Nedostudovala práva na římské univerzitě, jak chtěli její rodiče, nenastoupila však ani kariéru klavíristky, k níž původně sama směřovala.
Zájem o hudbu ji nakonec jako šestnáctiletou přivedl do film. ateliérů. Postaral se o to rodinný...
Životopis
Nedostudovala práva na římské univerzitě, jak chtěli její rodiče, nenastoupila však ani kariéru klavíristky, k níž původně sama směřovala.
Zájem o hudbu ji nakonec jako šestnáctiletou přivedl do film. ateliérů. Postaral se o to rodinný přítel, zpěvák Giacomo Rondinella, který jí poč. 50. let zprostředkoval účinkování v zábavných filmech. Ačkoliv se jednalo o bezvýznamné komerční snímky, v nichž mohla uplatnit nanejvýš své hudební vlohy, seznámila se alespoň s prostředím a lidmi kolem filmu.
První velkou hereckou příležitost jí poskytl až Francesco Maselli ve svém melodramatu Žena, o které se mluví, s nímž se zúčastnila ještě jako nepříliš známá herečka MFF v Karlových Varech 1957, kde snímek získal Cenu mladých tvůrců.
V úloze nezaměstnané manekýnky Liliany Attenniové zdařile načrtla dramaticky vyhrocený portrét bezohledně ctižádostivé dívky, jíž se podaří na sebe upoutat pozornost veřejnosti za cenu lži, podvodu a zničení jiných lidí.
Prudký vzestup její kariéry nastal teprve v 60. letech, kdy se pro svou fotogenickou tvář lemovanou dlouhými blond vlasy stala vyhledávanou představitelkou trpných, ale statečných mladých žen, jež jsou neustále stíhány nepřízní osudu.
Toto schéma postav na dlouhou dobu omezilo rozvoj jejích schopností, ale zároveň ji proslavilo zejm. ve výpravných historických a kostýmních filmech (Romulus a Remus, Černý Tulipán) a v současných veselohrách (Nejkratší den, Casanova 70).
Neodolala, stejně tak jako mnozí západoevropští herci, nabídkám z Hollywoodu, kde ji však producenti přizpůsobili svým vzorům (Doris Dayová, Kim Novaková a Marilyn Monroeová) a ze svěží a temperamentní italské dívky udělali chladnou platinovou krasavici (Jak zabít svou ženu, Útok na královnu, Ne, s mou ženou nesmíte!).
Když se vrátila do Itálie zklamaná hollywoodským systémem, čekala ji další řada zábavných snímků, mezi nimiž se přece jen občas vyskytla zajímavější díla známých režisérů, pod jejichž vedením se pozvolna přehrála do typu vyzrálých elegantních a emancipovaných žen, hledajících uplatnění v životě (Římská smetánka, Mimo dobro a zlo).
V poslední době zaujala jako Kateřina Medicejská, za jejíž ztvárnění v historickém dramatu podle románu Alexandra Dumase Královna Margot (r. P. Chéreau) obdržela Césara 1994.
Za celoživotní dílo byla roku 1996 oceněna Zvláštním Donatellovým Davidem. Na divadle působila v milánském Teatro Piccolo. V roce 1957 byla hostem na MFF v Karlových Varech.
Od roku 1960 je vdaná za římského architekta Franca Pesciho.
Zájem o hudbu ji nakonec jako šestnáctiletou přivedl do film. ateliérů. Postaral se o to rodinný přítel, zpěvák Giacomo Rondinella, který jí poč. 50. let zprostředkoval účinkování v zábavných filmech. Ačkoliv se jednalo o bezvýznamné komerční snímky, v nichž mohla uplatnit nanejvýš své hudební vlohy, seznámila se alespoň s prostředím a lidmi kolem filmu.
První velkou hereckou příležitost jí poskytl až Francesco Maselli ve svém melodramatu Žena, o které se mluví, s nímž se zúčastnila ještě jako nepříliš známá herečka MFF v Karlových Varech 1957, kde snímek získal Cenu mladých tvůrců.
V úloze nezaměstnané manekýnky Liliany Attenniové zdařile načrtla dramaticky vyhrocený portrét bezohledně ctižádostivé dívky, jíž se podaří na sebe upoutat pozornost veřejnosti za cenu lži, podvodu a zničení jiných lidí.
Prudký vzestup její kariéry nastal teprve v 60. letech, kdy se pro svou fotogenickou tvář lemovanou dlouhými blond vlasy stala vyhledávanou představitelkou trpných, ale statečných mladých žen, jež jsou neustále stíhány nepřízní osudu.
Toto schéma postav na dlouhou dobu omezilo rozvoj jejích schopností, ale zároveň ji proslavilo zejm. ve výpravných historických a kostýmních filmech (Romulus a Remus, Černý Tulipán) a v současných veselohrách (Nejkratší den, Casanova 70).
Neodolala, stejně tak jako mnozí západoevropští herci, nabídkám z Hollywoodu, kde ji však producenti přizpůsobili svým vzorům (Doris Dayová, Kim Novaková a Marilyn Monroeová) a ze svěží a temperamentní italské dívky udělali chladnou platinovou krasavici (Jak zabít svou ženu, Útok na královnu, Ne, s mou ženou nesmíte!).
Když se vrátila do Itálie zklamaná hollywoodským systémem, čekala ji další řada zábavných snímků, mezi nimiž se přece jen občas vyskytla zajímavější díla známých režisérů, pod jejichž vedením se pozvolna přehrála do typu vyzrálých elegantních a emancipovaných žen, hledajících uplatnění v životě (Římská smetánka, Mimo dobro a zlo).
V poslední době zaujala jako Kateřina Medicejská, za jejíž ztvárnění v historickém dramatu podle románu Alexandra Dumase Královna Margot (r. P. Chéreau) obdržela Césara 1994.
Za celoživotní dílo byla roku 1996 oceněna Zvláštním Donatellovým Davidem. Na divadle působila v milánském Teatro Piccolo. V roce 1957 byla hostem na MFF v Karlových Varech.
Od roku 1960 je vdaná za římského architekta Franca Pesciho.
