Zita Kabátová, vlastním jménem Zita Zavřelová se narodila 27.4. 1913 na Malé Straně, kde prožila mládí. Zemřela 27.května 2012 v Praze. Hrála ve více než 50 filmech, poprvé v roce 1936 ve filmu Světlo jeho očí, k nejznámějším patří Slavínského...
Životopis
Zita Kabátová, vlastním jménem Zita Zavřelová se narodila 27.4. 1913 na Malé Straně, kde prožila mládí. Zemřela 27.května 2012 v Praze. Hrála ve více než 50 filmech, poprvé v roce 1936 ve filmu Světlo jeho očí, k nejznámějším patří Slavínského film Muži nestárnou nebo nezapomenutelný Přednosta stanice. V posledních letech hrála např. ve filmech Želary, Zapomenuté světlo nebo Babí léto. Do konce svého života byla velmi činorodá, optimistická a ráda vzpomínala na svoji práci.
Vždycky jsem se někam doškrábala, a když už jsem byla nahoře, dostala jsem po hlavě a mohla začít zase od začátku, říká prvorepubliková hvězda Zita Kabátová
Slavná diva měla oproti jiným herečkám jednu zvláštnost. Zásadně filmovala ve vlastních šatech. Chtěla jsem se vdávat a dostala jsem od rodičů pět tisíc korun na americkou kredenc. Ale místo kredence jsem si koupila šaty. Stejně z té svatby sešlo vzpomíná Zita, která ve své největší slávě patřila mezi nejkrásnější herečky u nás. K nohám jí padaly desítky mužů a zažila filmová objetí mnoha přitažlivých mužů. Mezi její velké obdivovatele patřil herec Oldřich Nový nebo komik Vlasta Burian. Ten o ní kdysi prohlásil:Za hřích by ale stála! Ale Kabátová toužila po opravdové lásce, kterou bohužel nikdy doopravdy nepřišla.
Manželé
Nějaký čas žila s operetním zpěvákem Járou Pospíšilem, ale ten ji opustil kvůli jiné herečce. Pak se vdala (1946), ale manželství trvalo jen 41 dnů. Jejího muže, optika a zástupce filmy Zeiss Ikon, poslali pracovně do Bombaje a Zitu za ním nepustili. I rozvést se musela na dálku. Později (1956) si vzala výtvarníka a veslaře Jiřího Zavřela a narodil se jí syn Jiří (1957). Po dvanácti letech manžel emigroval do USA. Mohla odejít za ním, ale nechtěla.Sešli jsme se ve Francii a já už bych se snad byla nechala přemluvit, ale rozhodl to syn Jiřík. Nechtěl jít jinam. A já, když jsem si uvědomila, že bych musela začínat znovu od lžičky, rozhodla jsem se zůstat. Dnes má čtyři vnoučata. Syn, odborník na filmové efekty, je podruhé ženatý a žije v USA.
Sny
Herečka byla ještě donedávna velmi vitální a dokonce měla spoustu plánů.
„Nejradši bych jela až do Japonska! Mám ráda velké výlety lodí. Nasednete dole u Středozemního moře, dáte si do kajuty kartáček na zuby a tři neděle se každý den probouzíte někde jinde,“ spřádala před rokem plány Zita. Vždycky si prý toužila zahrát i Magdalenu Dobromilu Rettigovou. To byl můj velký sen. Ale myslím, že se ani nedožila tolika let, co já.
V roce 2003 paní Zita natočila film Želary, kde si zahrála manželku svého letitého kamaráda Svatopluka Beneše. Myslím, že to byla moje poslední filmová role,prozradila krátce po premiéře filmu. A jako by něco tušila, protože od té doby se jí začal zhoršovat zdravotní stav a momentálně je herečka už necelý rok v nemocnici v Motole.
I když byla na spadnutí první světová válka, svět sám o sobě byl úžasný, plný objevů, nadějí a plánů. Narodila sem se 24.dubna 1913 v Praze na Malé Straně dvěma báječným lidem, a to bylo velké štěstí samo o sobě. Malá Strana má zvláštní kouzlo a já ji v sobě nosím celý život.
Rodina a mládí
Na svět sem přišla v rodině malostranského stavitele Benna Kabáta na Úvoze.
Tatíčkovo řemeslo mě odjakživa okouzlovalo, dnes si dokonce říkám, jestli jsem se neměla vydat v jeho stopách, protože mi to dokonce šlo, ale co to bylo platné, když divadlo mělo silnější magnet. Lásku k Thálii jsem zdědila po rodičích, hlavně po mamince, která byla sestřenicí herce Josefa Švába Malostranského. Sice ne úplně přímá sestřenice, ale rodina jsme byli.
Dětství sem prožila v domě U koule, dneska se tam říká U bílé koule. Ve stejném domě bydlel kdysi i Luděk Marod, malíř a autor panoramatické Bitvy u Lipan.
Dům v Nerudově ulici, který má ve znaku sv. Václava a podkovu, také patří do mého dětství. Kolem něho totiž vedou schody do Jánského vršku, na kterých sem se učila německá slovíčka.
Mamičce bylo dvacet, když jsem přišla na svět, ale bohužel trpěla Addisonovou nemocí. Dneska už by to nebyl žádný problém, jenomže tehdy léky nebyly, a tak mamičku stála tahle nemoc život. Já si ji v posledních letech moc neužila, protože mě tatíček poslal do německého kláštera, abych se konečně pořádně naučila německy. Německy jsem se učila léta, nejdřív ve škole v Josefské ulici, kde jsem se učila celkem dobře, pak sem přešla do gymnázia, kde už to bylo poněkud horší. Jenomže když sem dostala na vysvědčení pětku z němčiny, z kvarty jsem jela do kláštera.
Dva roky klášterní školy postaví člověka do latě. Šla sem tam v šestnácti a mamička mi umřela v osmnácti. Takže sem složila univerzitní zkoušku a pak sem ze školy odešla, protože tatíček potřeboval, abych mu vedla domácnost. Nicméně na tyhle dva roky sem nikdy nezapomněla. Nejen proto, že jsem tam navázala přátelství na celý život, ale také jsem se tam naučila spoustu užitečných věcí-šít nebo poznávat přírodu, malovat na porcelán a hlavně míchat barvy.
V rámci Pragfilmu jsem pak za okupace musela točit v německých filmech, protože s univerzitní zkouškou z němčiny jsem nemohla tvrdit, že tento jazyk neovládám. Ty filmy byly sice jenom dva, přesto mi život pořádně a na léta zkomplikovaly.
Po smrti mamičky jsem se musela ujmout jejích rolí v domácnosti. Dlouho sem na to sama ale nebyla. Po dvou letech se tatíček znovu oženil s Jožkou Čepelovou, bývalou členkou Slovenského Národního divadla. Rozuměly jsme si spolu okamžitě, dalo nás dohromady divadlo, které jsem hrála v Malostranské besedě.
Měla sem několik památečních briliantů, které sem jednou dala známému zlatníkovi, který z nich vytvořil nádherný prsten. Na Malé Straně sem navštěvovala švadlenu, která jej nabídla herci Vlastimilu Brodskému, který ho koupil své tehdejší ženě Janě Brejchové. Dostala sem pět tisíc, to nebyly v tehdejší době špatné peníze a odložila je na horší časy. Za ně jsme za nějaký čas pořídili starý domek v Kouřimi, který jsme pak postupně zrekonstruovali.O domek se stará moje hospodyně, která ke mně dochází už léta. Kouřim považuji za svůj druhý domov a moc sem si vážila toho, když jsem se stala čestným občanem města.
Lásky mého života
Přiznám se bez mučení, pro sportovce jsem měla slabost. Miluji vodu a tím pádem jsem se často potkávala s lidmi, kteří měli s vodou taky něco společného. Jedním z nich byl Franta Vích, vynikající brankář v pólu. Ten měl spoluhráče Pepíka Tomáška, který se stal další mojí láskou. Měla sem slabost pro sportovce, jen Jára Pospíšil byl výjimka. Nemohu říct, že bych se zamilovávala do svých hereckých kolegů, ale Járu jsem milovala ta, že bych si ho i vzala. Byl o 8 let starší, pocházel z kultivované rodiny. Nazpíval lidové písně pro rozhlas i na gramofonové desky.
Sblížili jsme se po roce 1939, když jako žid musel opustit Velkou operetu a zapojit se do manuální práce, hlavně na Vysočině. Vídali jsme se poměrně často, protože jsme měla na Vysočině tetu, takže jsme za ní jezdila a vždycky jsem si dala s Járou schůzku. Na filmovém plátně jsme se setkali ve filmu Klatovští dragouni. Byla to vážná známost, chtěl se ženit a mít děti, jenomže já byla k takovým nabídkám zdrženlivá. Takže naše láska po dvou letech skončila. S Frantou Paulem sem se setkala v divadle Akropolis kde režíroval a také hrál. Byli jsme si velmi blízcí a chodili jsme spolu poté, když se rozvedl se svou první ženou a než poznal svou druhou ženu. Jen tatínek z něj neměl vůbec radost, protože byl o 15 let starší. Naše cesty se vzdálily, protože on šel do divadla v Olomouci a já zůstala v Praze. Dalším přítelem byl automobilový závodník Franta Juhan, se kterým jsme se znali od dětství. Měli jsme se opravdu rádi, kdyby nebylo roku 1948, asi bychom zůstali spolu, ale rozdělila nás doba. Byli jsme spolu dlouho, dokonce i tehdy, když jsem prožila své první fiktivní manželství, které mě mělo uchránit před postihem kvůli rolím ve dvou německých filmech. Odjel ale do Švýcarska a tím naše láska skončila.
Manželství
Kousek od naší vily v Dobříni u Roudnice teklo Labe, a já jako milovnice vody jsem u něj byla pořád. Tady také trénoval na skifu náš olympionik Jiří Zavřel. Občas si k nám přijel zahrát tenis ale nikdy jsme nepřekročili hranice slušnosti. Po čase jsme se potkali na nějaké kulturní akci a tam už to mezi námi zajiskřilo. Bylo to za protektorátu, kdy pracoval jako tajemník pro kulturu, za což pak tvrdě pykal po roce 1945. Byl odsouzen na 10 let a také si je v uranových dolech v Jáchymově odseděl a hlavně těžce odpracoval. Já sem se také dostala na černou listinu a až do roku 1950 jsem nesměla hrát. Že je zavřený sem se dozvěděla od jeho tehdejší ženy se kterou měl malou dcerku. Rodinu si pořídil v době, kdy působil jako sportovní zpravodaj v Londýně. O mé existenci věděla a rozhodla sem s dcerkou odjet do Ameriky. Svým způsobem mi ho odkázala. S jeho dcerou Grace jsem stále v kontaktu, ona mi říká maceško a pořád o sobě víme. Po jeho návratu z vězení jsme se v roce 1956 v chrámu sv.Víta na Pražském hradě vzali.
Ovšem nebylo to moje první manželství. Poprvé sem se vdala v roce 1945 za Jerryho Krále, zástupce firmy Zeiss Ikon v indické Kalkatě. Seznámil nás režisér Ladislav Brom aby mi pomohl z nelichotivé situace po dvou německých filmech. Jeho po svatbě přeložili do Londýna a podmínkou jeho působení bylo, že tam bude žít s rodinou. Jenomže naše úřady mě nepustili ani tam. Samozřejmě sem souhlasila, když mě požádal o rozvod. K rozvodu však nedošlo, protože Jerry předčasně zemřel. Ovšem jedno plus tahle anabáze měla, získala jsme příjmení Králová, v papírech sem se ztratila a mohla jezdit s vesnickým divadlem. Kabátové by to dovoleno nebylo.
Syn
Syn se mi narodil ve 44 letech v roce 1957, rok po naší svatbě. Byl plánovaný, když šlo pro všechny o velké překvapení. Manžel se vrátil po 10 letech z kriminálu a tvrdilo se, že po tak dlouhém pobytu v kriminále jsou muži neplodní. Ale on chtěl dítě za každou cenu a ono se nám to povedlo takřka okamžitě. Když bylo Jiříkovi dvanáct, tak jeho otec jel do Lipska a odtud emigroval do Ameriky. Možná by byl rád, kdybychom ho následovali, ale já odejít nemohla. Viděla sem ho po nějaké době v Německu, kde navrhoval pro jeden hotel jídelní lístky, ale moc těch setkání nebylo.
Nicméně moc mě mrzí, že jsem nikdy neletěla za svým synem do Ameriky. Lákal mě mnohokrát a já váhala. Nechtěla sem tam také proto, že mám velmi ráda jeho pražskou rodinu a byla jsem na svého syna trochu naježená, když se rozvedl a odešel. Dneska už to vidím jinak, syn se dál o své děti stará, všichni spolu vycházejí dobře. Jenomže na cestu do Ameriky si už netroufám.
Netušila sem, že je tam krásné být mámou, ale stejně sem dlouho bez divadla nevydržela.
Divadlo
Po nějaké době si na mě vzpomněl Oldřich Nový, který připravoval zájezdní představení Zvonkonosy. Ty měly být velkou podívanou a byla do nic angažována spousta lidí, jenomže nakonec z toho nebylo nic. Ale já už byla na divadlo tak natěšená, že jsem nakonec napsala sama divadelní hru pro dva herce a dvě herečky. Hra se jmenovala Já nejsem já a charakterizovala sem ji jako společenskou komedii. A málokdo věděl, že jsem autorkou, protože na plakátech jsem uvedla příjmení Králová a hrála jsem jako Kabátová.
Divadlo sem začala hrát jako dítě u ochotníků, profesionálně v Divadle Míly Melanové. V roce 1935 jsem byla angažována do divadla Akropolis, pak v Tyláčku. Spolupráce s Oldřichem Novým začala v roce 1939, kdy mě k sobě pozval, protože potřeboval náhradu za Trudu Grosslichtovou a Ljubu Hermanovou. Pak sem dostala nabídku na zájezdová představení hry Modrý Démant. Roli v klasické hře CH. Hamptona Nebezpečné známosti jsem dostala jako dárek k narozeninám. Na jevišti jsem totiž oslavila 85. narozeniny.
Zákaz činnosti
Během protektorátu jsem natočila dva filmy v němčině, ovšem pro společnost Pragfilm, ve kterém pracovali Češi-režiséři, kameramani, kostyméři, herci, herečky. Změnila jsem si jméno na Maria von Buchlow, stejně jako všichni ostatní, protože si to vedení přálo. Filmy to byly neškodné, ani stín politiky v nich nebyl. Přesto to po válce bylo chápáno jako veliký škraloup a měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. V té době mě zaměstnala Růžena Vinklerová z ateliéru Karola, kde jsem pracovala jako koloristka fotografií do roku 1950. pak jsem dostal nabídku do Vesnického divadla. Jezdili jsme po celé zemi a měli jsme vždy vyprodáno, protože po válce byl hlad po kultuře. Vesnické divadlo byl kolos. Deset hereckých part, každá asi po dvanácti lidech, tvořili nejen herci, technici ale také řidiči autobusů. S Vesnickým divadlem jsem prožila čtyři krásná léta od roku 1950-1954.
Pak jsem od Yvetty Simonové dostala nabídku do pražského klubu Alhambra. Dostala sem se do nočního kabaretu, v němž sem vystupovala s Jaroslavem Šterclem, Vlastou Průchovou a orchestrem jejího manžela Jana Hammera.
Jezdila na zájezdy moc ráda, ale jediným mráčkem byly pozdní návraty a to býval pro mě jako maminku malého dítěte problém. Proto sem uvítala, když se mi naskytlo jiné zaměstnání.
Vedoucí kina
Nabídku pracovat v některém pražském kině jsem dostala od Miloše Hercíka z Vesnického divadla. Byla sem přidělena ke kinu Blaník, jako pomocná síla. Dohlížela sem na probíhající rekonstrukci. Poté sem přešla do Bia Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Premiéry byly vždy ve čtvrtek a když jsem znala některého z hlavních přestavitelů, pozvala sem ho. Nikdo mi účast neodmítl. Ale to věčné dohadování s lidmi a obavy, zda finančně vyjdeme, mě vysilovalo. Po pár letech jsem zažádala o důchod. Pak už sem jezdila jenom tu a tam na estrády a začala sem žít život aktivní důchodkyně, která se ráda s někým sejde nebo se vypraví na výlet.
Film
Filmů jsem natočila přes šedesát. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs svého prvního filmu a skončila vlastně nedávno-před kamerou jsem stála naposledy v roce 2004.
Honoráře velké nebyly, zato pokuty ano. V podstatě to chodilo stejně jako dnes. Někteří režiséři a producenti hercům přáli, jiní nikoliv. Také záleželo na to, zda si herec uměl o peníze říct. Já tohle umění nikdy neovládala, vždycky sem to nechala na ostatních, ať mě ocení. Ostatně z toho důvodu si mnozí umělci pořizují manažery, aby tuhle nepříjemnou práci udělali za ně.
Role
Světlo jeho očí – 1936 - první role, Milostný románek syna prezidenta železářského prezidenta, který přišel o zrak, a obětavé ošetřovatelky Mileny Lorencové, kterou jsem hrála já.
Ulička v ráji – film byl uváděn jako Dobrodinec chudých psů a pojednával o nerudném pohodném, který se ujal sirotka Petříčka a jeho psa Punti a nakonec se promění , že začne mít děti a psy rád
Vzdušné torpédo 48
Lojzička
Manželství na úvěr
Klatovští dragouni
Kvočna
Lízin let do nebe – dojemný příběh o venkovském sirotku Líze Irovské. Lízu hrála Zdena Sulanová, výborná zpěvačka.
Rozkošný příběh
Žena na rozcestí
Bláhové děvče
Manželka něco tuší
Děvče z předměstí
Její hřích
Kdybych byl tátou
Lízino štěstí – pokračování filmu Lízin let do nebe,
Osmnáctiletá
Tulák Macoun
U svatého Matěje
Zlatý člověk
Žabec
Ženy u benzínu – ve filmu se řeší problém zaměstnaných žen s čímž nejsou muži nadšeni
Srdce v celofánu
Artur a Leontýna
Madla zpívá Evropě – příběh o chudé dívce, která se dostane do dětského sboru Járy Klána a nakonec se za něj provdá
To byl český muzikant – o hudebním skladateli Františku Kmochovi
Život je krásný – film z malířského prostředí s O.Novým, L.Barovou, Pivcem, Peškem
Advokát chudých
Pantáta Bezoušek
Provdám svou ženu
Přednosta stanice – příběh o černém pasažérovi, který v ukradené uniformě vnese dokonalý zmatek do chodu jednoho nádraží
Muži nestárnou – o věčně mladém muži, který se ožení s vnučkou své dávné lásky.
Zlaté dno – Vlasta Burian coby majitel maloměstského papírnického krámu Cyril Putička dá svým dětem lekci z obchodnické obratnosti a dokáže jim, že zlaté dno má jedině práce.
Počestné paní Pardubické – krásná kostýmní komedie o manželkách městských konšelů, které dělají co mohou nejhoršího manželce mistra popravčího
Německé filmy
Schicksaal am Strom – hrála sem zpěvačku, která milovala námořníka z lodi, plavil se po Labi a ve volných chvílích chodil za zpěvačkou do baru. Film měl dva konce. V jednom se námořník utopí v ledové tříšti, když jde za svou láskou. A v druhém konci odjede lodí. Film se promítal v němčině, české titulky neměl
Die Reise nach Sien – hrála sem pomocnici ve vinárně
Po pauze
Hvězda – natočen v roce 1969. příběh o bývalé herecké hvězdě Slávce Hradilové (Štěpničková), které se blíží šedesátka a ona sní o dalších filmových úspěších.
Ženy v ofsajdu – příhody vedoucího holičsko-kadeřnické provozovny, jež je ve volném čase fotbalovým rozhodčím. Jen mu jeho staromládenecký život kazí vdavekchtivé kolegyně.
Svět otevřený náhodám
Akce Bororo
Případ mrtvého muže
Akce v Istambulu
Biela stužka v tvojich vlasoch
Všichni proti všem
Kulový blesk – organizace největší akce v dějinách stěhování
Kam nikdo nesmí
Kluci z bronzu
Kaňka do pohádky
V podstatě jsme normální
Jak básníkům chutná život
Zapomenuté světlo – příběh vesnického faráře, který bojuje v 80.letech se státními úředníky i vyššími církevními představiteli za záchranu kostela
Modré z neba
Na lavici obžalovaných justice
To jsem z toho jelen-film o soužití tří generací
Želary – příběh mladé městské dívky, která se změněnou identitou a nejasnou budoucností uteče před nacisty do vzdálených pohraničních hor. Ujme se jí drsný muž s něžnou duší Joza a jsou spolu po trnité cestě tolerance a nakonec i lásky.
Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko
Babí léto – tragikomický příběh osmdesátníka, věčného snílka, který na rozdíl od své milované ustarané ženy, se odmítá smířit se stářím a bere svůj život jako nikdy nekončící dobrodružství .
Zlatá brána
Vždycky jsem se někam doškrábala, a když už jsem byla nahoře, dostala jsem po hlavě a mohla začít zase od začátku, říká prvorepubliková hvězda Zita Kabátová
Slavná diva měla oproti jiným herečkám jednu zvláštnost. Zásadně filmovala ve vlastních šatech. Chtěla jsem se vdávat a dostala jsem od rodičů pět tisíc korun na americkou kredenc. Ale místo kredence jsem si koupila šaty. Stejně z té svatby sešlo vzpomíná Zita, která ve své největší slávě patřila mezi nejkrásnější herečky u nás. K nohám jí padaly desítky mužů a zažila filmová objetí mnoha přitažlivých mužů. Mezi její velké obdivovatele patřil herec Oldřich Nový nebo komik Vlasta Burian. Ten o ní kdysi prohlásil:Za hřích by ale stála! Ale Kabátová toužila po opravdové lásce, kterou bohužel nikdy doopravdy nepřišla.
Manželé
Nějaký čas žila s operetním zpěvákem Járou Pospíšilem, ale ten ji opustil kvůli jiné herečce. Pak se vdala (1946), ale manželství trvalo jen 41 dnů. Jejího muže, optika a zástupce filmy Zeiss Ikon, poslali pracovně do Bombaje a Zitu za ním nepustili. I rozvést se musela na dálku. Později (1956) si vzala výtvarníka a veslaře Jiřího Zavřela a narodil se jí syn Jiří (1957). Po dvanácti letech manžel emigroval do USA. Mohla odejít za ním, ale nechtěla.Sešli jsme se ve Francii a já už bych se snad byla nechala přemluvit, ale rozhodl to syn Jiřík. Nechtěl jít jinam. A já, když jsem si uvědomila, že bych musela začínat znovu od lžičky, rozhodla jsem se zůstat. Dnes má čtyři vnoučata. Syn, odborník na filmové efekty, je podruhé ženatý a žije v USA.
Sny
Herečka byla ještě donedávna velmi vitální a dokonce měla spoustu plánů.
„Nejradši bych jela až do Japonska! Mám ráda velké výlety lodí. Nasednete dole u Středozemního moře, dáte si do kajuty kartáček na zuby a tři neděle se každý den probouzíte někde jinde,“ spřádala před rokem plány Zita. Vždycky si prý toužila zahrát i Magdalenu Dobromilu Rettigovou. To byl můj velký sen. Ale myslím, že se ani nedožila tolika let, co já.
V roce 2003 paní Zita natočila film Želary, kde si zahrála manželku svého letitého kamaráda Svatopluka Beneše. Myslím, že to byla moje poslední filmová role,prozradila krátce po premiéře filmu. A jako by něco tušila, protože od té doby se jí začal zhoršovat zdravotní stav a momentálně je herečka už necelý rok v nemocnici v Motole.
I když byla na spadnutí první světová válka, svět sám o sobě byl úžasný, plný objevů, nadějí a plánů. Narodila sem se 24.dubna 1913 v Praze na Malé Straně dvěma báječným lidem, a to bylo velké štěstí samo o sobě. Malá Strana má zvláštní kouzlo a já ji v sobě nosím celý život.
Rodina a mládí
Na svět sem přišla v rodině malostranského stavitele Benna Kabáta na Úvoze.
Tatíčkovo řemeslo mě odjakživa okouzlovalo, dnes si dokonce říkám, jestli jsem se neměla vydat v jeho stopách, protože mi to dokonce šlo, ale co to bylo platné, když divadlo mělo silnější magnet. Lásku k Thálii jsem zdědila po rodičích, hlavně po mamince, která byla sestřenicí herce Josefa Švába Malostranského. Sice ne úplně přímá sestřenice, ale rodina jsme byli.
Dětství sem prožila v domě U koule, dneska se tam říká U bílé koule. Ve stejném domě bydlel kdysi i Luděk Marod, malíř a autor panoramatické Bitvy u Lipan.
Dům v Nerudově ulici, který má ve znaku sv. Václava a podkovu, také patří do mého dětství. Kolem něho totiž vedou schody do Jánského vršku, na kterých sem se učila německá slovíčka.
Mamičce bylo dvacet, když jsem přišla na svět, ale bohužel trpěla Addisonovou nemocí. Dneska už by to nebyl žádný problém, jenomže tehdy léky nebyly, a tak mamičku stála tahle nemoc život. Já si ji v posledních letech moc neužila, protože mě tatíček poslal do německého kláštera, abych se konečně pořádně naučila německy. Německy jsem se učila léta, nejdřív ve škole v Josefské ulici, kde jsem se učila celkem dobře, pak sem přešla do gymnázia, kde už to bylo poněkud horší. Jenomže když sem dostala na vysvědčení pětku z němčiny, z kvarty jsem jela do kláštera.
Dva roky klášterní školy postaví člověka do latě. Šla sem tam v šestnácti a mamička mi umřela v osmnácti. Takže sem složila univerzitní zkoušku a pak sem ze školy odešla, protože tatíček potřeboval, abych mu vedla domácnost. Nicméně na tyhle dva roky sem nikdy nezapomněla. Nejen proto, že jsem tam navázala přátelství na celý život, ale také jsem se tam naučila spoustu užitečných věcí-šít nebo poznávat přírodu, malovat na porcelán a hlavně míchat barvy.
V rámci Pragfilmu jsem pak za okupace musela točit v německých filmech, protože s univerzitní zkouškou z němčiny jsem nemohla tvrdit, že tento jazyk neovládám. Ty filmy byly sice jenom dva, přesto mi život pořádně a na léta zkomplikovaly.
Po smrti mamičky jsem se musela ujmout jejích rolí v domácnosti. Dlouho sem na to sama ale nebyla. Po dvou letech se tatíček znovu oženil s Jožkou Čepelovou, bývalou členkou Slovenského Národního divadla. Rozuměly jsme si spolu okamžitě, dalo nás dohromady divadlo, které jsem hrála v Malostranské besedě.
Měla sem několik památečních briliantů, které sem jednou dala známému zlatníkovi, který z nich vytvořil nádherný prsten. Na Malé Straně sem navštěvovala švadlenu, která jej nabídla herci Vlastimilu Brodskému, který ho koupil své tehdejší ženě Janě Brejchové. Dostala sem pět tisíc, to nebyly v tehdejší době špatné peníze a odložila je na horší časy. Za ně jsme za nějaký čas pořídili starý domek v Kouřimi, který jsme pak postupně zrekonstruovali.O domek se stará moje hospodyně, která ke mně dochází už léta. Kouřim považuji za svůj druhý domov a moc sem si vážila toho, když jsem se stala čestným občanem města.
Lásky mého života
Přiznám se bez mučení, pro sportovce jsem měla slabost. Miluji vodu a tím pádem jsem se často potkávala s lidmi, kteří měli s vodou taky něco společného. Jedním z nich byl Franta Vích, vynikající brankář v pólu. Ten měl spoluhráče Pepíka Tomáška, který se stal další mojí láskou. Měla sem slabost pro sportovce, jen Jára Pospíšil byl výjimka. Nemohu říct, že bych se zamilovávala do svých hereckých kolegů, ale Járu jsem milovala ta, že bych si ho i vzala. Byl o 8 let starší, pocházel z kultivované rodiny. Nazpíval lidové písně pro rozhlas i na gramofonové desky.
Sblížili jsme se po roce 1939, když jako žid musel opustit Velkou operetu a zapojit se do manuální práce, hlavně na Vysočině. Vídali jsme se poměrně často, protože jsme měla na Vysočině tetu, takže jsme za ní jezdila a vždycky jsem si dala s Járou schůzku. Na filmovém plátně jsme se setkali ve filmu Klatovští dragouni. Byla to vážná známost, chtěl se ženit a mít děti, jenomže já byla k takovým nabídkám zdrženlivá. Takže naše láska po dvou letech skončila. S Frantou Paulem sem se setkala v divadle Akropolis kde režíroval a také hrál. Byli jsme si velmi blízcí a chodili jsme spolu poté, když se rozvedl se svou první ženou a než poznal svou druhou ženu. Jen tatínek z něj neměl vůbec radost, protože byl o 15 let starší. Naše cesty se vzdálily, protože on šel do divadla v Olomouci a já zůstala v Praze. Dalším přítelem byl automobilový závodník Franta Juhan, se kterým jsme se znali od dětství. Měli jsme se opravdu rádi, kdyby nebylo roku 1948, asi bychom zůstali spolu, ale rozdělila nás doba. Byli jsme spolu dlouho, dokonce i tehdy, když jsem prožila své první fiktivní manželství, které mě mělo uchránit před postihem kvůli rolím ve dvou německých filmech. Odjel ale do Švýcarska a tím naše láska skončila.
Manželství
Kousek od naší vily v Dobříni u Roudnice teklo Labe, a já jako milovnice vody jsem u něj byla pořád. Tady také trénoval na skifu náš olympionik Jiří Zavřel. Občas si k nám přijel zahrát tenis ale nikdy jsme nepřekročili hranice slušnosti. Po čase jsme se potkali na nějaké kulturní akci a tam už to mezi námi zajiskřilo. Bylo to za protektorátu, kdy pracoval jako tajemník pro kulturu, za což pak tvrdě pykal po roce 1945. Byl odsouzen na 10 let a také si je v uranových dolech v Jáchymově odseděl a hlavně těžce odpracoval. Já sem se také dostala na černou listinu a až do roku 1950 jsem nesměla hrát. Že je zavřený sem se dozvěděla od jeho tehdejší ženy se kterou měl malou dcerku. Rodinu si pořídil v době, kdy působil jako sportovní zpravodaj v Londýně. O mé existenci věděla a rozhodla sem s dcerkou odjet do Ameriky. Svým způsobem mi ho odkázala. S jeho dcerou Grace jsem stále v kontaktu, ona mi říká maceško a pořád o sobě víme. Po jeho návratu z vězení jsme se v roce 1956 v chrámu sv.Víta na Pražském hradě vzali.
Ovšem nebylo to moje první manželství. Poprvé sem se vdala v roce 1945 za Jerryho Krále, zástupce firmy Zeiss Ikon v indické Kalkatě. Seznámil nás režisér Ladislav Brom aby mi pomohl z nelichotivé situace po dvou německých filmech. Jeho po svatbě přeložili do Londýna a podmínkou jeho působení bylo, že tam bude žít s rodinou. Jenomže naše úřady mě nepustili ani tam. Samozřejmě sem souhlasila, když mě požádal o rozvod. K rozvodu však nedošlo, protože Jerry předčasně zemřel. Ovšem jedno plus tahle anabáze měla, získala jsme příjmení Králová, v papírech sem se ztratila a mohla jezdit s vesnickým divadlem. Kabátové by to dovoleno nebylo.
Syn
Syn se mi narodil ve 44 letech v roce 1957, rok po naší svatbě. Byl plánovaný, když šlo pro všechny o velké překvapení. Manžel se vrátil po 10 letech z kriminálu a tvrdilo se, že po tak dlouhém pobytu v kriminále jsou muži neplodní. Ale on chtěl dítě za každou cenu a ono se nám to povedlo takřka okamžitě. Když bylo Jiříkovi dvanáct, tak jeho otec jel do Lipska a odtud emigroval do Ameriky. Možná by byl rád, kdybychom ho následovali, ale já odejít nemohla. Viděla sem ho po nějaké době v Německu, kde navrhoval pro jeden hotel jídelní lístky, ale moc těch setkání nebylo.
Nicméně moc mě mrzí, že jsem nikdy neletěla za svým synem do Ameriky. Lákal mě mnohokrát a já váhala. Nechtěla sem tam také proto, že mám velmi ráda jeho pražskou rodinu a byla jsem na svého syna trochu naježená, když se rozvedl a odešel. Dneska už to vidím jinak, syn se dál o své děti stará, všichni spolu vycházejí dobře. Jenomže na cestu do Ameriky si už netroufám.
Netušila sem, že je tam krásné být mámou, ale stejně sem dlouho bez divadla nevydržela.
Divadlo
Po nějaké době si na mě vzpomněl Oldřich Nový, který připravoval zájezdní představení Zvonkonosy. Ty měly být velkou podívanou a byla do nic angažována spousta lidí, jenomže nakonec z toho nebylo nic. Ale já už byla na divadlo tak natěšená, že jsem nakonec napsala sama divadelní hru pro dva herce a dvě herečky. Hra se jmenovala Já nejsem já a charakterizovala sem ji jako společenskou komedii. A málokdo věděl, že jsem autorkou, protože na plakátech jsem uvedla příjmení Králová a hrála jsem jako Kabátová.
Divadlo sem začala hrát jako dítě u ochotníků, profesionálně v Divadle Míly Melanové. V roce 1935 jsem byla angažována do divadla Akropolis, pak v Tyláčku. Spolupráce s Oldřichem Novým začala v roce 1939, kdy mě k sobě pozval, protože potřeboval náhradu za Trudu Grosslichtovou a Ljubu Hermanovou. Pak sem dostala nabídku na zájezdová představení hry Modrý Démant. Roli v klasické hře CH. Hamptona Nebezpečné známosti jsem dostala jako dárek k narozeninám. Na jevišti jsem totiž oslavila 85. narozeniny.
Zákaz činnosti
Během protektorátu jsem natočila dva filmy v němčině, ovšem pro společnost Pragfilm, ve kterém pracovali Češi-režiséři, kameramani, kostyméři, herci, herečky. Změnila jsem si jméno na Maria von Buchlow, stejně jako všichni ostatní, protože si to vedení přálo. Filmy to byly neškodné, ani stín politiky v nich nebyl. Přesto to po válce bylo chápáno jako veliký škraloup a měla jsem zákaz hrát v pražských divadlech a točit filmy. V té době mě zaměstnala Růžena Vinklerová z ateliéru Karola, kde jsem pracovala jako koloristka fotografií do roku 1950. pak jsem dostal nabídku do Vesnického divadla. Jezdili jsme po celé zemi a měli jsme vždy vyprodáno, protože po válce byl hlad po kultuře. Vesnické divadlo byl kolos. Deset hereckých part, každá asi po dvanácti lidech, tvořili nejen herci, technici ale také řidiči autobusů. S Vesnickým divadlem jsem prožila čtyři krásná léta od roku 1950-1954.
Pak jsem od Yvetty Simonové dostala nabídku do pražského klubu Alhambra. Dostala sem se do nočního kabaretu, v němž sem vystupovala s Jaroslavem Šterclem, Vlastou Průchovou a orchestrem jejího manžela Jana Hammera.
Jezdila na zájezdy moc ráda, ale jediným mráčkem byly pozdní návraty a to býval pro mě jako maminku malého dítěte problém. Proto sem uvítala, když se mi naskytlo jiné zaměstnání.
Vedoucí kina
Nabídku pracovat v některém pražském kině jsem dostala od Miloše Hercíka z Vesnického divadla. Byla sem přidělena ke kinu Blaník, jako pomocná síla. Dohlížela sem na probíhající rekonstrukci. Poté sem přešla do Bia Illusion, kde se hrály především pamětnické filmy. Premiéry byly vždy ve čtvrtek a když jsem znala některého z hlavních přestavitelů, pozvala sem ho. Nikdo mi účast neodmítl. Ale to věčné dohadování s lidmi a obavy, zda finančně vyjdeme, mě vysilovalo. Po pár letech jsem zažádala o důchod. Pak už sem jezdila jenom tu a tam na estrády a začala sem žít život aktivní důchodkyně, která se ráda s někým sejde nebo se vypraví na výlet.
Film
Filmů jsem natočila přes šedesát. Moje herecká kariéra začala v roce 1935, kdy jsem šla na konkurs svého prvního filmu a skončila vlastně nedávno-před kamerou jsem stála naposledy v roce 2004.
Honoráře velké nebyly, zato pokuty ano. V podstatě to chodilo stejně jako dnes. Někteří režiséři a producenti hercům přáli, jiní nikoliv. Také záleželo na to, zda si herec uměl o peníze říct. Já tohle umění nikdy neovládala, vždycky sem to nechala na ostatních, ať mě ocení. Ostatně z toho důvodu si mnozí umělci pořizují manažery, aby tuhle nepříjemnou práci udělali za ně.
Role
Světlo jeho očí – 1936 - první role, Milostný románek syna prezidenta železářského prezidenta, který přišel o zrak, a obětavé ošetřovatelky Mileny Lorencové, kterou jsem hrála já.
Ulička v ráji – film byl uváděn jako Dobrodinec chudých psů a pojednával o nerudném pohodném, který se ujal sirotka Petříčka a jeho psa Punti a nakonec se promění , že začne mít děti a psy rád
Vzdušné torpédo 48
Lojzička
Manželství na úvěr
Klatovští dragouni
Kvočna
Lízin let do nebe – dojemný příběh o venkovském sirotku Líze Irovské. Lízu hrála Zdena Sulanová, výborná zpěvačka.
Rozkošný příběh
Žena na rozcestí
Bláhové děvče
Manželka něco tuší
Děvče z předměstí
Její hřích
Kdybych byl tátou
Lízino štěstí – pokračování filmu Lízin let do nebe,
Osmnáctiletá
Tulák Macoun
U svatého Matěje
Zlatý člověk
Žabec
Ženy u benzínu – ve filmu se řeší problém zaměstnaných žen s čímž nejsou muži nadšeni
Srdce v celofánu
Artur a Leontýna
Madla zpívá Evropě – příběh o chudé dívce, která se dostane do dětského sboru Járy Klána a nakonec se za něj provdá
To byl český muzikant – o hudebním skladateli Františku Kmochovi
Život je krásný – film z malířského prostředí s O.Novým, L.Barovou, Pivcem, Peškem
Advokát chudých
Pantáta Bezoušek
Provdám svou ženu
Přednosta stanice – příběh o černém pasažérovi, který v ukradené uniformě vnese dokonalý zmatek do chodu jednoho nádraží
Muži nestárnou – o věčně mladém muži, který se ožení s vnučkou své dávné lásky.
Zlaté dno – Vlasta Burian coby majitel maloměstského papírnického krámu Cyril Putička dá svým dětem lekci z obchodnické obratnosti a dokáže jim, že zlaté dno má jedině práce.
Počestné paní Pardubické – krásná kostýmní komedie o manželkách městských konšelů, které dělají co mohou nejhoršího manželce mistra popravčího
Německé filmy
Schicksaal am Strom – hrála sem zpěvačku, která milovala námořníka z lodi, plavil se po Labi a ve volných chvílích chodil za zpěvačkou do baru. Film měl dva konce. V jednom se námořník utopí v ledové tříšti, když jde za svou láskou. A v druhém konci odjede lodí. Film se promítal v němčině, české titulky neměl
Die Reise nach Sien – hrála sem pomocnici ve vinárně
Po pauze
Hvězda – natočen v roce 1969. příběh o bývalé herecké hvězdě Slávce Hradilové (Štěpničková), které se blíží šedesátka a ona sní o dalších filmových úspěších.
Ženy v ofsajdu – příhody vedoucího holičsko-kadeřnické provozovny, jež je ve volném čase fotbalovým rozhodčím. Jen mu jeho staromládenecký život kazí vdavekchtivé kolegyně.
Svět otevřený náhodám
Akce Bororo
Případ mrtvého muže
Akce v Istambulu
Biela stužka v tvojich vlasoch
Všichni proti všem
Kulový blesk – organizace největší akce v dějinách stěhování
Kam nikdo nesmí
Kluci z bronzu
Kaňka do pohádky
V podstatě jsme normální
Jak básníkům chutná život
Zapomenuté světlo – příběh vesnického faráře, který bojuje v 80.letech se státními úředníky i vyššími církevními představiteli za záchranu kostela
Modré z neba
Na lavici obžalovaných justice
To jsem z toho jelen-film o soužití tří generací
Želary – příběh mladé městské dívky, která se změněnou identitou a nejasnou budoucností uteče před nacisty do vzdálených pohraničních hor. Ujme se jí drsný muž s něžnou duší Joza a jsou spolu po trnité cestě tolerance a nakonec i lásky.
Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko
Babí léto – tragikomický příběh osmdesátníka, věčného snílka, který na rozdíl od své milované ustarané ženy, se odmítá smířit se stářím a bere svůj život jako nikdy nekončící dobrodružství .
Zlatá brána
