Vojtěch Dyk je český herec a hudebník. Je synem známého literárního historika a spisovatele PhDr. Radko Pytlíka, CSc., a Věry Dykové, majitelky nakladatelství Emporius. Jelikož ona sama odmítla přijmout jméno svého muže, rozhodla, že i syn...
Životopis
Vojtěch Dyk je český herec a hudebník.
Je synem známého literárního historika a spisovatele PhDr. Radko Pytlíka, CSc., a Věry Dykové, majitelky nakladatelství Emporius. Jelikož ona sama odmítla přijmout jméno svého muže, rozhodla, že i syn dostane její příjmení, aby ho uchránila před stejnými posměšky, jaké v mládí slýchával jeho otec.
Jedním z jeho příbuzných je český básník Viktor Dyk, představitel české avantgardní generace z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty méně známé patří Alois Dyk, dědeček Věry Dykové, jehož osoba je úzce spjata s historií rodinného nakladatelství Emporium, "později Emporius" a František Dyk, dirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu.
Přestože je jeho jméno v médiích často spojováno s básníkem Viktorem Dykem, jedná se o mnohem vzdálenější větev, nikoli však o přímou rodovou linii.
Ke zpěvu se dostal přes dětský sbor. Zpíval v kapelách Davidoff a T.O.P. Dream Company. V současné době účinkuje v Národním divadle a v divadle La Fabrika. Je především znám, jako frontman hudební kapely Nightwork a její tříčlenné podskupiny Tros Discotequos. Během posledních tří let se představil též jako zpěvák brněnské swingové formace B-Side Band.
Jako člen občanského sdružení Real TOP Praha participuje na sportovně koncipovaných akcích s cílem podpořit charitativní projekty po celé České republice.
Vojtěch Dyk vyrůstal v pražských Holešovicích, kde navštěvoval základní jazykovou školu a lidovou školu umění. Od sedmi let zpíval ve sboru a současně studoval hru na housle, později i klavír. Hraní na hudební nástroj ho však nenaplňovalo. Odmítal cvičit, ze strun ho bolely prsty a nekonečné opakování klavírních etud se mu posléze taktéž znelíbilo. Když mu onemocněla učitelka, hraní zanechal nadobro. Intenzivně se věnoval pouze zpěvu a ten mu posléze předurčil jeho budoucí uměleckou kariéru. V pozdějším věku, zejména v období profesního růstu, svého rozhodnutí zanechat hry na hudební nástroj bohužel velmi litoval. Přiznal i své pochopení nad zklamáním svého otce, který na hudební vzdělání svého syna patřičně naléhal. Podobně tomu bylo se čtením knih a literaturou obecně, neboť vztah k literatuře je s ohledem na otcovo povolání pochopitelný. Cestu ke čtení si našel až ve chvíli, kdy tlak ze strany obou rodičů pozvolna přešel.
Věkový rozdíl, který dělí jeho rodiče, je čtyřiadvacet let. Z otcova prvního manželství má nevlastního bratra a sestru. Narodil se jako poslední po sestře Kristině celkově ze čtyř dětí, až když bylo otci 57 let. Přesto v tom nikdy nepociťoval handicap, ba naopak, podnikal s otcem aktivity jako jiné děti v jeho věku a výhodu spatřoval v otcově sečtělosti, díky níž mu mohl vyprávět o životě. Období, kdy měl pocit, že jej otec stále jen poučuje, pozvolna přešlo v obdiv a úctu k jeho bohatým zkušenostem.
Zodpovědnost nechávali rodiče výhradně na něm. Věřili, že nejdůležitější je vzájemná důvěra, a proto mu ponechávali možnost volby. Jejich benevolentního přístupu si velmi vážil a brzy pochopil, že volnost, kterou od nich dostává, je vlastně zavazující.
K divadlu se dostal v patnácti letech. V té době byl už na zpívání v chlapeckém sboru starý a musel jej opustit. Když jej oslovila režisérka Radka Tesárková a pozvala jej do amatérského Divadla Radar, váhal. Bál se veřejného vystupování, ale protože byla v souboru dívka, která se mu velmi líbila, přemohl strach a zůstal. Za čtyři roky v souboru si k divadlu vybudoval velmi vřelý vztah.
Později přešla z Radaru na DAMU spousta jeho přátel, včetně dívky, kterou měl rád, a tak se i přes prvotní zájem o studium cizích jazyků rozhodl po maturitě na gymnáziu studovat herectví s nimi.
V té době od hudby částečně upustil. Věnoval se zejména studiu a většinu času trávil v divadle. Bylo to rozhodující období, a přestože rychlé pracovní tempo s sebou neslo zdravotní úskalí, přineslo nakonec i zasloužené plody dobře odvedené práce. Ve druhém ročníku už měl za sebou řádku úspěšných rolí. Přicházely další nabídky ke spolupráci, úspěšně proráží s kapelou Nightwork, potkává svou první velkou lásku a jeho život, doposud zdánlivě obyčejného kluka, začal formovat svět médií do role hudebního génia a krále ženských srdcí. Když kolem jeho osobnosti vytvořila média patřičný opar dokonalosti, netrvalo dlouho a úspěch ukázal i svou odvrácenou tvář. Neutichající hon na jeho soukromý život a bulvární hlad po senzacích jej nakonec donutil překonat sám sebe a přehodnotit svůj postoj k životu. Ačkoli na veřejnosti oplývá umem strhnout na sebe pozornost, mluví o něm jeho rodiče, kolegové, učitelé i přátelé jako o esotericky založeném a v soukromí poměrně plachém člověku. Dokonce i svou diplomovou práci na téma „Od Holana po komerci", ve které přemýšlel nad vývojem mladého herce a hudebníka, srovnával práci jednotlivých režisérů, se kterými pracoval a snažil se odpovědět si na otázky, kterými se často v té době zabýval, po úspěšné obhajobě v roce 2010 spálil, neboť v ní o sobě prozradil víc, než původně chtěl.
Takřka od počátku studií na DAMU se objevoval na mnoha divadelních scénách, zpíval v několika kapelách a po malých krůčcích se stával úspěšnějším. Do povědomí široké veřejnosti se však mnohem snáze a daleko výrazněji zapsal především jako zpěvák. V době, kdy se stalo velkým hitem objevování talentů pomocí pěveckých soutěží, kdy „umělce" začaly plodit reality show a získat si místo na hudebním poli bylo těžší, mu pomohlo účinkování v televizních seriálech a později vystupování s kapelou Nightwork, s níž mohl zúročit svůj výrazný pěvecký talent. Získat doživotní punc produktu talentové soutěže nechtěl, naopak pevně věřil tomu, že má-li prokázat, že je dobrým muzikantem, dokáže to i bez pomoci továren na zpěváky. Pokus jeho přátel z divadla Radar přihlásit jej do pěvecké soutěže kategoricky zamítl a dál se věnoval koncertování se svými kapelami.
Značnou část svého života prožil na Letné, kterou označuje jako stěžejní místo svého domova. Už jako dítě velmi rád sportoval a některým sportům, například fotbalu a florbalu se věnoval závodně. Je velkým fanouškem fotbalového týmu AC Sparta Praha a věrným návštěvníkem jednoho z největších symbolů klubu, Stadionu Sparty na Letné, ke kterému se hlásí jako ke svému domovskému stadionu. Svůj oblíbený tým neváhal podpořit již v roce 2010 jako jeden z protagonistů videa k příležitosti 117. výročí založení klubu či o dva roky později nafocením kampaně pro nadcházející sezonu. K fotbalu má velmi kladný vztah nejen jako divák, ale i jako hráč. Jako člen a patron sportovního týmu Real TOP Praha aktivně podporuje projekty tohoto účelového sdružení a účastí při fotbalových utkáních snoubí svůj zápal pro hru s možností zisku finančních prostředků pro dobrou věc.
Kariéra
Kariéru začal, ve velmi útlém věku, v chlapeckém sboru Pueri gaudentes, který ho od roku 1992 hudebně vychovával téměř deset let. Po tuto dobu jeho hudební vkus utvářela opera, ke které se dodnes hrdě hlásí, ačkoli se jeho pěvecká dráha odvíjí zcela jiným směrem. Pod křídly sboru poznával svět a získal mnoho zkušeností na koncertech a pěveckých soutěžích. Mezi významné zkušenosti patřilo i účinkování ve Státní opeře v představeních Carmen a Turandot. V roce 1997 se na 3. nádvoří Pražského hradu konala společně s Brněnskou filharmonií, Brněnským filharmonickým sborem, sólisty, jazzovou a rockovou sekcí, Mše Leonarda Bernsteina, v níž účinkoval. Tento sólový part se stal bezesporu jedním z jeho prvních pěvecký úspěchů. Jeho výjimečného talentu si všimla režisérka Radka Tesárková, která připravovala Jurkovičovu hru O svaté Dorotě a obsadila jej do hlavní role Dorotky, zpívané role pro chlapce ze sboru. Jeho subtilní postava a role dívenky, umocněná vysoko položeným hlasem, vyvolávala u mnohých dojem, že se skutečně jedná o dívku. Díky této roli se dostal do dětského divadelního souboru Ty-já-tr a od roku 1999 začal získávat první zkušenosti na prknech amatérského Divadla Radar. V souboru s názvem "CO?!" začínal v inscenaci Kytice, později ve hře Škola základ života a mnoho dalších. Na toto období velmi rád vzpomíná a nelze popřít, že bezmála čtyři roky působení v tomto divadelním souboru jej později velmi ovlivnily i při výběru dalšího vzdělání. Přestože chtěl původně studovat norštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, rozhodl se pro Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor: Hudebně dramatické umění-zaměření: Muzikál) a DAMU (obor: Herectví činoherního divadla) a po maturitě v roce 2004 na pražském Gymnáziu Arabská, byl úspěšně přijat na oba dva obory. Aby mohl studovat zpěv i herectví současně, studoval zpěv soukromě pod vedením profesorky Pavly Fendrichové na Konzervatoři Jaroslava Ježka a k řádnému prezenčnímu studiu docházel na divadelní fakultu AMU. Patřil do velmi silného ročníku Evy Salzmannové a Aloise Švehlíka, ze kterého vzešlo mnoho výrazných divadelních osobností.
Již během studia prvního ročníku hostoval na několika pražských scénách, mezi nimiž byla i scéna Národního divadla, s níž po absolutoriu na pražské DAMU v únoru roku 2008 svázal smluvní vztah a vstoupil do stálého angažmá. Jeho první rolí na národních prknech byla dvojrole Havrana a dospělého Káje ve Sněhové královně. V roce 2008, kdy zkoušel komedii Williama Shakespeara Dva vznešení příbuzní, dostal prakticky nejvýznamnější nabídku za celé své působení v Národním divadle nastudovat se spolužačkou Pavlou Beretovou hlavní roli v klasické slovenské pohádce o čtyřech dějstvích Radúz a Mahulena v režii Jana Antonína Pitínského. Svým výkonem v této inscenaci prokázal, že i těžký Zeyerův text lze podat s lehkostí a nadsázkou. Jeho poslední rolí ve stálém angažmá Národního divadla byla postava Mackieho Messera v Brechtově Žebrácké opeře s hudbou Kurta Weilla.
Od počátku studií na DAMU působil současně i v několika menších divadlech, kterými bylo například Divadlo v Dlouhé, Divadlo Ta Fantastika, A Studio Rubín a nakonec na scéně dnes již multifunkčního holešovického divadla La Fabrika, ve kterém setrvává dodnes. La Fabrika se pro něho stala místem pro realizaci vlastních projektů a v tandemu se svým hudebním i hereckým kolegou Jakubem Prachařem, v režii autorské dvojice SKUTR vytvořili improvizační hru Kultovní představení, v níž se snaží o interaktivní propojení s divákem a usilují o vzájemnou spolupráci na základní myšlence celého představení, že bude přesně takové, jaké si ho sami udělají. To však nebylo zdaleka jediné představení, na jehož vzniku se podílel. Spolu s Jakubem Prachařem a Janem Maxiánem je podepsán pod hudbou k představení La Putyka a UP´END´DOWN, ve kterých alternoval. Velmi úspěšným projektem tohoto experimentálního divadla se stala i gangsterská pohádka Bláznivý Petříček na motivy stejnojmenného filmu J. L. Godarda, v umělecké supervizi režiséra Petra Sergeje Butka.
Co se týče pracovních příležitostí byl pro něj rok 2008 velmi štědrý. Z téměř neznámého zpěváka se během bezmála dvou let stala pěvecká i herecká hvězda. Rok 2008 byl pro jeho osobní růst významný i v oblasti filmové a seriálové tvorby. Zejména seriály Letiště a Velmi křehké vztahy, rozvířily kolem jeho osoby mediální zájem, který pak ještě mnohonásobně umocnil příchodem do v té době ještě téměř neznámé hudební skupiny Nightwork. Objevil se také v několika českých pohádkách, například ve Třech životech v režii Jiřího Stracha, s nímž v roce 2009 natočil kriminální trilogii Ďáblova lest, ve které exceloval v roli muzikanta Daniela Ferinčáka.
V roce 2009 začal spolupracovat s Michalem Horáčkem, který si ho vybral pro roli Kudykama. Tento ojedinělý projekt svého druhu slavnostně vstoupil na jeviště Státní opery s hudbou Petra Hapky. Lyrikál, jenž vznikl podle stejnojmenné knihy, je veršovanou hrou o lidské duši a hledání životní cesty, na které hlavního hrdinu doprovází jeho vlastní zhmotněná otázka, průvodce jménem Kudykam. Téhož roku byl za tuto roli nominován na cenu Thálie.
Po nečekaném úspěchu s kapelou Nightwork se jeho jméno vyšplhalo do pomyslné síně slávy. Od dob jeho začátků byla jeho pěvecká kariéra lehce diskreditována žánrem, na němž si kapela postavila svou image. Přesto se i jako frontman kapely a jako jeden z mála hudebníků bez sólové dráhy, dokázal prosadit v hudebních anketách i jako sólový zpěvák a získal hned několik samostatných ocenění.
Nezahálel však ani na filmovém poli a v televizním filmu Rytmus v patách, který natočila Andrea Sedláčková podle knižní předlohy Josefa Škvoreckého s názvem Malá pražská Matahára, ztvárnil postavu mladého saxofonisty Dannyho Smiřického. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil i díky veleúspěšnému filmu Ženy v pokušení, v němž ztvárnil mladého záletníka. K této vášnivé komedii, pyšnící se cenou za divácky nejúspěšnější film roku 2010, nazpíval společně se svou kapelou Nightwork píseň Slunce v duši, která se pak objevila i na jejich druhém vydaném albu Tepláky aneb kroky Františka Soukupa. Se vzrůstající popularitou šla ruku v ruce i jeho pracovní vytíženost, a proto byl po dlouhém rozhodování v srpnu 2010 nucen opustit hudební formaci T.O.P. Dream Company, jíž byl několik let členem, aby se mohl plně věnovat kapele Nightwork. Přesto však ještě téhož roku rozjel koncertní šňůru s brněnským orchestrem B-Side Band, téměř v návaznosti poté, kdy skončila jeho spolupráce s houslovým virtuosem Pavlem Šporclem na turné s názvem Pocta mistrům, na němž vystupoval jako host. Pocta pro něho samotného přišla až v roce 2011 s nabídkou zazpívat státní hymnu při mezinárodním fotbalovém utkání a vystřídat tak operního pěvce Vratislava Kříže, kterému byl tento úkol svěřován po dlouhá léta.
Své jméno již několikrát propůjčil charitativním akcím či politickým agitacím, a protože se nestydí nazývat věci pravými jmény, je v souvislosti s jeho aktivitami jeho jméno dosti často propíráno bulvárem a mediální kritikou. Hudební a hereckou profesi využívá, jako možnost k veřejnému vyjádření svého nesouhlasu či naopak k výzvě pro dobrou věc. Zúčastnil se například charitativní akce, jejíž výtěžek putoval na konto dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Společně s dalšími známými osobnostmi se nechal vyfotografovat s dětmi z kojeneckého ústavu a zhotovené snímky byly vydraženy v aukci. Jeho fotografie byla prodána za 95 tisíc korun a ve druhém kole dražby za 112 tisíc korun.
Společně se třemi členy kapely Nightwork zazpíval v rámci demonstrace před pražským Magistrátem během protestu, který organizátoři nazvali Čtvrtou pražskou defenestrací a podpořil tak tuto občanskou iniciativu v boji proti korupci, která si zároveň kladla za cíl přesvědčit lidi, aby se více zajímali o veřejné dění a zúčastnili se voleb. Podobnou aktivitou byla akce Vyměňte politiky, ke které nazpíval píseň, v níž opět nabádá občany, aby přestali býti lhostejnými k politické situaci v zemi. Další jeho neméně hodnotnou iniciativou se stala účast v projektu na podporu čtení s názvem Čtení pomáhá, jemuž se stal i tváří. Do projektu opět zapojil i svou kapelu Nightwork a vytvořili motivační klip Čti-wo: Kniha knih-Den zúčtování, který na žalostnou absenci čtení kvalitní literatury poukazuje. Videoklipem se svou kapelou propagoval taktéž i aktivitu Vyměňte politiky. V neposlední řadě již druhým rokem pomáhá nevidomým dětem a dospělým s těžkým zrakovým postižením při Nadačním fondu Českého rozhlasu a provázel šestý a sedmý ročník benefičního večera s názvem Světlo pro Světlušku.
V lednu roku 2012 opustil z osobních a časových důvodů angažmá v Národním divadle a výrazně omezil i svou účast v dalších projektech, byť jen jako hostující člen.
Ocenění
Cena Jiřího Adamíry
- 2008 student 4. ročníku DAMU cena za nejlepšího studenta 4. ročníku DAMU
Cena časopisu REFLEX
- 2008 nejlepší herecký výkon (Ledový hrot - Kaltes land) festival Zlomvaz
Cena Alfréda Radoka
- 2009 talent roku
Cena Mladé fronty DNES
- 2009 osobnost roku
Cena i-divadla
- 2009 1. místo v kategorii "Jiný umělecký počin roku" za hudbu k inscenaci La Putyka (Jakub Prachař/Jan Maxián)
- 2009 6. místo v kategorii za nejlepší mužský herecký výkon roku za roli Radúze v Národním divadle (Radúz a Mahulena)
- 2011 4. místo v kategorii "Jiný umělecký počin roku" za hudbu k inscenaci UP'END´DOWN (Jakub Prachař/Jan Maxián)
Skupova Plzeň
- 2010 cena za hudbu k inscenaci La Putyka (Jakub Prachař/Jan Maxián) XXVIII. ročník festivalu českého profesionálního loutkového a alternativního divadla
Novoměstský hrnec smíchu
- 2010 nejlepší mužský výkon (Ženy v pokušení)
Český slavík Mattoni
- 2009 skokan roku v kategorii zpěvák
- 2010 3. místo v kategorii zpěvák
- 2011 4. místo v kategorii zpěvák
- 2012 5. místo v kategorii zpěvák
- 2013 4. místo v kategorii zpěvák
Ceny Anděl
- 2012 1. místo v kategorii "zpěvák roku" za album Live at La Fabrika (B-Side Band)
Hudební ceny Žebřík:
- 2010 3. místo v kategorii zpěvák a 3.místo v kategorii objev roku
- 2011 1. místo v kategorii zpěvák
- 2012 3. místo v kategorii zpěvák
Ceny TýTý:
- 2010 2. místo v kategorii zpěvák
Hudební ceny Óčka:
- 2011 zpěvák roku
Je synem známého literárního historika a spisovatele PhDr. Radko Pytlíka, CSc., a Věry Dykové, majitelky nakladatelství Emporius. Jelikož ona sama odmítla přijmout jméno svého muže, rozhodla, že i syn dostane její příjmení, aby ho uchránila před stejnými posměšky, jaké v mládí slýchával jeho otec.
Jedním z jeho příbuzných je český básník Viktor Dyk, představitel české avantgardní generace z přelomu 19. a 20. století. Mezi ty méně známé patří Alois Dyk, dědeček Věry Dykové, jehož osoba je úzce spjata s historií rodinného nakladatelství Emporium, "později Emporius" a František Dyk, dirigent Symfonického orchestru Československého rozhlasu.
Přestože je jeho jméno v médiích často spojováno s básníkem Viktorem Dykem, jedná se o mnohem vzdálenější větev, nikoli však o přímou rodovou linii.
Ke zpěvu se dostal přes dětský sbor. Zpíval v kapelách Davidoff a T.O.P. Dream Company. V současné době účinkuje v Národním divadle a v divadle La Fabrika. Je především znám, jako frontman hudební kapely Nightwork a její tříčlenné podskupiny Tros Discotequos. Během posledních tří let se představil též jako zpěvák brněnské swingové formace B-Side Band.
Jako člen občanského sdružení Real TOP Praha participuje na sportovně koncipovaných akcích s cílem podpořit charitativní projekty po celé České republice.
Vojtěch Dyk vyrůstal v pražských Holešovicích, kde navštěvoval základní jazykovou školu a lidovou školu umění. Od sedmi let zpíval ve sboru a současně studoval hru na housle, později i klavír. Hraní na hudební nástroj ho však nenaplňovalo. Odmítal cvičit, ze strun ho bolely prsty a nekonečné opakování klavírních etud se mu posléze taktéž znelíbilo. Když mu onemocněla učitelka, hraní zanechal nadobro. Intenzivně se věnoval pouze zpěvu a ten mu posléze předurčil jeho budoucí uměleckou kariéru. V pozdějším věku, zejména v období profesního růstu, svého rozhodnutí zanechat hry na hudební nástroj bohužel velmi litoval. Přiznal i své pochopení nad zklamáním svého otce, který na hudební vzdělání svého syna patřičně naléhal. Podobně tomu bylo se čtením knih a literaturou obecně, neboť vztah k literatuře je s ohledem na otcovo povolání pochopitelný. Cestu ke čtení si našel až ve chvíli, kdy tlak ze strany obou rodičů pozvolna přešel.
Věkový rozdíl, který dělí jeho rodiče, je čtyřiadvacet let. Z otcova prvního manželství má nevlastního bratra a sestru. Narodil se jako poslední po sestře Kristině celkově ze čtyř dětí, až když bylo otci 57 let. Přesto v tom nikdy nepociťoval handicap, ba naopak, podnikal s otcem aktivity jako jiné děti v jeho věku a výhodu spatřoval v otcově sečtělosti, díky níž mu mohl vyprávět o životě. Období, kdy měl pocit, že jej otec stále jen poučuje, pozvolna přešlo v obdiv a úctu k jeho bohatým zkušenostem.
Zodpovědnost nechávali rodiče výhradně na něm. Věřili, že nejdůležitější je vzájemná důvěra, a proto mu ponechávali možnost volby. Jejich benevolentního přístupu si velmi vážil a brzy pochopil, že volnost, kterou od nich dostává, je vlastně zavazující.
K divadlu se dostal v patnácti letech. V té době byl už na zpívání v chlapeckém sboru starý a musel jej opustit. Když jej oslovila režisérka Radka Tesárková a pozvala jej do amatérského Divadla Radar, váhal. Bál se veřejného vystupování, ale protože byla v souboru dívka, která se mu velmi líbila, přemohl strach a zůstal. Za čtyři roky v souboru si k divadlu vybudoval velmi vřelý vztah.
Později přešla z Radaru na DAMU spousta jeho přátel, včetně dívky, kterou měl rád, a tak se i přes prvotní zájem o studium cizích jazyků rozhodl po maturitě na gymnáziu studovat herectví s nimi.
V té době od hudby částečně upustil. Věnoval se zejména studiu a většinu času trávil v divadle. Bylo to rozhodující období, a přestože rychlé pracovní tempo s sebou neslo zdravotní úskalí, přineslo nakonec i zasloužené plody dobře odvedené práce. Ve druhém ročníku už měl za sebou řádku úspěšných rolí. Přicházely další nabídky ke spolupráci, úspěšně proráží s kapelou Nightwork, potkává svou první velkou lásku a jeho život, doposud zdánlivě obyčejného kluka, začal formovat svět médií do role hudebního génia a krále ženských srdcí. Když kolem jeho osobnosti vytvořila média patřičný opar dokonalosti, netrvalo dlouho a úspěch ukázal i svou odvrácenou tvář. Neutichající hon na jeho soukromý život a bulvární hlad po senzacích jej nakonec donutil překonat sám sebe a přehodnotit svůj postoj k životu. Ačkoli na veřejnosti oplývá umem strhnout na sebe pozornost, mluví o něm jeho rodiče, kolegové, učitelé i přátelé jako o esotericky založeném a v soukromí poměrně plachém člověku. Dokonce i svou diplomovou práci na téma „Od Holana po komerci", ve které přemýšlel nad vývojem mladého herce a hudebníka, srovnával práci jednotlivých režisérů, se kterými pracoval a snažil se odpovědět si na otázky, kterými se často v té době zabýval, po úspěšné obhajobě v roce 2010 spálil, neboť v ní o sobě prozradil víc, než původně chtěl.
Takřka od počátku studií na DAMU se objevoval na mnoha divadelních scénách, zpíval v několika kapelách a po malých krůčcích se stával úspěšnějším. Do povědomí široké veřejnosti se však mnohem snáze a daleko výrazněji zapsal především jako zpěvák. V době, kdy se stalo velkým hitem objevování talentů pomocí pěveckých soutěží, kdy „umělce" začaly plodit reality show a získat si místo na hudebním poli bylo těžší, mu pomohlo účinkování v televizních seriálech a později vystupování s kapelou Nightwork, s níž mohl zúročit svůj výrazný pěvecký talent. Získat doživotní punc produktu talentové soutěže nechtěl, naopak pevně věřil tomu, že má-li prokázat, že je dobrým muzikantem, dokáže to i bez pomoci továren na zpěváky. Pokus jeho přátel z divadla Radar přihlásit jej do pěvecké soutěže kategoricky zamítl a dál se věnoval koncertování se svými kapelami.
Značnou část svého života prožil na Letné, kterou označuje jako stěžejní místo svého domova. Už jako dítě velmi rád sportoval a některým sportům, například fotbalu a florbalu se věnoval závodně. Je velkým fanouškem fotbalového týmu AC Sparta Praha a věrným návštěvníkem jednoho z největších symbolů klubu, Stadionu Sparty na Letné, ke kterému se hlásí jako ke svému domovskému stadionu. Svůj oblíbený tým neváhal podpořit již v roce 2010 jako jeden z protagonistů videa k příležitosti 117. výročí založení klubu či o dva roky později nafocením kampaně pro nadcházející sezonu. K fotbalu má velmi kladný vztah nejen jako divák, ale i jako hráč. Jako člen a patron sportovního týmu Real TOP Praha aktivně podporuje projekty tohoto účelového sdružení a účastí při fotbalových utkáních snoubí svůj zápal pro hru s možností zisku finančních prostředků pro dobrou věc.
Kariéra
Kariéru začal, ve velmi útlém věku, v chlapeckém sboru Pueri gaudentes, který ho od roku 1992 hudebně vychovával téměř deset let. Po tuto dobu jeho hudební vkus utvářela opera, ke které se dodnes hrdě hlásí, ačkoli se jeho pěvecká dráha odvíjí zcela jiným směrem. Pod křídly sboru poznával svět a získal mnoho zkušeností na koncertech a pěveckých soutěžích. Mezi významné zkušenosti patřilo i účinkování ve Státní opeře v představeních Carmen a Turandot. V roce 1997 se na 3. nádvoří Pražského hradu konala společně s Brněnskou filharmonií, Brněnským filharmonickým sborem, sólisty, jazzovou a rockovou sekcí, Mše Leonarda Bernsteina, v níž účinkoval. Tento sólový part se stal bezesporu jedním z jeho prvních pěvecký úspěchů. Jeho výjimečného talentu si všimla režisérka Radka Tesárková, která připravovala Jurkovičovu hru O svaté Dorotě a obsadila jej do hlavní role Dorotky, zpívané role pro chlapce ze sboru. Jeho subtilní postava a role dívenky, umocněná vysoko položeným hlasem, vyvolávala u mnohých dojem, že se skutečně jedná o dívku. Díky této roli se dostal do dětského divadelního souboru Ty-já-tr a od roku 1999 začal získávat první zkušenosti na prknech amatérského Divadla Radar. V souboru s názvem "CO?!" začínal v inscenaci Kytice, později ve hře Škola základ života a mnoho dalších. Na toto období velmi rád vzpomíná a nelze popřít, že bezmála čtyři roky působení v tomto divadelním souboru jej později velmi ovlivnily i při výběru dalšího vzdělání. Přestože chtěl původně studovat norštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, rozhodl se pro Konzervatoř Jaroslava Ježka (obor: Hudebně dramatické umění-zaměření: Muzikál) a DAMU (obor: Herectví činoherního divadla) a po maturitě v roce 2004 na pražském Gymnáziu Arabská, byl úspěšně přijat na oba dva obory. Aby mohl studovat zpěv i herectví současně, studoval zpěv soukromě pod vedením profesorky Pavly Fendrichové na Konzervatoři Jaroslava Ježka a k řádnému prezenčnímu studiu docházel na divadelní fakultu AMU. Patřil do velmi silného ročníku Evy Salzmannové a Aloise Švehlíka, ze kterého vzešlo mnoho výrazných divadelních osobností.
Již během studia prvního ročníku hostoval na několika pražských scénách, mezi nimiž byla i scéna Národního divadla, s níž po absolutoriu na pražské DAMU v únoru roku 2008 svázal smluvní vztah a vstoupil do stálého angažmá. Jeho první rolí na národních prknech byla dvojrole Havrana a dospělého Káje ve Sněhové královně. V roce 2008, kdy zkoušel komedii Williama Shakespeara Dva vznešení příbuzní, dostal prakticky nejvýznamnější nabídku za celé své působení v Národním divadle nastudovat se spolužačkou Pavlou Beretovou hlavní roli v klasické slovenské pohádce o čtyřech dějstvích Radúz a Mahulena v režii Jana Antonína Pitínského. Svým výkonem v této inscenaci prokázal, že i těžký Zeyerův text lze podat s lehkostí a nadsázkou. Jeho poslední rolí ve stálém angažmá Národního divadla byla postava Mackieho Messera v Brechtově Žebrácké opeře s hudbou Kurta Weilla.
Od počátku studií na DAMU působil současně i v několika menších divadlech, kterými bylo například Divadlo v Dlouhé, Divadlo Ta Fantastika, A Studio Rubín a nakonec na scéně dnes již multifunkčního holešovického divadla La Fabrika, ve kterém setrvává dodnes. La Fabrika se pro něho stala místem pro realizaci vlastních projektů a v tandemu se svým hudebním i hereckým kolegou Jakubem Prachařem, v režii autorské dvojice SKUTR vytvořili improvizační hru Kultovní představení, v níž se snaží o interaktivní propojení s divákem a usilují o vzájemnou spolupráci na základní myšlence celého představení, že bude přesně takové, jaké si ho sami udělají. To však nebylo zdaleka jediné představení, na jehož vzniku se podílel. Spolu s Jakubem Prachařem a Janem Maxiánem je podepsán pod hudbou k představení La Putyka a UP´END´DOWN, ve kterých alternoval. Velmi úspěšným projektem tohoto experimentálního divadla se stala i gangsterská pohádka Bláznivý Petříček na motivy stejnojmenného filmu J. L. Godarda, v umělecké supervizi režiséra Petra Sergeje Butka.
Co se týče pracovních příležitostí byl pro něj rok 2008 velmi štědrý. Z téměř neznámého zpěváka se během bezmála dvou let stala pěvecká i herecká hvězda. Rok 2008 byl pro jeho osobní růst významný i v oblasti filmové a seriálové tvorby. Zejména seriály Letiště a Velmi křehké vztahy, rozvířily kolem jeho osoby mediální zájem, který pak ještě mnohonásobně umocnil příchodem do v té době ještě téměř neznámé hudební skupiny Nightwork. Objevil se také v několika českých pohádkách, například ve Třech životech v režii Jiřího Stracha, s nímž v roce 2009 natočil kriminální trilogii Ďáblova lest, ve které exceloval v roli muzikanta Daniela Ferinčáka.
V roce 2009 začal spolupracovat s Michalem Horáčkem, který si ho vybral pro roli Kudykama. Tento ojedinělý projekt svého druhu slavnostně vstoupil na jeviště Státní opery s hudbou Petra Hapky. Lyrikál, jenž vznikl podle stejnojmenné knihy, je veršovanou hrou o lidské duši a hledání životní cesty, na které hlavního hrdinu doprovází jeho vlastní zhmotněná otázka, průvodce jménem Kudykam. Téhož roku byl za tuto roli nominován na cenu Thálie.
Po nečekaném úspěchu s kapelou Nightwork se jeho jméno vyšplhalo do pomyslné síně slávy. Od dob jeho začátků byla jeho pěvecká kariéra lehce diskreditována žánrem, na němž si kapela postavila svou image. Přesto se i jako frontman kapely a jako jeden z mála hudebníků bez sólové dráhy, dokázal prosadit v hudebních anketách i jako sólový zpěvák a získal hned několik samostatných ocenění.
Nezahálel však ani na filmovém poli a v televizním filmu Rytmus v patách, který natočila Andrea Sedláčková podle knižní předlohy Josefa Škvoreckého s názvem Malá pražská Matahára, ztvárnil postavu mladého saxofonisty Dannyho Smiřického. Do povědomí široké veřejnosti vstoupil i díky veleúspěšnému filmu Ženy v pokušení, v němž ztvárnil mladého záletníka. K této vášnivé komedii, pyšnící se cenou za divácky nejúspěšnější film roku 2010, nazpíval společně se svou kapelou Nightwork píseň Slunce v duši, která se pak objevila i na jejich druhém vydaném albu Tepláky aneb kroky Františka Soukupa. Se vzrůstající popularitou šla ruku v ruce i jeho pracovní vytíženost, a proto byl po dlouhém rozhodování v srpnu 2010 nucen opustit hudební formaci T.O.P. Dream Company, jíž byl několik let členem, aby se mohl plně věnovat kapele Nightwork. Přesto však ještě téhož roku rozjel koncertní šňůru s brněnským orchestrem B-Side Band, téměř v návaznosti poté, kdy skončila jeho spolupráce s houslovým virtuosem Pavlem Šporclem na turné s názvem Pocta mistrům, na němž vystupoval jako host. Pocta pro něho samotného přišla až v roce 2011 s nabídkou zazpívat státní hymnu při mezinárodním fotbalovém utkání a vystřídat tak operního pěvce Vratislava Kříže, kterému byl tento úkol svěřován po dlouhá léta.
Své jméno již několikrát propůjčil charitativním akcím či politickým agitacím, a protože se nestydí nazývat věci pravými jmény, je v souvislosti s jeho aktivitami jeho jméno dosti často propíráno bulvárem a mediální kritikou. Hudební a hereckou profesi využívá, jako možnost k veřejnému vyjádření svého nesouhlasu či naopak k výzvě pro dobrou věc. Zúčastnil se například charitativní akce, jejíž výtěžek putoval na konto dětského centra při Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze-Krči. Společně s dalšími známými osobnostmi se nechal vyfotografovat s dětmi z kojeneckého ústavu a zhotovené snímky byly vydraženy v aukci. Jeho fotografie byla prodána za 95 tisíc korun a ve druhém kole dražby za 112 tisíc korun.
Společně se třemi členy kapely Nightwork zazpíval v rámci demonstrace před pražským Magistrátem během protestu, který organizátoři nazvali Čtvrtou pražskou defenestrací a podpořil tak tuto občanskou iniciativu v boji proti korupci, která si zároveň kladla za cíl přesvědčit lidi, aby se více zajímali o veřejné dění a zúčastnili se voleb. Podobnou aktivitou byla akce Vyměňte politiky, ke které nazpíval píseň, v níž opět nabádá občany, aby přestali býti lhostejnými k politické situaci v zemi. Další jeho neméně hodnotnou iniciativou se stala účast v projektu na podporu čtení s názvem Čtení pomáhá, jemuž se stal i tváří. Do projektu opět zapojil i svou kapelu Nightwork a vytvořili motivační klip Čti-wo: Kniha knih-Den zúčtování, který na žalostnou absenci čtení kvalitní literatury poukazuje. Videoklipem se svou kapelou propagoval taktéž i aktivitu Vyměňte politiky. V neposlední řadě již druhým rokem pomáhá nevidomým dětem a dospělým s těžkým zrakovým postižením při Nadačním fondu Českého rozhlasu a provázel šestý a sedmý ročník benefičního večera s názvem Světlo pro Světlušku.
V lednu roku 2012 opustil z osobních a časových důvodů angažmá v Národním divadle a výrazně omezil i svou účast v dalších projektech, byť jen jako hostující člen.
Ocenění
Cena Jiřího Adamíry
- 2008 student 4. ročníku DAMU cena za nejlepšího studenta 4. ročníku DAMU
Cena časopisu REFLEX
- 2008 nejlepší herecký výkon (Ledový hrot - Kaltes land) festival Zlomvaz
Cena Alfréda Radoka
- 2009 talent roku
Cena Mladé fronty DNES
- 2009 osobnost roku
Cena i-divadla
- 2009 1. místo v kategorii "Jiný umělecký počin roku" za hudbu k inscenaci La Putyka (Jakub Prachař/Jan Maxián)
- 2009 6. místo v kategorii za nejlepší mužský herecký výkon roku za roli Radúze v Národním divadle (Radúz a Mahulena)
- 2011 4. místo v kategorii "Jiný umělecký počin roku" za hudbu k inscenaci UP'END´DOWN (Jakub Prachař/Jan Maxián)
Skupova Plzeň
- 2010 cena za hudbu k inscenaci La Putyka (Jakub Prachař/Jan Maxián) XXVIII. ročník festivalu českého profesionálního loutkového a alternativního divadla
Novoměstský hrnec smíchu
- 2010 nejlepší mužský výkon (Ženy v pokušení)
Český slavík Mattoni
- 2009 skokan roku v kategorii zpěvák
- 2010 3. místo v kategorii zpěvák
- 2011 4. místo v kategorii zpěvák
- 2012 5. místo v kategorii zpěvák
- 2013 4. místo v kategorii zpěvák
Ceny Anděl
- 2012 1. místo v kategorii "zpěvák roku" za album Live at La Fabrika (B-Side Band)
Hudební ceny Žebřík:
- 2010 3. místo v kategorii zpěvák a 3.místo v kategorii objev roku
- 2011 1. místo v kategorii zpěvák
- 2012 3. místo v kategorii zpěvák
Ceny TýTý:
- 2010 2. místo v kategorii zpěvák
Hudební ceny Óčka:
- 2011 zpěvák roku
