Ema Destinnová

operní pěvkyně

Narození:
26. února 1878
Úmrtí:
28. ledna 1930, důvod: mrtvice
Do dějin umění se výrazným způsobem zapsala česká umělkyně Emílie Pavlína Kittlová, známá spíše jako Ema Destinnová. Žena, jejíž kouzlo bylo možné spatřit i slyšet, inspirovala umělce v tvorbě i životě. Její lyrický soprán mohutného a dramaticky...

Životopis

Do dějin umění se výrazným způsobem zapsala česká umělkyně Emílie Pavlína Kittlová, známá spíše jako Ema Destinnová. Žena, jejíž kouzlo bylo možné spatřit i slyšet, inspirovala umělce v tvorbě i životě. Její lyrický soprán mohutného a dramaticky zbarveného hlasu společně s hereckým ztvárněním stále znovu vyvolával úžas v koncertních sálech slavných scén začátkem 20. století. Z nápadníků si mohla vybírat a své pěvecké kolegy motivovala k nadprůměrným výkonům.

Všestraný umělecký talent projevovala již od mládí. V Praze, kde vyrůstala a kde se také narodila o půlnoci 26. února 1878, začíná její životní pouť. Bohémsky založená rodina Kittlů byla zámožná a měla vlivné styky. Maminka Jindřiška byla za svobodna koncertní pěvkyně a tatínek Emanuel zase známý mecenáš podporující mnoho známých umělců. Uměleckou výchovu své živelné dcery svěřily profesorkám Marii Loewe-Destinn a Otýlii Sklenářové-Malé. Hraní na housle vystřídala dorůstající dívka výrazného citu a živelné povahy postupně za jiné zájmy, které si udržela po celý život.

Veřejnosti se poprvé představuje 18-letá Emílie jako autorka divadelních her (Ta první láska, U cíle nebo Rachel), jenž uvádějí mnohá pražská divadla. O pár let později bude již ale Emílie vystupovat pod pseudonymem Ema Destinn na evropských a amerických operních scénách s velkým úspěchem. Poprvé se uchází o místo zpěvačky v Národním divadle a neuspěje. Osazenstvo divadla je zaskočeno temperamentním výstupem mladé dámy. U teprve 20-leté, vnitřně silné a odhodlané ženy je ohnivost patrnější ještě více díky vizáži, kterou se pyšní kočující umělci. Její talent ji ale předurčoval k tomu, čeho později dosahla. Angažmá nakonec získává až na čtvrtý pokus v Berlínské Dvorní opeře.

Vzápětí po odehrání role Santuzzy z Mascagniho opery Sedlák kavalír přicházejí další nabídky a pochvalné kondolence. Císař Vilém ll poctí Emu titulem první dramatický soprán Berlínské dvorní opery a různými dary usiluje i o její přízeň. Ema ale chtěla štěstí v partnerském svazkunalézt pouze ve své rodné zemi. Česká zem pro ni byla i jediné místo,kde chtěla žít, přestože mohla mít domov kdekoliv na zemi. V roce 1908 se představila v Národním divadle v Aidě od Verdiho, Libuši a Miladě od Bedřicha Smetany. Z hostování se časem stává trvalý pobyt.

Nemusela se zříkat ani těch nejvěhlasnějších koncertních sálů v New Yorku, Londýně nebo Paříži. Ovládala totiž kromě výtvarnictví, psaní, překládání, režírování a komponování písní i velmi dobře několik světových jazyků. Krátce nato, co se mladá nadějná zpěvačka usídlí na rodné půdě, odjíždí za oceán na další turné. Pod taktovkou Gustava Mahlera zde vystupují čeští umělci v Metropolitní opeře s Prodanou nevěstou. Česká klasika má v těchto končinách velmi kladný ohlas a je uvedena ještě několikrát i v jiných státech Ameriky. Přední stránky listu Herald Tribune přinášejí v zimních měsících roku 1909 taková jména jako Bedřich Smetana, Mařenka či Ema Destinn.

Známý klavírní virtuos Arthur Rubinstein ve svých 92letech vzpomíná :"Víc jak padesát let tomu je, co se v Paříži poprvé hrála Straussova opera Salome - v německém orignále. Dirigoval sám skladatel a Ema zpívala titulníroli. Myslím, že to byla největší Salome své doby. Ona a Enrico Caruso byli zřejmě jediní, kteří tak mistrně zvládali techniku zpěvu a její dechovou konterolu. Využíval jsem každé příležitosti a navštěvoval koncerty, kde učinkovala.

V podání Destinnové a Carusa jsem slyšel i svou oblíbenou Aidu od Verdiho a zamiloval si ji ještě více. Jejich přednosti mi dávali jedinečnou možnost se učit a přenést to na své pianistické hraní.
Málokdo z obdivovatelů měl tu možnost Emu poznat i v soukromí. Až v těchto intimních chvílích jsem chápal její velikost. Měla něžné srdce a přitom bouřlivé zároveň. Dokázala každé své roli dát skutečnou hloubku a opravdovost."

Jásavý potlesk sklízela Ema častokrát i po boku Gillyho, Šaljapina nebo Zenatella. Tenorista Enrico Caruso byl jeji nejslavnější a nejčastější pěvecký kolega. I on patřil stejně jako dirigent Toscanini či skladatel Puccini k nápadníkům krásné ženy. Ze vzájemného přátelství vzniká opera "Děvče ze zlatého západu", kterou skladatel Puccini premiérově uvádí s E. Carusem a E. Destinnovou. Společně nebo zvlášť učinkují v dalších sezónách v Madame Butterffy (Puccini), Salome (Strauss), Tannhäusr (Wagner), Carmen (Bizet) aj.

Popularita madamme Destin byla v rozmezí let 1915 opravdu velká, měla možnost vystupovat ve všech koncertních sálech a potkávala lidi z významných kruhů. Jediným místem, kde snad nikdy nezpívala, byla Itálie. Královna světového sopránu byla nejen velkou umělkyní ale i pokorným člověkem, který vzhlížel k posvátné Italské opeře s respektem. Při jedné zvlášť významné události se roku 1911 potkává s panovnickým párem v Londýně. Zpívá při příležitosti korunovace krále Jiřího V a královny Mary v Covent Garden hymny národů v šesti jazycích. Korunovaní i ostatní přítomní odmění zpěvačku zaslouženě, ostatně jako se to bude dít ještě mnoho let.

Bohužel nic netrvá věčně a i zářná hvězda světové umělkyně pohasíná. Probíhající válka v Evropě vše mění a poznamenává mnoho lidských osudů. Nejinak je tomu i v případě Emy Destinnové, která je za spolupráci s národním odbojem internována na svůj Jihočeský zámek ve Stráži nad Nežárkou. Hrdinskou službu české vlasti prokazovala během celé války až do roku 1916, kdy byla prozrazena a rakousko - uherskou policií sledována až do jejího konce. Ema se konečně může naplno věnovat přírodě a zálibám. Zpívá jen v Čechách a na Moravě repertoár domácích skladatelů - Její pastorkyňa, Čertova stěna, Rusalka, Psohlavci aj.

Tak náročný život se bohužel podepsal na jejím zdraví. Oční problémy, které na sebe dříve upozorňovaly, klouby a vysoký krevní tlak si teď žádaly větší pozornost. Do zahraničí po válce jezdila už jen málo. V roce 1923 si splnila jeden ze svých snů a provdala se za mechanika Halsbacha, jenž byl o hodně mladší. Bylo jí 45 let. O pět let později uzavírá svou mezinárodní působnost v Londýnské Queen´s Hall. Emu Destinnovou nakonec zdravotní potíže dohánějí v 52 letech, kdy ji postihne mozková příhoda, ze které se už neprobere (28.1.1930).

Svůj hlas propůjčila rolím: Milada, Mařenka a oper. Dalibor, Prodaná Nevěsta, Libuše, Čertova stěna, Tajemstvi od Smetany; Eliza z opery Pikova Dama od Čajkovskeho; Valentina z opery Hugoneti a Selika z oper. Afričanka od Meyerbeera; Markétka z opery Faust od Goudonova; oper. Bludný Holanďana Alžběta z oper. Tannhäusr od Wagnera; Donna Anna z oper. Don Giovanniod Mozarta; Carmen z oper. Carmen od Bizeta; Nedda z oper. Komedianti od Loecavala; Motýlek z oper. Madame Batterfly od Pucciniho a jiných.

Ema Destinnová je pochována je na Vyšehradském Slavíně.

Autor: Pavel Mika