Profesor Vítězslav Vejražka, filmovým pseudonymem Petr Vít byl český herec, divadelní režisér, divadelní pedagog a politik.Rodina a životNarodil se v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště v roce 1915, zemřel v Praze krátce po svých 58. narozeninách...
Životopis
Profesor Vítězslav Vejražka, filmovým pseudonymem Petr Vít byl český herec, divadelní režisér, divadelní pedagog a politik.
Rodina a život
Narodil se v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště v roce 1915, zemřel v Praze krátce po svých 58. narozeninách v roce 1973. První manželkou byla baletka Jarmila Vejražková, dcera známého brněnského malíře Oldřicha Šebora. V tomto manželství se roku 1939 narodil jeho první syn Jan Vejražka, přírodovědec, středoškolský profesor biologie a chemie na gymnáziu v Chebu. Jeho třetí manželkou byla Jarmila Krulišová (24. 12. 1922, Jičín–26. 1. 2006), herečka, členka činohry Národního divadla v letech 1948 až 1989. Rovněž působila jako filmová a televizní herečka a pracovala v pedagogických funkcích na pražské DAMU. V roce 1973 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Jejich dětmi jsou, herec David Vejražka (nar. v Praze 15. května 1955), absolvent DAMU, malíř Vít Vejražka (nar. v Praze 24. září 1956), absolvent AVU a ekonomka Vendula Vejražková (nar. v Praze 24. září 1956).
S manželkou se setkával občas i na divadelních prknech, naposledy pravděpodobně v sezóně 1971–1972 na scéně Národního divadla ve hře Rozrušená země (A. Stehlík, M. A. Šolochov, režie Evžen Sokolovský), kde hrál Jakova Lukiče Ostrovnova a jeho manželka vystupovala v roli Lukiničny. Mezi lety 1966 a 1969 měl příležitost stanout na prknech Národního divadla společně i se svými dětmi, účinkujícími v dětských rolích v některých reprízách hry Cesta do Ameriky aneb Lesní panna dle Josefa Kajetána Tyla – David v roli Frantíka, Vít v roli Pepíka a Vendulka v roli Kačenky. V. Vejražka kromě režie této hry zde alternoval i v několika drobných rolích.
Je pochován v hrobce Slavín (společná hrobka národních velikánů) na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Na jeho paměť byla pojmenována ulice v Praze 5-Košířích.
Politická činnost
Po celý život byl silně levicově orientovaným a politicky angažovaným člověkem a členem KSČ. Působil v řadě společenských funkcí a byl vládnoucím režimem za svůj angažovaný postoj také často vyznamenáván a odměňován.
13. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Jeho politická kariéra vyvrcholila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za normalizace. Po federalizaci Československa usedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v prosinci roku 1969 jako náhradník v rámci posrpnových čistek. V parlamentu setrval do konce volebního období, tedy do voleb roku 1971.
Členem KSČ byl od roku 1945. V oficiálním zdůvodnění výběru za nového poslance se k jeho politickým názorům během pražského jara uvádí: „v minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury.“
Od roku 1949 dobrovolně pracoval jako agent StB, s úkolem svádět určené ženy a kompromitovat je.
Divadlo a pedagogická činnost
Začínal hrát u různých kočovných divadelních společností. V roce 1937 vystudoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Již jako student statoval spolu s dalšími mladými kolegy (např. Otou Ornestem, Svatoplukem Benešem) na scéně Národního a Stavovského divadla, kde se setkal s tehdejšími významnými herci, např. Bedřichem Karenem, Leopoldou Dostálovou, Václavem Vydrou st., Hugo Haasem, Zdeňkem Štěpánkem, Olgou Scheinpflugovou aj. V roce 1937 si jej dokonce režisér Jiří Frejka vybral dva dny před premiérou mladého na záskok ve hře Godunov do role vojevůdce Basmanova za Jaroslava Průchu, který musel zaskakovat v titulní roli za Eduarda Kohouta. Po ukončení školy působil jeden rok nejprve v Moravskoslezském národním divadle v Ostravě (1938/1939), poté přešel do Zemského divadla v Brně (zde jej zastihl počátek druhé světové války). V letech 1941 až 1945 účinkoval v pražském divadle Uranie, kde také pracoval jako režisér. Po válce spoluzakládal Divadlo 5. května, kde dva roky fungoval nejen jako herec a režisér, ale i jako ředitel. V letech 1947 až 1948 působil v Divadle pracujících ve Zlíně. V roce 1948 pak natrvalo zakotvil v pražském Národním divadle, kde hrál i režíroval až do své smrti. V letech 1964–1969 byl šéfem činohry Národního divadla. Řadu významných rolí vytvořil v inscenacích režisérů Jana Škody, Jaromíra Pleskota a Františka Salzera. V závěru života se podílel i na dramatizaci některých her uváděných v Národním divadle, např. Vstanou noví bojovníci (dle Antonína Zápotockého, režie M. Stehlík, premiéra v roce 1974).
Od roku 1949 působil externě na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU), v roce 1963 zde byl jmenován řádným profesorem.
Kromě rolí v divadle hrál rovněž ve filmu (do r. 1945 pod pseudonymem Petr Vít), v televizi, působil i v rozhlase a dabingu.
Rodina a život
Narodil se v Dolním Bousově u Mnichova Hradiště v roce 1915, zemřel v Praze krátce po svých 58. narozeninách v roce 1973. První manželkou byla baletka Jarmila Vejražková, dcera známého brněnského malíře Oldřicha Šebora. V tomto manželství se roku 1939 narodil jeho první syn Jan Vejražka, přírodovědec, středoškolský profesor biologie a chemie na gymnáziu v Chebu. Jeho třetí manželkou byla Jarmila Krulišová (24. 12. 1922, Jičín–26. 1. 2006), herečka, členka činohry Národního divadla v letech 1948 až 1989. Rovněž působila jako filmová a televizní herečka a pracovala v pedagogických funkcích na pražské DAMU. V roce 1973 byla jmenována zasloužilou umělkyní. Jejich dětmi jsou, herec David Vejražka (nar. v Praze 15. května 1955), absolvent DAMU, malíř Vít Vejražka (nar. v Praze 24. září 1956), absolvent AVU a ekonomka Vendula Vejražková (nar. v Praze 24. září 1956).
S manželkou se setkával občas i na divadelních prknech, naposledy pravděpodobně v sezóně 1971–1972 na scéně Národního divadla ve hře Rozrušená země (A. Stehlík, M. A. Šolochov, režie Evžen Sokolovský), kde hrál Jakova Lukiče Ostrovnova a jeho manželka vystupovala v roli Lukiničny. Mezi lety 1966 a 1969 měl příležitost stanout na prknech Národního divadla společně i se svými dětmi, účinkujícími v dětských rolích v některých reprízách hry Cesta do Ameriky aneb Lesní panna dle Josefa Kajetána Tyla – David v roli Frantíka, Vít v roli Pepíka a Vendulka v roli Kačenky. V. Vejražka kromě režie této hry zde alternoval i v několika drobných rolích.
Je pochován v hrobce Slavín (společná hrobka národních velikánů) na Vyšehradském hřbitově v Praze.
Na jeho paměť byla pojmenována ulice v Praze 5-Košířích.
Politická činnost
Po celý život byl silně levicově orientovaným a politicky angažovaným člověkem a členem KSČ. Působil v řadě společenských funkcí a byl vládnoucím režimem za svůj angažovaný postoj také často vyznamenáván a odměňován.
13. sjezd KSČ ho zvolil kandidátem Ústředního výboru Komunistické strany Československa. Jeho politická kariéra vyvrcholila po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa za normalizace. Po federalizaci Československa usedl do Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Mandát nabyl až dodatečně v prosinci roku 1969 jako náhradník v rámci posrpnových čistek. V parlamentu setrval do konce volebního období, tedy do voleb roku 1971.
Členem KSČ byl od roku 1945. V oficiálním zdůvodnění výběru za nového poslance se k jeho politickým názorům během pražského jara uvádí: „v minulém politicky složitém vývoji naší společnosti patřil soudruh Vejražka k těm pracovníkům kulturní fronty, kteří nepropadli extrémním projevům nacionalismu a zůstal věrný vysoce odpovědnému poslání pracovníka socialistického umění a kultury.“
Od roku 1949 dobrovolně pracoval jako agent StB, s úkolem svádět určené ženy a kompromitovat je.
Divadlo a pedagogická činnost
Začínal hrát u různých kočovných divadelních společností. V roce 1937 vystudoval herectví na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Již jako student statoval spolu s dalšími mladými kolegy (např. Otou Ornestem, Svatoplukem Benešem) na scéně Národního a Stavovského divadla, kde se setkal s tehdejšími významnými herci, např. Bedřichem Karenem, Leopoldou Dostálovou, Václavem Vydrou st., Hugo Haasem, Zdeňkem Štěpánkem, Olgou Scheinpflugovou aj. V roce 1937 si jej dokonce režisér Jiří Frejka vybral dva dny před premiérou mladého na záskok ve hře Godunov do role vojevůdce Basmanova za Jaroslava Průchu, který musel zaskakovat v titulní roli za Eduarda Kohouta. Po ukončení školy působil jeden rok nejprve v Moravskoslezském národním divadle v Ostravě (1938/1939), poté přešel do Zemského divadla v Brně (zde jej zastihl počátek druhé světové války). V letech 1941 až 1945 účinkoval v pražském divadle Uranie, kde také pracoval jako režisér. Po válce spoluzakládal Divadlo 5. května, kde dva roky fungoval nejen jako herec a režisér, ale i jako ředitel. V letech 1947 až 1948 působil v Divadle pracujících ve Zlíně. V roce 1948 pak natrvalo zakotvil v pražském Národním divadle, kde hrál i režíroval až do své smrti. V letech 1964–1969 byl šéfem činohry Národního divadla. Řadu významných rolí vytvořil v inscenacích režisérů Jana Škody, Jaromíra Pleskota a Františka Salzera. V závěru života se podílel i na dramatizaci některých her uváděných v Národním divadle, např. Vstanou noví bojovníci (dle Antonína Zápotockého, režie M. Stehlík, premiéra v roce 1974).
Od roku 1949 působil externě na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (DAMU), v roce 1963 zde byl jmenován řádným profesorem.
Kromě rolí v divadle hrál rovněž ve filmu (do r. 1945 pod pseudonymem Petr Vít), v televizi, působil i v rozhlase a dabingu.