Miroslav Cikán se narodil do dělnické rodiny, vystudoval obchodní školu, již od roku 1914 pracoval u filmu, původně v dělnických profesích, postupně se vypracoval až na ředitele půjčovny.
Jako scénárista a režisér se uplatnil v počátcích...
Životopis
Miroslav Cikán se narodil do dělnické rodiny, vystudoval obchodní školu, již od roku 1914 pracoval u filmu, původně v dělnických profesích, postupně se vypracoval až na ředitele půjčovny.
Jako scénárista a režisér se uplatnil v počátcích zvukového filmu v roce 1933, kdy podle vlastního scénáře natočil dva filmy – komedii Dům na předměstí (podle námětu Karla Poláčka) a detektivku Záhada modrého pokoje. Vzápětí se pak stal jedním z nejpracovitějších českých režisérů, ve 30. letech točil několik filmů ročně (celkem v l. 1933-1945 to bylo 40 filmů).
Jeho práce se vyznačovala řemeslnou rutinou, jeho doménou se staly především komedie. Do svých filmů angažoval největší hvězdy tehdejší doby, žádný z jeho filmů se však nestal skutečně stěžejním produktem českého filmu. V Cikánových filmech hráli Vlasta Burian (Hrdinný kapitán Korkorán, 1934; Provdám svou ženu, 1941), Hugo Haas (Svět, kde se žebrá, 1938; Andula vyhrála, 1938), překvapivá byla spolupráce s Janem Werichem (U nás v Kocourkově, 1934), v řadě jeho filmů druhořadé kvality hrála také Hana Vítová nebo Věra Ferbasová. Občas se vracel k přepisům známých divadelních her (Její pastorkyně, 1937). Cikánovým nejlepším filmem bylo společenské drama Batalión (1937) v hlavní roli s Františkem Smolíkem - tento film byl ve stejném roce oceněn na filmovém festivalu v Benátkách.
V době Protektorátu natočil dva německé filmy; přesto se dokázal uplatnit i po skončení války a po roce 1948 se nevyhnul ani společensky angažovaným snímkům. Z let 1945-1948 stojí za zmínku historická komedie Alena (1947) a filmová adaptace historického románu Antala Staška O ševci Matoušovi (1948). Na přelomu 40. a 50. let pak Cikán natočil několik filmů poplatným době svého vzniku (například ve filmu Výstraha z roku 1953 se poprvé na filmovém plátně objevila postava Klementa Gottwalda). Ani pokus o návrat ke komedii se příliš nezdařil (Muž v povětří z roku 1956 s Vlastou Burianem).
Jeho posledním filmem byla detektivka Konec cesty z roku 1960. V témže roce pak definitivně uzavřel svou uměleckou tvorbu dokumentem Otomar Korbelář.
Jako scénárista a režisér se uplatnil v počátcích zvukového filmu v roce 1933, kdy podle vlastního scénáře natočil dva filmy – komedii Dům na předměstí (podle námětu Karla Poláčka) a detektivku Záhada modrého pokoje. Vzápětí se pak stal jedním z nejpracovitějších českých režisérů, ve 30. letech točil několik filmů ročně (celkem v l. 1933-1945 to bylo 40 filmů).
Jeho práce se vyznačovala řemeslnou rutinou, jeho doménou se staly především komedie. Do svých filmů angažoval největší hvězdy tehdejší doby, žádný z jeho filmů se však nestal skutečně stěžejním produktem českého filmu. V Cikánových filmech hráli Vlasta Burian (Hrdinný kapitán Korkorán, 1934; Provdám svou ženu, 1941), Hugo Haas (Svět, kde se žebrá, 1938; Andula vyhrála, 1938), překvapivá byla spolupráce s Janem Werichem (U nás v Kocourkově, 1934), v řadě jeho filmů druhořadé kvality hrála také Hana Vítová nebo Věra Ferbasová. Občas se vracel k přepisům známých divadelních her (Její pastorkyně, 1937). Cikánovým nejlepším filmem bylo společenské drama Batalión (1937) v hlavní roli s Františkem Smolíkem - tento film byl ve stejném roce oceněn na filmovém festivalu v Benátkách.
V době Protektorátu natočil dva německé filmy; přesto se dokázal uplatnit i po skončení války a po roce 1948 se nevyhnul ani společensky angažovaným snímkům. Z let 1945-1948 stojí za zmínku historická komedie Alena (1947) a filmová adaptace historického románu Antala Staška O ševci Matoušovi (1948). Na přelomu 40. a 50. let pak Cikán natočil několik filmů poplatným době svého vzniku (například ve filmu Výstraha z roku 1953 se poprvé na filmovém plátně objevila postava Klementa Gottwalda). Ani pokus o návrat ke komedii se příliš nezdařil (Muž v povětří z roku 1956 s Vlastou Burianem).
Jeho posledním filmem byla detektivka Konec cesty z roku 1960. V témže roce pak definitivně uzavřel svou uměleckou tvorbu dokumentem Otomar Korbelář.