprve přijít. Řízením osudu se však Offenbach svého životního úspěchu nedožil. Čtyři měsíce po autorově smrti, 10.2.1881, uvedla pařížská Opéra Comique s obrovským úspěchem Hoffmannovy povídky. Dodnes patří tato opera mezi nejhranější opery světa.

Jacques Offenbach po sobě zanechal gigantické dílo, celkem více jak 650 děl, z toho 140 scénických (pokud mezi ně počítáme i hudbu komponovanou pro činoherní představení v Thèâtre Française ). Kolik je ale z tohoto množství skutečných oper? Různé zdroje udávají různý počet. Někdo tvrdí, že Offenbach složil jedinou - Hoffmannovy povídky. Jiný říká, že to byly opery dvě. A k výše jmenované přidá ještě Rýnské rusalky. Další životopisci udávají oper šest. Jak to tedy je? Jaký klíč použít? Pokud přistoupíme na teorii, že jako skutečnou operu vnímáme pouze dílo vážné a se zpívanými recitativy, museli bychom vyškrtnout Hoffmannovy povídky. A ponechat pouze Rusalky. Což je samo o sobě absurdní, protože přítomnost mluvených dialogů není ještě známkou operety. Vzpomeňme například Bizetovy Carmen, Weberova Čarostřelce či Mozartovy Kouzelné flétny. Tudy cesta nevede. Další možností je vzít v úvahu místo premiéry a za operu vyhlásit ta díla, která měla premiéru v tzv. "seriózních" divadlech a ve kterých převládá zpěv nad dialogy.

Pak musíme přidat k již zmíněným dvěma další čtyři: Barkouf, Robinson Crusoe, Vert-Vert a Fantasio. Jenže původně měla mít premiéru v Opéra Comique i Madame Favart a Fortuniova píseň. A přestala být tato dílka operami jen díky tomu, že došlo ke změně místa premiéry? Také v mnoha dalších celovečerních i jednoaktových Offenbachových zpěvohrách zcela dominuje hudební složka. Vzpomeňme za všechny Modrovouse, či Pána a paní Denisovi. Vlastně specifikem Offenbachovy opéra - bouffe, na rozdíl od typické operety, je dějový posun právě v hudebních číslech! Tato úloha nemá řešení, protože je chybně nastavena od samotného začátku. Offenbach vytvořil vlastní, zcela originální styl. Vyšel z původní francouzské opéra comique, roztančil ji a obohatil o parodii. A je vlastně jedno, jak tento styl pojmenovat. Je to vůbec důležité? V našich zeměpisných šířkách potřebujeme na vše škatulku. Na západ od našich hranic tomu tak není. Stačí se podívat na repertoár "vážených" operních institucí. Offenbach je zde jako doma. A je jedno, zda jsou to Hoffmannovy povídky, Velkovévodkyně z Gerolsteinu, nebo třeba Pan Karfiol. Offenbachovu hudbu dávno prověřil čas a dal za pravdu jak Rossinimu který Offenbacha nazval "Mozartem ze Champs-Elysées" tak svým způsobem i Nietzschemu, jenž v offenbachově hudbě shledal "za určitých podmínek více génia než v hudbě Richarda.Wagnera".

Charakter děl
Hudebně Offenbach vychází především z Donizettiho a Rossiniho, ale je také částečně ovlivněn tvorbou W.A.Mozarta, kterého velmi obdivoval. Markantní je rovněž vliv starých mistrů francouzské Opéra-comique, i těch mladších, zejména D.F.E.Aubera. To vše Offenbach přetavil do vlastní hudební řeči a vytvořil zcela originální styl. Vznikla specifická "Offenbachovská škola", která však neměla žádného přímého pokračovatele a zanikla s okamžikem smrti J.Offenbacha.

Abychom zcela porozuměli Offenbachovu hudebnímu snažení, je potřeba rovněž důvěrně znát francouzskou operu a to především z první poloviny 19.století, se zvláštním důrazem na Opéra-comique. Teprve pak pochopíme onen závěrečný článek, kterým byl právě Jacques Offenbach. Bohužel, jména jako André Ernest Modeste Grétry, Félicien-César David, Adolphe Adam, Giacomo Meyerbeer, Jacques Fromental Halévy, François Adrien Boieldieu, Daniel Auber, Ferdinand Hérold či Ambroise Thomas, jsou dnes pro mnohé milovníky opery pouhými pojmy z odborné literatury.

Nejvýraznější složkou Offenbachovy hudby je melodická invence, veselost (komika) a dynamičnost. Ale to vše je pouhá slupka, která ukrývá mnoho dalších odstínů. Pokud jde o melodičnost, je Offenbach k nezastavení, doslova plýtvá hudebními nápady, které by jinému autorovi postačily na několik děl. Mnohé jeho skladby byly jedinečně komické, ale měl i významné lyricko-romantické pasáže, které nejlépe zaznívají například v La Périchole - v kouzelné „Dopisové árii“. Tentýž lyrický nádech mají i jeho méně známé skladby pro violoncello. Lyrika ovšem není u Offenbacha tak markantní a mnohdy zaniká v rámci díla pod přívalem veselí. Přesto tvoří nezanedbatelnou část jeho kompozic. Nikdy se neutápí v sentimentu a často i překvapí, jako například v Modrovousovi, kdy oproti všem zvyklostem je milostný duet veden ve velmi svižném tempu, přesto je však naplněn velkým citem a něžným vyznáním lásky.

Největším atentátem na Offenbacha je balet Gaité Parisienne, který napsal Manuel Rosenthal v roce 1938 na základě jednotlivých Offenbachových děl a ukázky z něj jsou často ke slyšení na klasických rádiích.

Offenbachova hudba však není tak ukřičená a vulgární, jakou ji M. Rosenthal předvádí. Jeho díla jsou rafinovaná, orchestrace lehká a silný dojem vytváří pomocí kontrastů tempa. Pro zvýraznění komiky používá imitování všeho možného - od hudebních nástrojů (Ba-ta-clan, Ostrov Tulipatan,Trebizondská princezna), hlasů zvířat (Valse des animeaux, Coscoletto, Romance o růži) až po kanóny a nádobí (Signor Fagotto). S oblibou rovněž cituje slavné autory (Ch.W.Gluck - Orfeus v podsvětí, Ch.Gounod - Totův zámek, Meyerbeer a Boieldieu - Pan Karfiol si dovoluje pozvat.. ).

Offenbach na jevišti
Dílo J.Offenbacha je dodnes živé a objevuje se velmi často na světových jevištích. Nejčastěji inscenovaná jsou samozřejmě ta nejznámější: Hoffmannovy povídky, Orfeus v podsvětí, Krásná Helena a Pařížský život. Tato jsou zpravidla na repertoáru několika divadel současně. Pozadu ovšem nezůstávají ani díla ostatní, včetně těch nejméně známých. Offenbach měl vždy dobrý čich na jevištní účinek a tak šikovný režisér dokáže vyrobit úspěšnou inscenaci z kteréhokoliv Offenbachova kusu. V současné době mezi nejlepší offenbachovské režiséry patří Laurent Pelly, jehož inscenace Orfea v podsvětí,Pana Karfiola, Ostrova Tulipatan a Cesty na měsíc v Opéra de Lyon, Krásné Heleny, Velkovévodkyně z Gerolsteinu a Pařížského života v Théatre de Châtelet v Paříži, patří k tomu nejlepšímu. Ke spolupráci často zve vynikající dirigenty, například Marca Minkowského. I přes moderní režijní pojetí L.Pellyho zůstává ve všech nastudování zachován Offenbachův duch. K odkazu svého úspěšného autora se rovněž v posledních letech vrací pařížská Opéra - Comique.

Naposledy vypravila v r.2011 skvělé Bandity. V minulosti nelze nevzpomenout na památné inscenace německého režiséra Waltera Felsensteina, zejména na bravurního Modrovouse, jenž v nedávné době konečně vyšel na DVD. Naproti tomu se najdou i odstrašující inscenace. Takovou byla v roce 2011 i berlínská podoba Pařížského života - moderní za každou cenu. Jen z offenbachovských nálad v ní nezbylo nic.

Situace v České republice je však zoufalá. Český intelektuál má pro francouzského klasika většinou jen slova pohrdání, ačkoliv z jeho díla zná pouze kankán a cosi četl o Hoffmannových povídkách. Divadelní nastudování Offenbachových děl jsou tragická. Pro operní soubory je pod úroveň se jím zabývat a přenechávají tuto činnost souborům operetním a muzikálovým. Jenže ti k tomu nemají potřebné kapacity. V partituře se tedy musí hodně škrtat a transponovat. Pomalá a většinou neměnná tempa orchestru poničí hudební vyznění inscenace. Dílo zkázy pak dokonává režie. Kašírované kulisy, nevkusné kostýmy, statické herectví a pivní humor je přesně to, co zničí poslední zbytky offenbachovských vůní. Operetní manýry jsou totiž tím největším hrobem pro křehká a hravá díla tohoto francouzského skladatele. Výjimkou je poslední nastudování Hoffmannových povídek Národním divadlem v Praze. Vkusná režie Ondřeje Havelky a skvělé výkony orchestru i sólistů byly opravdu příjemným překvapením.

Nahrávky
Pochopitelně největší archiv Offenbachova díla ukrývá Francouzský rozhlas, jenž pořídil nahrávky drtivé většiny skladatelových opusů. Také v Československého rozhlasu bylo nahráno množství Offenbachových děl a jsou čas od času vysílány na některé ze stanic ČRo. Jednou z nejlepších je Modrovous se začínající Dagmar Peckovou a výtečným Františkem Filipovským v roli krále Bobeše, pod taktovkou dlouholetého šéfdirigenta HDK Miroslava Homolky. Výborná je rovněž Krásná Helena s Janou Jonášovou a opět M.Homolkou a Tlachalové (Žvanilové) z brněnského studia. V padesátých letech natočil Československý rozhlas i několik jednoaktovek: Manžel za dveřmi, Čarovné housle (Šumař), Pan Karfiol... (Pan Koniklec přijímá), hudebně vcelku vydařené (dirigent V.A.Vipler), ale s diletanským překladem. Nejhůře ovšem dopadly Král Mrkev (Král Velikáš) a Cesta na měsíc, ze kterých východoněmečtí upravovatelé vyrobili neuvěřitelné, komunistické agitky.

I takové perly jsou k nalezení v archivu ČRo. I v archivu Československé televize je několik inscenací, nejlepší z nich jsou Bandité v režii Františka Filipa. V ostravském televizním studiu neúnavný propagátor operety a velký ctitel Offenbacha, pan Vladimír Brázda, natočil rovněž několik jednoaktovek. Nejlépe dopadla Pán a paní Denisovi, ač je hudebně velmi zkrácena. Nelze opomenout ani černobílý, dnes již legendární, dvoudílný cyklus Papá Offenbach, který uváděl (a i si v něm zazpíval) nezapomenutelný Miloš Kopecký.

Offenbachova hudba je rovněž k dispozici na CD a DVD, většinou zahraniční provenience. Jediným českým zástupcem je pouze Supraphonský výběr Hity papá Offenbacha, vycházející právě z nahrávek Československého rozhlasu. Z komerčních nahrávek lze rozhodně doporučit záznamy divadelních představení tvůrčího týmu Pelly - Minkowski a to jak na CD, tak DVD: Orfeus v podsvětí, Krásná Helena a Velkovévodkyně z Gerolsteinu. Britské vydavatelství Opera rara vydala v nedávné době zdařilou nahrávku komické opery Vert-Vert a výběr Entre nous, sestavený z málo známých Offenbachových děl.