Kytarista, baskytarista (na to už je leckdy pozapomínáno), zpěvák, ale nadevším kolosální skladatel a textař CHUCK SCHULDINER (vl. jm. Michael Schuldiner), vulgo „Evil“ Chuck, povil v roce 1983 kapelu, kterou jako výraz bezbřehé úcty k britské skvadře Venom pojmenoval Mantas, aby tuto o rok později přejmenoval na mnohem údernější Death. V duchu onoho jména vytvořil Chuck všem nám tak veleznámé a geniální logo a jal se ubírat tvůrčí cestou v duchu extrémního heavy metalu, načež ve vyznění onoho jména byl Schuldiner a jeho parta přiřazována k průkopníkům stylu, jenž za čas obdržel charakterizační přídomek death metal.

Jedná se hudební útvar, v nějž vyprofilovalo snad zákonité spojení pár let existujícího black metalu a thrash metalu, přičemž jakkoliv byli a jsou Death označováni za kreatory daného stylového křížence, skutečnost je poněkud odlišnějšího charakteru. Chuckova osvícená družina dala stylu spíše jméno, avšak sama směřovala do jiných sfér než všichni ti ortodoxní matadoři stylové ryzosti. Ve své tvorbě si ponechala řadu rozpoznávacích prvků thrash metalu, do níž postupně progresivně včleňovala nezměrnou škálu technických fíglů, nejrůznějších kompozitorských a instrumentálních fines a zářivou ekvilibristiku.

K death metalu jí vždy přiřazovala ona agresivita a vražedná hektičnost, pročež se dá s klidem říci, že pro daný žánr byla tělesem stylotvorným a nesmírně přínosným. Vynikala svojskou všestrannou dovedností a posluchače se dotýkajícím děsem zapříčiněným hrůzně infernálním nástrojovým pojetím zabředávajícím do krvavého tratoliště spojeného s bolestí na straně jedné a grácií neuvěřitelné lehkosti pak na straně druhé. To vše vždy a na každý pád představovalo plnohodnotnou instruktáž přitažlivosti.

A taková byla vesměs všechna alba Smrtky, jimž na expresivnosti fantaskně podtrhoval děsuplně hrdelní zpěv – výtrysk chorobně zvráceného a erupci hlasivek evokujícího hrdlořezného vokálu, z něhož neutuchajícně vyhřezávaly texty o podobenstvích smrti. Veškeré tyto a další znaky ukázaly nový avantgardní směr excentrickému metalu a vytvořily jeho svrchovaně nový model, jenž byl posléze dále neuvěřitelným způsobem opracováván a rozvíjen. Model krystalické a explozivně dynamické, citově zabarvené a arcipestré muziky.

No ano, nebojme se použít příměru úsvit nových věků tvrděrockových reformátorů, v jehož rámci měly být a také byly z nastolených hudebních útvarů vytěsněny veškeré zažité obyčeje. A právě takové počínání se navždy stalo Chuckovi Schuldinerovi alfou a omegou veškerého jeho dalšího uměleckého směřování. Vezmeme-li v potaz ještě tu skutečnost že deathataman Schuldiner se vždy dokázal obklopit excelentními muzikanty, tudíž je nabíledni, že perfekcionismus zde slavil naprostý triumf.

Se zevrubným profilem skvadry Death se věrný čtenář Whiplashe setkal v čísle 23 (4/1998), v čase, kdy na trh přicházel bravurní komplet The Sound Of Perseverance. Byl to žel definitivně poslední řadový studiový počin komanda Death. Když jsem tehdy volil pro zmíněný profil mezititulky jako Siločáry Smrti, Čas umírání, Smrtící úmysly, Hráči se Smrtí, nemohl jsem tušit, nakolik symbolickými se tyto postupně stanou, koneckonců byly tyto zamýšleny ve vztahu k samotnému názvu skupiny. Vždyť sám „Evil“ Chuck si Smrt zvolil za smysl svého života a volbou onoho názvu si jakoby osudově zahrával, ať už vědomě či mimoděk, s paní v černé kápi s bílou kosou, jež si jej nakonec vyhlédla.

V květnu roku 1999, cca půl roku před emisí výtečné prvotiny The Fragile Art Of Existence jeho nové formace Control Denied, diagnostikovali lékaři Chuckovi zhoubný nádor na mozku a jakkoli se to může zdát absurdní, vzdor řadě benefičních koncertů a jiných akcí nedostávalo se financí na více než standardní léčbu. Chuck poté, loňského 13. prosince ve čtyři hodiny odpoledne v klosangelesské nemocnici Cedar Sinai, poté, kdy tu a tam probleskovaly zprávy o zlepšení jeho zdravotního stavu, svůj boj se smrtí v nedožitých čtyřiatřicetinách prohrál.

Po celou dobu svého boje se zákeřnou nemocí, než jej tato zcela ovládla, spřádal CHUCK SCHULDINER dozajista nitky dalších plánů, hudebních a textových myšlenek, nicméně řada z nich zůstane v rámci všeho pozemského už navždy nedopředena. K realizaci však nakrásně spějí nápady, jež si Chuck nahrával pro vznik druhého alba Control Denied s předběžným názvem When Machine And Man Collide v momentech, kdy se cítil relativně lépe.

Ony pásky vlastní baskytarista Steve DiGiorgio, který se zcela výmluvně nechal slyšet: „ Rádi bychom tím vzdali Chuckovi čest, takže až čas uzraje, to album uděláme. On by si to moc přál. Mám představu, jak by to všechno mělo vypadat, ale už nebudeme mít ten neopakovatelný zvuk Mistrovy kytary. Naším štěstím teď je, že s námi bude hrát Shannon Hamm, který jako jediný umí napodobit Chuckovu hru.“ Jedno je na závěr jisté. Pro všechno to, co Chuck osobně dokončil a dal rockovému světu, se stal nezapomenutelnou legendou. Jeho vnímání neopustil a neopustí vlastně nikdy. Přesvědčit se o tom bylo možné i v rámci podniku nazvaného In Death We Trust – Festival, který se na počest Chucka a jeho Death odehrál 2. března v Ludwigshafenu, kde hlavním účinkujícím byla skvadra Houwitser.