Psal se rok 1988 a já se narodila do rodiny, kde jediným zvířetem kdysi býval žlutý kanárek, ovšem i ten musel po opakovaném znehodnocení interiéru bytu změnit bydlo… Moje cesta ke psům tedy nebyla jednoduchá  a vedla přes rybičky, králíka Bendu ( pojmenován po poslanci Václavu Bendovi– dodnes nevím, co mě k tomu v 5 letech vedlo), pláč, vztekání i sliby. K nástupu do 1.třídy mi táta přinesl pod bundou vytoužené štěně jezevčíka. Když to retrospektivně zhodnotím, byla to ta nejzáslužnější věc, kterou  kdy udělal… Obavy, že mě pes přestane brzy bavit, se nenaplnily. Naopak, s Matesem jsem poctivě chodila ven a učila ho věci užitečné pro život, jako je například proskakování obručí nebo přinášení ovladače.

Když jsme se přestěhovali z úplného centra Prahy do širšího centra, přišla mi akorát vhodná chvíle na pořízení dalšího psa. Tak k nám na sklonku roku 2001 přibyl nový člen smečky – čivavák Bastien Z Lipanské, mnou z recese přejmenovaný na Brutuse. Moje nadšení z malého štěňátka zchladila učitelka biologie, když v hodině prohlásila, že čivava je hrozně hloupý pes. To mě rozčílilo a rozhodla jsem se s tím něco udělat – přihlásila jsem Bruta i sebe na cvičák. Na tom prvním si klepali na čelo a ani nás nevzali, uspěla jsem až v další psí škole . Brutus absolvoval kurz základního výcviku, kde jsme se de facto učili oba, já jsem potom své cvičitelské skills zakončila složením zkoušky ZOP ( 96./100 b.), ale klasická poslušnost mě dál nelákala.

Potom ale v místním DDM otevřeli kurz pro děti a psy, který vedla Martina Nováková. Ta se svými belgickými ovčáky běhala hlavně agility, ale její psi ovládali i něco z dogdancingu. Nechala na ukázku  svou fenu odcouvat a mě bylo jasné, že takové věci chci Bruta naučit J Začala jsem tedy s Brutem cvičit jednotlivé cviky z dogdancingu. Přes klasický základ jako jsou otočky, obíhání, slalom atd. jsem se dostala do fáze, kdy ostatní ze skupiny už víc neuměli, ale já jsem chtěla dál. Postupovala jsem tedy sama, stále zejména stylem pokus-omyl nebo "jak se to asi...." :-D. Bruta jsem postupně naučila i různé technicky náročné cviky, „ off-face“, kdy pes nekouká na psovoda atd.

Mezitím jsem vyrazila i na první závody – v roce 2004 se konal v Blansku závod tance se psem, kde jsme skončili z 18.účastníků na 2.místě. Dnes už mám za sebou desítky soutěží, ale ten stres před prvním vkročením na plac si budu pamatovat dodnes. Bruta v roce 2006 zabil kříženec am.pitbulteriéra. Bylo to hrozné období a ani teď se mi k němu nechce vracet. V té době jsem už doma měla malou Roxinku. Postupně se smečka rozrostla do dnešní podoby tří čivav a australské ovčandy Brandy, jejichž úspěchy si můžete prohlédnout v jednotlivých sekcích. Díky psům jsem poznala a stále poznávám množství zajímavých lidí, udělala jsem si dobré přátele i nepřátele, zcestovala jsem velkou část Evropy, přijala nabídky na řadu atraktivních akcí. Kynologie není celý můj život, beru ji jako koníčka a relax a nechci si z ní udělat práci. Kdybych tehdy při hlazení malého Bruta u chovatelky věděla, co mě všechno čeká a kde budu za 10 let, myslela bych, že se někdo zbláznil.

Ale vůbec, máte někdo definici na to, co je to být normální?