V době, kdy její starší sestra byla již primabalerinou Královské opery, navštěvovala Dramatickou školu Gösty Terseruse a v hereckém vzdělávání pokračovala v letech 1954-56 v divadelní škole při Královském dramatickém divadle ve Stockholmu.

Od konce 40. let statovala ve filmech a roku 1952 se objevila v reklamním snímku na mýdlo, jehož režisérem byl Ingmar Bergman, který ji pak v roce 1956 angažoval do Městského divadla v Malmö. Od roku 1959 dodnes (až na roční hostování v roce 1962 v Městském divadle v Uppsale) je členkou stockholmského Královského dramatického divadla, na jehož jevišti se představila mj. jako Karin Mansdotterová v Strindbergově hře Erik XIV., Irina v Čechovových Třech sestrách, princ Arthur v Shakespearově Králi Janovi, Carmen v dramatu Jeana Genêta Balkón, Julie v Shakespearově Romeovi a Julii a Maggie v dramatu Arthura Millera Po pádu.

Mezinárodní hvězdu z ní však učinily především Bergmanovy filmy, v nichž vytvořila podobně jako Ingrid Thulinová, Liv Ullmannová a Harriet Anderssonová plejádu postav od nevinných dívek po mladé ženy, jejichž osudy jsou zmítány citovými problémy, plynoucími buď z rodinných vztahů, či milostných kolizí: mladičká žena kočovného kejklíře Mia, která provází s dalšími členy komediantské rodiny rytíře (Max von Sydow), vracejícího se domů z křížové výpravy, v alegorii Sedmá pečeť; stopařka Sára, jež svou podobou oživuje starému profesorovi (Victor Sjöström) vzpomínky na jeho dávnou lásku, v psychologickém dramatu Lesní jahody; nechtěně těhotná Hjördis, jejíž zkušenost z pobytu na porodnické klinice ji přiměje radikálně změnit své původní rozhodnutí o potratu, v psychologickém dramatu Než se rozední (kolektivní herecká cena na MFF v Cannes 1958); ošetřovatelka Alma, mezi níž a její pacientkou - zhroucenou herečkou (Liv Ullmannová) - dochází k tajemnému vnitřnímu ztotožnění, v psychologickém dramatu Persona; hypnotizérova žena Manda Voglerová, asistující svému manželovi (Max von Sydow) v mužském přestrojení jako pomocník Aman, v dramatu z pol. 19. století Tvář; manželka váženého lékaře (Max von Sydow), jemuž je nevěrná s americkým archeologem (Elliott Gould), v dramatu milostného trojúhelníku Dotek (herecká cena BAFTA 1971).

Ačkoliv se proslavila jako jedna z bergmanovských protagonistek, neméně zajímavé film. party vytvořila během 60. let pod vedením jiných významných švédských režisérů: mladá žena jménem Bibi, která zklamána svým snoubencem se vášnivě zamiluje do ženatého muže (Max von Sydow), v psychologickém dramatu Milenka (r. V. Sjöman - herecká cena na MFF v Západním Berlíně 1963); nespokojená bankéřova manželka Liz, jedna ze tří hereček (Harriet Anderssonová a Gunnel Lindblomová), které podobně jako jejich divadelní postavy z antické komedie Lysistrata se vzbouří proti nadvládě a sobectví mužů, v komedii Mladé ženy (r. M. Zetterlingová).

Od pol. 60. let se uplatňuje také ve filmech evropských a hollywoodských tvůrců, kteří jí však nejčastěji obsazují do rolí skandinávských cizinek.

Dodnes působí velmi aktivně na divadle ve Stockholmu; roku 1973 debutovala na amerických jevištích ve hře E. M. Remarqua Plný kruh a v roce 1990 se poprvé pokusila o divadelní režii. V říjnu 1995 se zúčastnila v Praze konference o Bosně.

V letech 1960-73 byl jejím manželem režisér Kjell Grede a od 1978 byla provdána za Pera Ahlmarka.