Alan Charles Wilder se narodil 1. června 1959 v Hammersmithu, západním Londýně, jako nejmladší ze tří bratrů. Od malička byl obklopen vášní ke všemu, co se týkalo hudby (ve Wilderově rodině naprostá samozřejmost), zcela nevyhnutelně proto kráčel...

Životopis

Alan Charles Wilder se narodil 1. června 1959 v Hammersmithu, západním Londýně, jako nejmladší ze tří bratrů. Od malička byl obklopen vášní ke všemu, co se týkalo hudby (ve Wilderově rodině naprostá samozřejmost), zcela nevyhnutelně proto kráčel ve stejných stopách a začal navštěvovat hodiny klavíru. Během studií na gymnáziu St. Clement Danes, které absolvoval v 11 letech, se stal nejlepším z celé hudební třídy (jako druhý nástroj si přibral flétnu). Záhy se stal předním členem školního orchestru a skupiny Brass Band (sdružující děti ze 4 škol). Zároveň pokračoval ve studiu hry na klavír, dokud jeho zájem o Bacha a Beethovena nevystřídal zájem o Bowieho a Bolana, jejichž hudba zmírnila původní zápal pro hraní v orchestru.

V roce 1975, kdy mu bylo 16 let a měl za sebou úspěšné složení zkoušky - tzv. 'O' level, vrátil se do školy St. Clement Dane, aby zde zůstal ještě jedno pololetí, po nemž školu opustil a usiloval o získání práce v kterémkoliv londýnském nahrávacím studiu. Nakonec byl přijat do DJM Studios ve West Endu na pozici asistenta. Alan vzpomíná: "Na některé studiové práce, převážně ty, co se bezprostředně týkaly hudby, jsem byl perfektní, ale byly i takové, které mi nešly". Protože DJM vlastnila i svou nahrávací společnost, Alan pracoval nejen s domácí produkcí, ale dostal se i k práci s ostatními umělci. Netrvalo dlouho a byl pro své dovednosti s klávesami vyhledáváným specialistou. Poptávka po jeho službách a jeho touha po více kreativní roli nevyhnutelně vedla ke změně jeho pozice a nakonec k odchodu z DJM. Odstěhoval se do Bristolu, aby se stal členem skupiny The Dragons. The Dragons vydali právě u DJM Records singl ‘Misbehavin’, ale kvůli velkému neúspěchu a ještě většímu nedostatku peněz se skupina přirozeně rozpadla. Alan se společně s kolegou z Dragons, basákem Jo Burtem, vrátil o šest měsíců později do Londýna, a to pod pseudonymem ‘Alan Normal’ - nezbytnost dávných punkových let - aby se připojil k nové skupině ‘Dafne and the Tenderspots’. Skupina hrála původně po restauracích, čemuž také odpovídal její repertoár, ten byl ale záhy pozměněn na ‘new wave’, a díky tomu získala skupina smluvu s MAM Records.

V roce 1979 vyšlo album ‘Disco Hell’, setkalo se ale s vlažným ohlasem a Tenderspots začali mít problémy s nezájmem publika, a také s nedostatkem financí. Alan skupinu opustil a stal se členem ‘Real to Real’. U nahrávací společnosti Red Shadow Records vydali několik singlů a také album s názvem ‘Tightrope Walker’. Ačkoliv měli ‘Real to Real’ úspěch, čekal je podobný osud jako Alanovi předchozí skupiny. Rozhodl se proto odejít, aby se stal hráčem na klávesy v zavedené, ale poněkud usedlé skupině ‘The Hitmen’ (jejíž hlavní zpěvák, Ben Watkins, později založil ‘Juno Reactor’, vydávající u Mute). Skupina se sice pyšnila hitem ‘Bates Motel’, to ale nestačilo k její záchraně a netrvalo dlouho a Alan si opět musel hledat práci. Nicméně, tento začarovaný kruh se začal uzavírat a blížila se změna.....

NOVÝ ŽIVOT
V roce 1981 odpověděl Alan na inzerát v Melody Makeru, který zněl takto: "Zavedená skupina hledá klávesistu - jen vážné zájemce". Po absolvování vstupního pohovoru s Danielem Millerem, hlavou Mute Records, byl pozván ke konkurzu do Blackwing studios. Zde byl představen skupině Depeche Mode; třem kamarádům ze školy v Basildonu, hrabství Essex, kteří si právě užívali úspěchu svého prvního alba ‘Speak and Spell’, na kterém se ještě jako hlavní skladatel podílel Vince Clarke, jenž skupinu opustil. Požádali Alana, aby předvedl své dovednosti a zahrál jeden z jejich posledních hitů ‘New Life’. Členy skupiny sice zaujal, ale Daniela nepřesvědčil. Následovala nejedna diskuse, druhá část konkurzu a skupina nakonec dosáhla svého, Alan se mohl k Depeche Mode připojit, ale ze záčátku jen na půl úvazku. Wilder říká: "Skupina očividně potřebovala náhradu za Vince, mělo se uskutečnit turné a byly tam i jiné závazky do budoucna. Jeho odchod přišel neočekávaně hned po prvním úspěchu. Měli mu za zlé, že odešel, a chtěli mu dokázat, že navzdory jeho odchodu mohou pokračovat dál. Myslím, že to byla otázka pýchy". Alan byl vhozen do jámy lvové - jeho první prací bylo turné po USA, spousta televizních vystoupení, rozhovorů a ostatní propagace, to vše současně s vydáním singlů ‘See You’ a ‘Meaning of Love’.

Během léta roku 1982 se Martin Gore, David Gahan a Andrew Fletcher zavřeli bez Alana do studia Blackwing a vytvořili své druhé album ‘A Broken Frame’.

Depeche Mode hráli velkou roli v rozvíjející se firmě Mute Records, jedné z nejúspěšnějších a nejrespektovanějších nezávislých nahravacích společností v Anglii. Vztah mezi skupinou a Danielem Millerem byl bezvadný. Během následujícího roku si Daniel utvořil k Alanovi mnohem vřelejší postoj. Ten vydal u Mute svou první věc, ‘T.V.O.D.’, pod svým pseudonymem ‘The Normal’, mohl tak ztělesnit svůj zájem o ranou německou hudbu, hluboce experimentální a syntezátorovou (Kraftwerk, DAF, Tangerine Dream atd.).

Alan pocházel z úplně jiného, více muzikantského prostředí. Ti dva tak našli soulad, a co bylo mnohem důležitější, stejný pohled za zvuk Depeche Mode. Společnou produkcí dalšího alba ‘Construction Time Again’ z roku 1983 se Garethovi Jonesovi, Danielovi a Alanovi podařilo udělat opravdu velký skok. Alan na toto album přispěl i několika svými vlastními písněni, stejně jako extra B-stranami, i když později připustil, že ke spolupráci na psaní písní se cítil být donucen. Jeho síla spočívala v práci se zvuky a strukturou hudby, k čemuž byl předurčen díky svému klasickému hudebnímu vzdělání.

Kromě výrazné předehry byl další viditelnou změnou v hudbě Depeche Mode posun z jejich čistě popových začátků do mnohem temnějšího provedení písní. Martin, který se ujal po Vincovi funkce skladatele, rozvíjel svůj styl psaní textů. Společně s náboženskými tématy, jako jsou vina a vykoupení, začal koketovat s tématem sexu. Alan toho využil a začal vytvářet vyzrálejší a složitější zvuky.

Tahle změna se jasně odrazila na dalším albu ‘Some Great Reward’, které vyšlo v roce 1984, a obsahovalo několik hitů jako např. pobuřující ‘Master and Servant’ nebo ‘Blasphemous Rumours’. Díky odsouzení ze strany náboženských kruhů, získala skupina nálepku ‘rock ‘n’ rollová’ kapela - v tom pravém smyslu slova.

Během politicky i morálně uvolněnýh 80. let se na povrch začala klubat i ta odvrácená stránka života, která do té doby dřímala v podsvětí porno divadel a gay klubů. Najednou tu bylo co objevovat. Nejvíc se to projevovalo v USA, kde se odvážná hudební scéna stala jakýmsi postojem a byla potlačována soft rockem a ‘diskotékovým peklem’. Hudba Depeche Modeměla v sobě cosi, co možná všichni příslušníci americké střední vrstvy hledali. Existovala tu skupina, která měla dostatečně vyhraněný styl na to, aby se nenechala ovlivnit, ale která se nebála vyzařovat provokující sexuální auru.

Album z roku 1986, ‘Black Celebration’, se svým temným a cynickým pozváním "Let’s have a black celebration....to celebrate the fact that we’ve seen the back of another black day" ("Pojďte udělat černou oslavu...oslavit konec dalšího černého dne") ukázalo popularitu skupiny v Evropě a Americe. Anglický tisk naopak nemohl skupině odpustit píseň ‘Just Can’t Get Enough’ a vůbec její vztah k ‘novoromantismu’. Navzdory množství předchozích hitů, současného úspěchu se skladbou ‘Stripped’ a příslibu mnoha hitů dalších, hráli jejich hudbu opravdu málo. Například - i když byli přinejmenším stejně úspěšní jako jejich kolegové z Duran Duran a Spandau Ballet, nebyli Depeche Mode zváni na takové akce jako koncert Live Aid Boba Geldofa nebo singl Band Aid ‘Do They Know It’s Christmas’, na němž se podílela většina hudebníků té doby. Ironií je, že se z toho nakonec stala pro Depeche Mode výhoda. Protože nestáli ve středu zájmu a odmítali kontakt s tiskem, podařilo se jim vybudovat základnu dychtivých fanoušků, kteří jim zůstanou věrni až do smrti.

ZNOVUZROZENÍ
Alan se svými nápady rád experimentoval (to i v době svého působení v Depeche Mode), ale teprve poté, co Dan Miller uslyšel některá jeho dema (nahraná na 4-stopý kazetový přehrávač), a požádal ho o jejich přehrání, spatřila světlo světla možnost Recoilu, jako sólového projektu. První nahrávky Recoilu ukázaly Alana jako pionýra ve vznikajícím světě samplování a předvedly, jak umí změnit zvuk Depeche Mode v něco úplně jiného. Jednoduše pojmenované mini-album ‘1 + 2’, jeho první sbírka primitivních demo nahrávek z 80. let, bylo vydáno téměř bez povšimnutí v létě 1986, zároveň s veleúspěšným albem Depeche Mode ‘Black Celebration’.

V roce 1987 začali Depeche Mode spolupracovat s výborným dánským fotografem Antonem Corbijnem, jehož úkolem bylo vytvořit jim novou image. Staral se o propagaci jejich dalšího alba ‘Music For The Masses’ a pomohl spojit dohromady fenomén, kterým se skupina postupně stávala a přípravy na velkolepé světové turné.

Ztělesněným důkazem obratu v kariéře skupiny byl vyprodaný koncert pro 80,000 diváků na stadionu v Rosebowl, Los Angeles. Hrály se hity z alba 'MFTM' jako ‘Behind The Wheel’, ‘Never Let Me Down Again’ a ‘Strangelove’. Bylo také rozhodnuto o natočení filmu z americké části turné, jehož režie se ujal D.A. Pennebaker. Film také mapuje putování skupinky fanoušků, kteří vyhráli soutěž a mohli se tak natáčení zúčastnit. Vyvrcholením extrémně náročného Alanova roku byl návrat do studia, kde upravoval živé nahrávky z koncertu. Vzniklo tak úspěšné album ‘101’ a následně také stejnojmenný film, což ještě podtrhlo postavení Depeche Mode ve světě. V lednu 1988 vyšlo Alanovi druhé album s názvem ‘Hydrology’, bohužel se ale časově střetlo s výše zmíněným turné a Alan se tak nemohl kvůli narůstající popularitě DM věnovat své vlastní propagaci. Ještě více než ‘1+2’ bylo Hydrology Alanovým výkřikem z jeho dosavadní práce na komerčním popu. Toto instrumentální album se nahrávalo na nejlepším zařízení, cílem byla jeho odlišnost. Alan popsal svůj projekt v tomto stádiu jako "svým způsobem obranu před Depeche Mode; způsob boje s frustrací způsobené prací s popovým formátem".

Hned poté se Alan vrátil do studia a pracoval na do té doby nejúspěšnějším albu Depeche Mode s názvem ‘Violator’, které vyšlo v roce 1990. Propagace alba, která předházela následnému turné, demonstrovala sílu kapely. Původně plánovaných několik stovek fanoušků, ze kterých se nakonec stalo přibližně 15,000, se snažilo nacpat do obchodu Wherehouse Records v Los Angeles, aby jim mohli jejich hrdinové podepsat obal nového alba. Masa lidí byla příliš velká a naháněla strach, lidé se tlačili na výlohy obchodu a vše vyústilo v pouliční výtržnosti. Přes to všechno vzbudila tato událost přesně takovou pozornost, jakou Depeche Mode potřebovali. Díky ‘Violatoru’ se zrodila řada světových hitů jako ‘Personal Jesus’, ‘Enjoy The Silence’, ‘Policy Of Truth’ a ‘World In My Eyes’, díky nimž se z Depeche Mode staly superhvězdy. Alan se mohl vrátit k Recoilu, teprve když se skupina rozhodla vzít si na čas volno po právě ukončeném ‘World Violation’ turné. Nicméně vzápětí po tom, co začal pracovat na svém třetím albu, vrhl se na produkci alba kolegů z Mute Nitzer Ebb, kteří dělali předskokany na dvou turné DM a stali se z nich dobří přátelé.

‘Ebbhead’ se nahrávalo v Konk Studios a Alanovi se podařilo získat pro spolupráci Flooda, který pracoval i na ‘Violatoru’. V té době vznikl jeho skvělý osobní i pracovní vztah k hlavnímu zpěvákovi Douglasu McCarthymu, který mu později oplatil laskavost a zpíval na dalším albu Recoilu ‘Bloodline’ z roku 1991. Wilder si poprvé přizval hostující vokalisty, mezi nimiž byli Moby, Toni Halliday a Douglas McCarthy, což se stalo významným krokem vpřed pro celý Recoil. Důkazem toho je první singl Recoilu, coververze písně Alexe Harveye s názvem ‘Faith Healer’.

I když nebyl Alan pod žádným nátlakem udělat konvenční album, Bloodline bylo komerčnější, a to díky svým uceleným skladbám, ačkoliv i ty se štěpily a rozdělovaly s děsivou pravidelností:
"Bloodline jasně ukazuje, že je Alan Wilder klíčovou postavou v rozvoji Depeche Mode, od jejich prvotních popových rytmů, až po temnější, textově propracovanější styl v polovině 80. let. Wilder dokáže mísit filmově znějící hudbu, ke které se kradmo přidává jistá melodramatická velkolepost. Douglas McCarthy zdrsnil píseň Alexe Harveyho ‘Faith Healer’, Toni Halliday z Curve utápí ‘Edge to Life’ a ‘Bloodline’ v paraoidní malátnosti. ‘Electro Blues for Bukka White’ zbavuje bluesmana Whita tělesňosti, ten v monotónním drmolení mumlá a naříká. Stejně jako ve zbytku Bloodlinu nás efekt vyvádí z rovnováhy, ale nakonec silně zasáhne."
Vox

"Wilder využívá svůj projekt Recoil k divokému experimentování. Hluboce ponořen do světa technologie, nasazuje v ‘Bloodlinu’ proti sobě své elektonické symfonie a různorodé individulální styly hostujících vokalistů. Výsledkem je často brilantní směs, která se mění z mrazivé skladby ‘Bloodline’ (drsné, nepřátelské a chladné) do hloupé, ale nápadité ‘Electro Blues for Bukka White’ (laskavé, tajuplné a úžasné). Úžasný příklad toho, čemu se říká ‘využití technologie!’..."
Select

V letech 1992-93, převzal Wilder své povinnosti u DM, protože se nahrávalo album ‘Songs of Faith And Devotion’. To se dočkalo celosvětové chvály a vítězilo v hitparádách UK, USA, Německa a mnoha dalších zemích. Těšící se z hitů ‘I Feel You’, ‘Walking In My Shoes’, ‘In Your Room’ a ‘Condemnation’ vyrazili Depeche Mode na své do té doby nejdobrodružnější turné, které trvalo nekonečných 15 měsíců. Vše doprovázela filmová projekce na sedmi obrazovkách, jejímž autorem byl Anton Corbijn, dále dvě doprovodné zpěvačky, a také poprvé použité živé bicí (na které hrál Alan). Během turné ‘Devotional’ byli Depeche Mode na vrcholu - v tom nejlepším.....ale i v tom nejhorším smyslu slova. Ačkoliv dosáhla skupina vrcholného úspěchu (a opravdu si ho vychutnávala), výsledek divokého životního stylu si začal vybírat své oběti. Pro Alana se stala představa nahrávání dalšího alba a uskutečnění dalšího turné příliš děsivá, v té době začal přemýšlet o svém odchodu.

V červnu 1995, po 14 letech strávených jako nedílná součást jedné z nejpopulárnějších a nejvýznamnějších skupin Velké Británie, učinil Alan těžké, ale nevyhnutelné rozhodnutí, opustit Depeche Mode a strávit zbytek roku zaslouženým odpočinkem.

ZNOVUZROZENÍ II.
Protože byl osvobozen od svých závazků ke skupině a jeho osobní život se stal opět vyváženým, mohl se konečně zaměřit na svůj Recoil. V září roku 1996 začal pracovat ve svém vlastním studiu ‘The Thin Line’. Postupně začal skládat dohromady kousky materiálu, ze kterého se nakonec stalo album ‘Unsound Methods’, na které si opět přizval spolupracovníky. Výsledek jeho práce byl impozantnější, než kdy před tím. Hudba, která postupně vznikala, byla odlišná od posledního alba Recoilu, ale zdálo se, že navazuje na to, kde ‘Songs of Faith and Devotion’ končí. Narozdíl od ‘textového’ stylu v ‘Bloodlinu’, hrají tentokrát hostující vokalisté mnohem větší roli. Mezi nimi jsou Maggie Estep, básnířka a umělkyně z New Yorku, Siobhan Lynch (která se k Recoilu dostala díky své demo kazetě), opětovně také Douglas McCarthy a konečně Hildia Cambell (která pracovala s Alanem už jako doprovodná zpěvačka na turné ‘Devotional’). Svými styly se všichni vzájemně ovlivňovali a pomohli tak vytvořit originální a různorodou sbírku. Tento unikátní způsob práce umožnil Alanu Wilderovu mnohem větší svobodu vyjádření a neomezený přístup ke všem jeho oblíbeným hudebním žánrům. Během devíti drsných skladeb alba ‘Unsound Methods’ je posluchač zavlečen do temného světa Recoilu devadesátých let.

Album vyšlo na podzim roku 1997, a ačkoliv bylo pro někoho těžko pochopitelné, setkalo se s kladným ohlasem kritiků a bylo přijato širokým spektrem hudebního světa:
"Velkorysý, s filmovou hudbou si instinktivně rozumějící Wilder poskytuje dokonalé souznění - všechna ta truchlivá cella a úplně paralyzující bubny...‘Unsound Methods’ zní nádherně."
Time out - November 1997
"Pojetí projetku bývalého člena Depeche mode Alana Wildera se zbavuje norem hudebního průmyslu, a je nahrazeno konfrontační a emotivní symfonií. Alan ohromuje svou ctižádostí používat celou zvukovou škálu, jazz, trans, gospel, klasika, poezie a přirozené zvukové efekty, uvádějí vše do divadelně-filmového příběhu. Výsledkem je skvělý hudební pocit s hloubkou, jakou u vás zanechají Radiohead nebo film Davida Lynche."
Massive - December 1997
"Teď bych rád zevidoval 10 alb roku 1997, které by měly zdobit každou opravdovou sbírku. Ze všech hudebních žánrů by na prvním místě bylo, v posledních měsících tolik diskutované, album ‘Unsound Methods’. Jen málokteré jiné ve vás zanechá takový dojem..."
Hype - December 1997