Petra Kodýmová se narodila 27.8.1965.
Vzpomínáte si na malou holčičku, jíž se ujme Štěpka v podání paní Janžurové ve filmové adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy? Ta malá dívenka je dnes dvojnásobnou maminkou, civilním...
Životopis
Petra Kodýmová se narodila 27.8.1965.
Vzpomínáte si na malou holčičku, jíž se ujme Štěpka v podání paní Janžurové ve filmové adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy? Ta malá dívenka je dnes dvojnásobnou maminkou, civilním povoláním paní učitelkou. Jmenuje se Petra Tuháčková, dříve Kodýmová. Při velmi příjemném povídání zavzpomínala paní Petra na své dětské filmování a také osobnosti, s nimiž měla čest se při natáčení setkat. Protože roličky z dětství hrála pochopitelně pod svým dívčím příjmením, je jí ponecháno i v našem rozhovoru.
PRVNÍ ROLE VE FILMU:
„Byl to můj tatínek, kdo na přelomu 60. a 70. let přišel s tím, že se koná konkurz na film Lucie a zázraky,“ začíná své vyprávění paní Petra.
„Byla jsem takový živější typ, proto jsem se nezalekla, spíš mi to bylo v tehdejším věku pěti let i možná trošku jedno, brala jsem to jako hru,“ říká Petra.
„Na konkurzu bylo velké množství dětí. Já a ještě jedna holčička jsme se dostaly do nejužšího výběru.“ Hlavní roli ale malá Péťa nedostala. Tvůrci filmu si přáli blondýnku a tou ona nebyla, zatímco druhá dívenka ano. Titulní roli Lucie tak hrála Viktorie Čermáková a Petra Kodýmová se objevila v jedné z vedlejších rolí. Jak se posléze přiznává, tento svůj filmový „debut“ dokonce ani nikdy neviděla.
V každém případě to ale nic neměnilo na skutečnosti, že svou první roličkou již byla zapsána v dětském komparzním rejstříku. Pokud projevila produkce o malou „divošku“ zájem, kontaktovali zástupci filmového štábu její rodiče.
„Mamka nebo taťka si pak vzali volno a jeli se mnou na kamerové zkoušky a natáčení,“ říká Petra.
PETROLEJOVÉ LAMPY:
Druhým filmem v pořadí byly již zmíněné Petrolejové lampy s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem, které natočil režisér Juraj Herz. Na toto natáčení má Petra velmi hezké vzpomínky:
„Paní Janžurová byla velice milá dáma a moc hezky se ke mně chovala. Opravdu moc laskavý člověk, na jakého nelze zapomenout. S panem Čepkem jsem tolik v kontaktu nebyla, byl myslím trošku rezervovanější, ale blíže si na něj nepamatuji.“
Také režisér filmu Juraj Herz je ve vzpomínkách bývalé svěřenkyně zapsán v hezké vzpomínce:
„Při natáčení scény ve vlaku bylo velké horko. Já, jindy živé a neposedné dítě, jsem byla unavená a měla velikou žízeň. Když to viděl pan režisér, okamžitě nechal zastavit vlak, přerušil natáčení a nechal mi přinést limonádu,“ usmívá se P. Kodýmová při vzpomínce na krásné gesto pana režiséra, které bylo v jejích dětských očích ještě umocněno po skončení natáčení. Tehdy Juraj Herz přinesl Petře domů velkou panenku. V památníku bývalé dětské hvězdičky stojí zápis: „Mojí milej malej Petre Juraj Herz.“
S Ivou Janžurovou se Petra Kodýmová setkala ještě při natáčení Slaměného klobouku, kde hrála roli družičky.
„Moc milý byl při tomto natáčení pan Miloš Kopecký,“ přidává další drobnou vzpomínku.
OSTŘÍHANÉ VLASY:
Po Petrolejových lampách se Petra Kodýmová mihla ve filmu Pět mužů a jedno srdce a poté následoval film režiséra Karla Kachyni Vlak do stanice Nebe.
„Pan Kachyňa byl také moc milý člověk, ale přece jen trošku distingovaný a budil u nás dětí velký respekt,“ říká Petra. „Co řekl, to platilo. Na natáčení vzpomínám ráda, neboť jsem při něm přišla o vlasy. Ve filmu se rozmůže epidemie vší a tak jsem v rámci role musela být ostříhána z dlouhovlasé holčičky na kluka,“ dodává.
Podobná skutečnost by asi pro každou malou „parádnici“ byla pohromou, Petra Kodýmová ale říká, že svým nezbedným chováním byla spíš v dětství jako kluk, bavilo ji hrát fotbal a tak proměnu z holčičkovské podoby do klučičí s radostí uvítala.
„Můj bratr mi dokonce tehdy řekl – konečně vypadáš normálně,“ směje se sympatická Petra.
Vlak do stanice Nebe se natáčel ve Vysokých Tatrách. Parta dětí zde byla poměrně dlouhou dobu ubytována. Nuda však rozhodně mimo natáčení nevládla. Štáb pro své dětské herce připravil pestrý program, jehož součástí byl i karneval.
„Měli jsme tam dokonce i tzv. musicbox, který nám po vhození korunové mince hrál tehdy oblíbené hity. Dodnes, když slyším Kůň bílý či Láska bláznivá, vzpomenu si na svůj pobyt v Tatrách,“ odvíjí Petra další ze svých vzpomínek.
Ačkoliv však malá Petra uvítala klučičí sestřih, ostříhání úplně dohola odmítla. Zúčastnila se konkurzu na natáčení filmu Jak se točí Rozmarýny (i zde hrála I. Janžurová). Režisérka Věra Plívová – Šimková každé z předvybraných děvčátek dávala otázku, zda by byla ochotná se v rámci role nechat ostříhat dohola. Petra Kodýmová tento krok podstoupit nechtěla a vůbec jí nevadilo, že se tak připravila o hlavní roli, jíž ztvárnila dnes známá herečka Pavlína Mourková.
PODPORA RODIČŮ:
„Moji rodiče byli velice tolerantní lidé a respektovali mé rozhodnutí. Vždy pro ně bylo důležité, abych dělala něco proto, že to opravdu chci a nikoliv proto, aby se s mými úspěchy mohli chlubit svým přátelům. Takže s pochopením přijali i mé rozhodnutí neoholit si hlavu a nebýt tak uvedená v předních titulcích Rozmarýnů,“ vzpomíná s láskou na velkou podporu rodičů paní Petra.
PSYCHOLOGICKY LADĚNÉ ROLE
Ve filmografii Petry Kodýmové se objevují dva televizní projekty, v nichž ztvárnila dítě z rodiny, v níž vládne mezi rodiči krizová situace. Prvním z nich je pozapomenutý film z vojenského prostředí Příliš zelené jaro, ovlivněný dobou svého vzniku.
„Ztvárnila jsem zde dítě z rodiny, v níž vzniknou problémy a rozpory vrcholící rozvodem rodičů. Maminku mi hrála Hana Packertová a tatínka František Vicena,“ říká P. Kodýmová.
Druhý film s podobnou tématikou rodinných problémů nese název Dům na konci města. Zde Petra vytvořila roli Marcely, dcery manželského páru Honzy a Hanky v podání Petra Kostky a Jaroslavy Tvrzníkové. Jejich rodinné soužití je negativně ovlivněno otcovým podezřením z nevěry.
„K tomuto filmu se váže vzpomínka na slova pana Kostky, který říkal, že v herecké branži se uplatní jen někteří vyvolení, ostatní čekají na zavolání a nabídku spolupráce,“ říká P. Kodýmová. Obava z toho, že by se zařadila do té druhé skupiny herců v pozadí však nebyla tím hlavním důvodem, proč se na prahu dospívání Petra rozhodla namísto konzervatoře studovat pedagogiku.
ROZHODNUTÍ DO ŽIVOTA:
„Blížil se mi patnáctý rok a ačkoliv jsem se mihla v komparsu filmu pro mládež Jen si tak trochu písknout, svou další životní cestu jsem již u filmování neviděla,“ říká bývalá dětská herečka.
„Zatímco v prvních letech natáčení jsem vše brala jako hru, kdy jsem samozřejmě vítala, že nemusím chodit do školy, později mi začínalo poněkud vadit, že bych musela jen poslouchat něčí příkazy a mechanicky je plnit.“
Rozhodujícím momentem byl jakýsi televizní pořad spojený s diskuzní částí na různou problematiku. Petra Kodýmová se v něm objevovala v hraných scénkách, jejichž formou byl nastíněn daný problém. Po odehrání musela spolu s ostatními dlouho čekat, než přejde diskuzní část a ona opět bude moci hrát.
„Tehdy jsem si uvědomila, že jít podobnou cestou celý život by mne nebavilo, proto jsem své ambice a touhy zaměřila jinam,“ dodává k tomuto tématu Petra Kodýmová.
DALŠÍ VZPOMÍNKY:
Jako dcerka Fera (Otto Lackovič) a Aranky (Ljuba Skořepová) se objevila mezi dětmi pobíhajícími po „chalupářské“ Třešňové, jež se ve skutečnosti jmenuje Višňová a nachází se na Příbramsku. Parta dětí zde běží proti historickému autu řízenému Čestmírem Řandou.
„Pan Řanda ubrzdil vůz na poslední chvíli a byl pak opravdu hodně smutný z toho, že se někomu z nás mohlo něco stát. Bylo nám ho všem velmi líto,“ nostalgicky říká Petra. Naštěstí vše dobře dopadlo a seriál Chalupáři patří k jedné z nejúspěšnějších televizních produkcí 70. let.
„Jízdu na koni jsem si vyzkoušela při natáčení operety Faust a Markéta,“ pokračuje Petra ve vzpomínání. „Při tomto natáčení jsme se chodili koupat i s filmovým make-upem na obličeji. Ten se pochopitelně smýval a rozpouštěl, takže se potom na nás moc zlobili, že už jsme zase rozmazaní,“ dokončuje úsměvnou vzpomínku. Na toto natáčení, jež probíhalo v jižních Čechách, doprovázel malou Petru její tatínek a bratr, kteří byli filmovým štábem taktéž angažováni do komparzu.
I když malá herecká kariéra Petry Kodýmové skončila spolu s odrůstáním z dětských střevíčků, vzpomínek této bývalé hvězdičce zůstalo opravdu dost. Během svého vyprávění zavzpomínala na stále se smějícího a energií překypujícího Vladimíra Menšíka, obrázek v památníku naopak zanechal Petře Josef Hlinomaz, jenž kromě herecké činnosti byl i velmi nadaným malířem. Také z bratrů Lipských, v jejichž Šesti medvědech s Cibulkou se Petra Kodýmová mihla v houfu dětí, sršela pohoda a dobrá nálada. Překvapivá informace byla, že se Petra objevila i u mikrofonu v dabingovém studiu, ale již si nevybavuje, o jaký film tehdy šlo.
NÁVRAT PŘED KAMERU?
Poslední dvě otázky se týkaly dvou zcela různých oblastí – závisti a případného dalšího hraní v současné době.
„Pokud jde o závist, nikdy jsem se mezi dětmi s ničím takovým nesetkala, já o svém filmování v kolektivu moc nemluvila, raději jsem hrála fotbal, protože jsem vždy hodně tíhla ke sportování. Co se týče hraní, kdyby se jednalo o jednu roličku jako připomínku na dětská léta, určitě bych se nebránila,“ končí s úsměvem Petra Kodýmová své vypravování.
Vzpomínáte si na malou holčičku, jíž se ujme Štěpka v podání paní Janžurové ve filmové adaptaci románu Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy? Ta malá dívenka je dnes dvojnásobnou maminkou, civilním povoláním paní učitelkou. Jmenuje se Petra Tuháčková, dříve Kodýmová. Při velmi příjemném povídání zavzpomínala paní Petra na své dětské filmování a také osobnosti, s nimiž měla čest se při natáčení setkat. Protože roličky z dětství hrála pochopitelně pod svým dívčím příjmením, je jí ponecháno i v našem rozhovoru.
PRVNÍ ROLE VE FILMU:
„Byl to můj tatínek, kdo na přelomu 60. a 70. let přišel s tím, že se koná konkurz na film Lucie a zázraky,“ začíná své vyprávění paní Petra.
„Byla jsem takový živější typ, proto jsem se nezalekla, spíš mi to bylo v tehdejším věku pěti let i možná trošku jedno, brala jsem to jako hru,“ říká Petra.
„Na konkurzu bylo velké množství dětí. Já a ještě jedna holčička jsme se dostaly do nejužšího výběru.“ Hlavní roli ale malá Péťa nedostala. Tvůrci filmu si přáli blondýnku a tou ona nebyla, zatímco druhá dívenka ano. Titulní roli Lucie tak hrála Viktorie Čermáková a Petra Kodýmová se objevila v jedné z vedlejších rolí. Jak se posléze přiznává, tento svůj filmový „debut“ dokonce ani nikdy neviděla.
V každém případě to ale nic neměnilo na skutečnosti, že svou první roličkou již byla zapsána v dětském komparzním rejstříku. Pokud projevila produkce o malou „divošku“ zájem, kontaktovali zástupci filmového štábu její rodiče.
„Mamka nebo taťka si pak vzali volno a jeli se mnou na kamerové zkoušky a natáčení,“ říká Petra.
PETROLEJOVÉ LAMPY:
Druhým filmem v pořadí byly již zmíněné Petrolejové lampy s Ivou Janžurovou a Petrem Čepkem, které natočil režisér Juraj Herz. Na toto natáčení má Petra velmi hezké vzpomínky:
„Paní Janžurová byla velice milá dáma a moc hezky se ke mně chovala. Opravdu moc laskavý člověk, na jakého nelze zapomenout. S panem Čepkem jsem tolik v kontaktu nebyla, byl myslím trošku rezervovanější, ale blíže si na něj nepamatuji.“
Také režisér filmu Juraj Herz je ve vzpomínkách bývalé svěřenkyně zapsán v hezké vzpomínce:
„Při natáčení scény ve vlaku bylo velké horko. Já, jindy živé a neposedné dítě, jsem byla unavená a měla velikou žízeň. Když to viděl pan režisér, okamžitě nechal zastavit vlak, přerušil natáčení a nechal mi přinést limonádu,“ usmívá se P. Kodýmová při vzpomínce na krásné gesto pana režiséra, které bylo v jejích dětských očích ještě umocněno po skončení natáčení. Tehdy Juraj Herz přinesl Petře domů velkou panenku. V památníku bývalé dětské hvězdičky stojí zápis: „Mojí milej malej Petre Juraj Herz.“
S Ivou Janžurovou se Petra Kodýmová setkala ještě při natáčení Slaměného klobouku, kde hrála roli družičky.
„Moc milý byl při tomto natáčení pan Miloš Kopecký,“ přidává další drobnou vzpomínku.
OSTŘÍHANÉ VLASY:
Po Petrolejových lampách se Petra Kodýmová mihla ve filmu Pět mužů a jedno srdce a poté následoval film režiséra Karla Kachyni Vlak do stanice Nebe.
„Pan Kachyňa byl také moc milý člověk, ale přece jen trošku distingovaný a budil u nás dětí velký respekt,“ říká Petra. „Co řekl, to platilo. Na natáčení vzpomínám ráda, neboť jsem při něm přišla o vlasy. Ve filmu se rozmůže epidemie vší a tak jsem v rámci role musela být ostříhána z dlouhovlasé holčičky na kluka,“ dodává.
Podobná skutečnost by asi pro každou malou „parádnici“ byla pohromou, Petra Kodýmová ale říká, že svým nezbedným chováním byla spíš v dětství jako kluk, bavilo ji hrát fotbal a tak proměnu z holčičkovské podoby do klučičí s radostí uvítala.
„Můj bratr mi dokonce tehdy řekl – konečně vypadáš normálně,“ směje se sympatická Petra.
Vlak do stanice Nebe se natáčel ve Vysokých Tatrách. Parta dětí zde byla poměrně dlouhou dobu ubytována. Nuda však rozhodně mimo natáčení nevládla. Štáb pro své dětské herce připravil pestrý program, jehož součástí byl i karneval.
„Měli jsme tam dokonce i tzv. musicbox, který nám po vhození korunové mince hrál tehdy oblíbené hity. Dodnes, když slyším Kůň bílý či Láska bláznivá, vzpomenu si na svůj pobyt v Tatrách,“ odvíjí Petra další ze svých vzpomínek.
Ačkoliv však malá Petra uvítala klučičí sestřih, ostříhání úplně dohola odmítla. Zúčastnila se konkurzu na natáčení filmu Jak se točí Rozmarýny (i zde hrála I. Janžurová). Režisérka Věra Plívová – Šimková každé z předvybraných děvčátek dávala otázku, zda by byla ochotná se v rámci role nechat ostříhat dohola. Petra Kodýmová tento krok podstoupit nechtěla a vůbec jí nevadilo, že se tak připravila o hlavní roli, jíž ztvárnila dnes známá herečka Pavlína Mourková.
PODPORA RODIČŮ:
„Moji rodiče byli velice tolerantní lidé a respektovali mé rozhodnutí. Vždy pro ně bylo důležité, abych dělala něco proto, že to opravdu chci a nikoliv proto, aby se s mými úspěchy mohli chlubit svým přátelům. Takže s pochopením přijali i mé rozhodnutí neoholit si hlavu a nebýt tak uvedená v předních titulcích Rozmarýnů,“ vzpomíná s láskou na velkou podporu rodičů paní Petra.
PSYCHOLOGICKY LADĚNÉ ROLE
Ve filmografii Petry Kodýmové se objevují dva televizní projekty, v nichž ztvárnila dítě z rodiny, v níž vládne mezi rodiči krizová situace. Prvním z nich je pozapomenutý film z vojenského prostředí Příliš zelené jaro, ovlivněný dobou svého vzniku.
„Ztvárnila jsem zde dítě z rodiny, v níž vzniknou problémy a rozpory vrcholící rozvodem rodičů. Maminku mi hrála Hana Packertová a tatínka František Vicena,“ říká P. Kodýmová.
Druhý film s podobnou tématikou rodinných problémů nese název Dům na konci města. Zde Petra vytvořila roli Marcely, dcery manželského páru Honzy a Hanky v podání Petra Kostky a Jaroslavy Tvrzníkové. Jejich rodinné soužití je negativně ovlivněno otcovým podezřením z nevěry.
„K tomuto filmu se váže vzpomínka na slova pana Kostky, který říkal, že v herecké branži se uplatní jen někteří vyvolení, ostatní čekají na zavolání a nabídku spolupráce,“ říká P. Kodýmová. Obava z toho, že by se zařadila do té druhé skupiny herců v pozadí však nebyla tím hlavním důvodem, proč se na prahu dospívání Petra rozhodla namísto konzervatoře studovat pedagogiku.
ROZHODNUTÍ DO ŽIVOTA:
„Blížil se mi patnáctý rok a ačkoliv jsem se mihla v komparsu filmu pro mládež Jen si tak trochu písknout, svou další životní cestu jsem již u filmování neviděla,“ říká bývalá dětská herečka.
„Zatímco v prvních letech natáčení jsem vše brala jako hru, kdy jsem samozřejmě vítala, že nemusím chodit do školy, později mi začínalo poněkud vadit, že bych musela jen poslouchat něčí příkazy a mechanicky je plnit.“
Rozhodujícím momentem byl jakýsi televizní pořad spojený s diskuzní částí na různou problematiku. Petra Kodýmová se v něm objevovala v hraných scénkách, jejichž formou byl nastíněn daný problém. Po odehrání musela spolu s ostatními dlouho čekat, než přejde diskuzní část a ona opět bude moci hrát.
„Tehdy jsem si uvědomila, že jít podobnou cestou celý život by mne nebavilo, proto jsem své ambice a touhy zaměřila jinam,“ dodává k tomuto tématu Petra Kodýmová.
DALŠÍ VZPOMÍNKY:
Jako dcerka Fera (Otto Lackovič) a Aranky (Ljuba Skořepová) se objevila mezi dětmi pobíhajícími po „chalupářské“ Třešňové, jež se ve skutečnosti jmenuje Višňová a nachází se na Příbramsku. Parta dětí zde běží proti historickému autu řízenému Čestmírem Řandou.
„Pan Řanda ubrzdil vůz na poslední chvíli a byl pak opravdu hodně smutný z toho, že se někomu z nás mohlo něco stát. Bylo nám ho všem velmi líto,“ nostalgicky říká Petra. Naštěstí vše dobře dopadlo a seriál Chalupáři patří k jedné z nejúspěšnějších televizních produkcí 70. let.
„Jízdu na koni jsem si vyzkoušela při natáčení operety Faust a Markéta,“ pokračuje Petra ve vzpomínání. „Při tomto natáčení jsme se chodili koupat i s filmovým make-upem na obličeji. Ten se pochopitelně smýval a rozpouštěl, takže se potom na nás moc zlobili, že už jsme zase rozmazaní,“ dokončuje úsměvnou vzpomínku. Na toto natáčení, jež probíhalo v jižních Čechách, doprovázel malou Petru její tatínek a bratr, kteří byli filmovým štábem taktéž angažováni do komparzu.
I když malá herecká kariéra Petry Kodýmové skončila spolu s odrůstáním z dětských střevíčků, vzpomínek této bývalé hvězdičce zůstalo opravdu dost. Během svého vyprávění zavzpomínala na stále se smějícího a energií překypujícího Vladimíra Menšíka, obrázek v památníku naopak zanechal Petře Josef Hlinomaz, jenž kromě herecké činnosti byl i velmi nadaným malířem. Také z bratrů Lipských, v jejichž Šesti medvědech s Cibulkou se Petra Kodýmová mihla v houfu dětí, sršela pohoda a dobrá nálada. Překvapivá informace byla, že se Petra objevila i u mikrofonu v dabingovém studiu, ale již si nevybavuje, o jaký film tehdy šlo.
NÁVRAT PŘED KAMERU?
Poslední dvě otázky se týkaly dvou zcela různých oblastí – závisti a případného dalšího hraní v současné době.
„Pokud jde o závist, nikdy jsem se mezi dětmi s ničím takovým nesetkala, já o svém filmování v kolektivu moc nemluvila, raději jsem hrála fotbal, protože jsem vždy hodně tíhla ke sportování. Co se týče hraní, kdyby se jednalo o jednu roličku jako připomínku na dětská léta, určitě bych se nebránila,“ končí s úsměvem Petra Kodýmová své vypravování.