Odchovanec pardubického hokeje se narodil 11. června 1973 v Pardubicích. K hokeji ho přivedl v šesti letech jeden z kamarádů. Až do čtrnácti let kombinoval hokej s fotbalem, poté se však definitivně rozhodl pro nejrychlejší kolektivní hru. Jeho...
Životopis
Odchovanec pardubického hokeje se narodil 11. června 1973 v Pardubicích. K hokeji ho přivedl v šesti letech jeden z kamarádů. Až do čtrnácti let kombinoval hokej s fotbalem, poté se však definitivně rozhodl pro nejrychlejší kolektivní hru. Jeho hokejové krůčky však nebyly odjakživa spojeny s útočením a tréninkem zakončování, až do sedmnácti let hrával v obraně. Odtud se poté přesunul na post bránícího levého křídla. V Pardubicích postupně procházel všemi hokejovými kategoriemi. V dorostu přišlo rozhodování, co dál a Procházka s hokejem málem skončil. "Nebyl jsem nikdy extra velký, navíc u mě nebyl hokej vždy na prvním místě. Věnoval jsem se hodně i dalším sportům. Změna přišla v juniorech, kdy jsem poprvé nakoukl do nejvyšší soutěže." Dodnes si vzpomene na některé z mládežnických trenérů. "V žáčcích mi dal hodně Zdeněk Joudal s panem Dopitou a později pan Prýl." Hokejové vzory nikdy Procházka moc nevyhledával. "Vzor jsem v hokeji nikdy neměl. Spíše jsem některé hráče sledoval a snažil jsem se z jejich hry okoukat to nejlepší. Líbilo se mi například bruslení Oty Janeckého nebo Jirky Šejby."
První utkání mezi dospělými absolvoval technicky vyspělý bruslař v sezóně 1991/92. "Šanci mi dal tehdejší trenér Franěk. Naskočil jsem tenkrát na jednu třetinu v Trenčíně." Hned v dalším roce se již natrvalo prosadil do „A“ týmu. V něm si dokonce vyzkoušel chuť finálových bojů, Pardubice však podlehly Olomouci. "To byl až dosud můj největší hokejový úspěch." V dalších letech nastala pro „Perníkáře“ krutá léta. Střídali se trenéři, klub s bílým koněm ve znaku se potácel až u samého dna extraligové tabulky. Od sestupu jej napoprvé zachránilo rozšíření soutěže, v roce následujícím pak musel hájit svou příslušnost k české elitě až v baráži. V ní se poprvé Procházka setkal s Josefem Palečkem, který byl povolán k záchraně pardubického týmu. Tým soutěž zachránil a na trenérském postu se k Palečkovi připojil Miloš Říha. Hra pardubického souboru šla pod jeho vedením nahoru a tým třikrát po sobě nechyběl v play-off. Na tuto dobu Procházka rád vzpomíná. "V Pardubicích se tehdy vytvořila výjimečná parta s řadou vynikajících hokejistů. V klubu byli tehdy téměř všichni odchovanci. Mohli jsme si tak často lézt na nervy, opak byl ale pravdou. Nikoho bych neupřednostňoval, dobře jsme si ale rozuměli s Ríšou Králem a Markem Zadinou," připomíná si své úspěšné sezóny, v nichž nastřádal vždy alespoň šedesát bodů. Pardubice šlapaly a na stadión se začali vracet fanoušci. Začala se vytvářet silná komunita pardubických fandů, která trvá až dodnes. "Myslím, že za změnou stál hlavně Miloš Říha s manažerem Kusým. V Pardubicích se krom hokeje hraje ještě extraligový basket, občas se chodí ještě na koně a dráhu. To je ale tak jednou do roka. Hokej je ve městě něco jako kulturní svátek." Populární „Stanďák“ zažíval vlnu euforie na vlastní kůži až do roku 2001. V tomto roce tým až do období olympijské přestávky bojoval se Spartou o vedoucí místo v tabulce, poté však přišel značný útlum, který vyvrcholil ke konci základní části. I tento fakt naznačoval, že s týmem není něco v pořádku. Vyřazení hned ve čtvrtfinále Slavií bylo obrovským zklamáním. Dny Stanislava Procházky v městě perníku byly sečteny.
Útočník mohl zamířit do Ruska, zvolil ale variantu bližšího Liberce. "Moje první sezóna v Liberci nebyla dobrá. Byla první po přestupu, zvykal jsem si v Liberci a měl jsem tehdy také osobní problémy." Pod Ještědem se moc neohřál, vedení ho vyměnilo za obránce Gřegořka do Českých Budějovic. "Vzal jsem to tehdy normálně. Hokej je moje práce, v Budějovicích jsem si nakonec zahrál i play-off, takže po sezóně převažovala spokojenost." Na jaře pak absolvoval operaci menisku, letní přípravy se však zúčastnil naplno. V následující sezóně pod Ještědem byl již Procházka na ledě pořádně vidět. "Postupně jsem si tu zvykl, líbí se mi tu. V týmu vládne pohoda, vytvořila se dobrá parta. Z mé strany panuje spokojenost a rád bych v Liberci zůstal i v následujících sezónách."
Hra Stanislava Procházky je mezi trenéry velmi ceněná a byla také jedním z důvodů hostování v pardubickém týmu v závěru sezóny 2003/2004. Pardubice v touze vybojovat extraligový titul angažovaly na vyřazovací boje několik posil, přičemž pro perfektně zvládnutou úlohu bránícího levého křídla padla volba i na Procházku. "Díky tomu, že jsem v mládí hrál na postu obránce, mám oproti jiným bránícím útočníkům drobnou výhodu. V člověku například bruslení po zadu prostě zůstane, mám to nadosmrti zafixované v hlavě." Mezi další přednosti útočníka s tradiční dvacítkou na dresu patří i dokonale zvládnuté čtení hry.
Ani v ročníku 2004/2005 plném hráčů z NHL se Stanislav Procházka neztratil. Na konci základní části měl stejný počet bodů za góly a asistence, u obojího se účet zastavil na čísle 11, což ho řadilo na pátou příčku tabulky klubových statistik. Slova o cennosti Procházky jako bránícího křídla již byla vyřčena, ale play off 2004/2005 je opět bohatě potvrdilo.
Ve volném čase se pardubický Bílý Tygr rád prohání na svazích, vztah k horám má již od dětství. "Jezdili jsme s kamarády často do hor na lyže nebo do skal. To mi vydrželo až dodnes. Dokážu se u toho plně odreagovat, člověk se musí koncentrovat na sebe a parťáka, chyba se neodpouští, a já rád spoléhám sám na sebe. Kromě toho se rád „kochám“, jedu třeba na kole a jen tak koukám kolem sebe."
První utkání mezi dospělými absolvoval technicky vyspělý bruslař v sezóně 1991/92. "Šanci mi dal tehdejší trenér Franěk. Naskočil jsem tenkrát na jednu třetinu v Trenčíně." Hned v dalším roce se již natrvalo prosadil do „A“ týmu. V něm si dokonce vyzkoušel chuť finálových bojů, Pardubice však podlehly Olomouci. "To byl až dosud můj největší hokejový úspěch." V dalších letech nastala pro „Perníkáře“ krutá léta. Střídali se trenéři, klub s bílým koněm ve znaku se potácel až u samého dna extraligové tabulky. Od sestupu jej napoprvé zachránilo rozšíření soutěže, v roce následujícím pak musel hájit svou příslušnost k české elitě až v baráži. V ní se poprvé Procházka setkal s Josefem Palečkem, který byl povolán k záchraně pardubického týmu. Tým soutěž zachránil a na trenérském postu se k Palečkovi připojil Miloš Říha. Hra pardubického souboru šla pod jeho vedením nahoru a tým třikrát po sobě nechyběl v play-off. Na tuto dobu Procházka rád vzpomíná. "V Pardubicích se tehdy vytvořila výjimečná parta s řadou vynikajících hokejistů. V klubu byli tehdy téměř všichni odchovanci. Mohli jsme si tak často lézt na nervy, opak byl ale pravdou. Nikoho bych neupřednostňoval, dobře jsme si ale rozuměli s Ríšou Králem a Markem Zadinou," připomíná si své úspěšné sezóny, v nichž nastřádal vždy alespoň šedesát bodů. Pardubice šlapaly a na stadión se začali vracet fanoušci. Začala se vytvářet silná komunita pardubických fandů, která trvá až dodnes. "Myslím, že za změnou stál hlavně Miloš Říha s manažerem Kusým. V Pardubicích se krom hokeje hraje ještě extraligový basket, občas se chodí ještě na koně a dráhu. To je ale tak jednou do roka. Hokej je ve městě něco jako kulturní svátek." Populární „Stanďák“ zažíval vlnu euforie na vlastní kůži až do roku 2001. V tomto roce tým až do období olympijské přestávky bojoval se Spartou o vedoucí místo v tabulce, poté však přišel značný útlum, který vyvrcholil ke konci základní části. I tento fakt naznačoval, že s týmem není něco v pořádku. Vyřazení hned ve čtvrtfinále Slavií bylo obrovským zklamáním. Dny Stanislava Procházky v městě perníku byly sečteny.
Útočník mohl zamířit do Ruska, zvolil ale variantu bližšího Liberce. "Moje první sezóna v Liberci nebyla dobrá. Byla první po přestupu, zvykal jsem si v Liberci a měl jsem tehdy také osobní problémy." Pod Ještědem se moc neohřál, vedení ho vyměnilo za obránce Gřegořka do Českých Budějovic. "Vzal jsem to tehdy normálně. Hokej je moje práce, v Budějovicích jsem si nakonec zahrál i play-off, takže po sezóně převažovala spokojenost." Na jaře pak absolvoval operaci menisku, letní přípravy se však zúčastnil naplno. V následující sezóně pod Ještědem byl již Procházka na ledě pořádně vidět. "Postupně jsem si tu zvykl, líbí se mi tu. V týmu vládne pohoda, vytvořila se dobrá parta. Z mé strany panuje spokojenost a rád bych v Liberci zůstal i v následujících sezónách."
Hra Stanislava Procházky je mezi trenéry velmi ceněná a byla také jedním z důvodů hostování v pardubickém týmu v závěru sezóny 2003/2004. Pardubice v touze vybojovat extraligový titul angažovaly na vyřazovací boje několik posil, přičemž pro perfektně zvládnutou úlohu bránícího levého křídla padla volba i na Procházku. "Díky tomu, že jsem v mládí hrál na postu obránce, mám oproti jiným bránícím útočníkům drobnou výhodu. V člověku například bruslení po zadu prostě zůstane, mám to nadosmrti zafixované v hlavě." Mezi další přednosti útočníka s tradiční dvacítkou na dresu patří i dokonale zvládnuté čtení hry.
Ani v ročníku 2004/2005 plném hráčů z NHL se Stanislav Procházka neztratil. Na konci základní části měl stejný počet bodů za góly a asistence, u obojího se účet zastavil na čísle 11, což ho řadilo na pátou příčku tabulky klubových statistik. Slova o cennosti Procházky jako bránícího křídla již byla vyřčena, ale play off 2004/2005 je opět bohatě potvrdilo.
Ve volném čase se pardubický Bílý Tygr rád prohání na svazích, vztah k horám má již od dětství. "Jezdili jsme s kamarády často do hor na lyže nebo do skal. To mi vydrželo až dodnes. Dokážu se u toho plně odreagovat, člověk se musí koncentrovat na sebe a parťáka, chyba se neodpouští, a já rád spoléhám sám na sebe. Kromě toho se rád „kochám“, jedu třeba na kole a jen tak koukám kolem sebe."
