Maďarský režisér István Szabó si získal mezinárodní uznání jak od kritiků, tak i od diváků, nejen za neobyčejnou krásu svých působivých filmových námětů, ale také pro historický a současný význam poslání, které jeho společenská a politická témata...
Životopis
Maďarský režisér István Szabó si získal mezinárodní uznání jak od kritiků, tak i od diváků, nejen za neobyčejnou krásu svých působivých filmových námětů, ale také pro historický a současný význam poslání, které jeho společenská a politická témata přinášejí. Poté, co vystudoval prestižní maďarskou Akademii Art of Theatre and Film (obor režie), se ve věku 26 let vrhnul na svůj první režisérský počin (r. 1964). Čas snění (The Age of Daydreaming), který mu vynesl na festivalu v Locarnu Stříbrného leoparda a na maďarském filmovém festivalu cenu poroty pro nejlepšího režiséra, ho ustanovil přední postavou nové generace maďarských filmařů.
Za svoji kariéru nasbíral nesčetné množství cen a nominací např. Cena poroty (Locarno) a Cena pro nejlepšího režiséra (Maďarský národní filmový festival) za film Otec (Father, 1966), Oscar pro nejlepší zahraniční film, cena FIPRESCI za nejlepší scénář (Cannes) a cena Film Critics Awards (z Anglie, Itálie a Polska) za film Mefisto (Mephisto, 1981), Stříbrný Medvěd (Berlin) a cena European Screenwriter Award za film Milá Emmo, drahá Bobi (Sweet Emma, Dear Böbe, 1992).
Z jeho dalších režisérkých kousků jmenujme např. filmy Sluneční jas (Sunshine, 1999), Na miskách vah (Taking Sides, 2001), k němuž napsal scénář Ronald Harwood. Mezi Szabóovi oceňované krátkometrážní filmy patří: Variations on a Theme (1961), Concert You (1963), Dream About a House (1972).
Pro TV natočil filmy Offenbach’s Secret (1996), The Green Bird (1980), Catsplay (1983), Bali (1984). Szabó je také uznávaný divadelní režisér, režíroval několik oper včetně Tannhäusera (pro Pařížskou Operu), Borise Gudunova (pro Operu v Leipzigu) a Il Trovatore (pro Vídeňskou Státní Operu). Kromě těchto aktivit je Szabó často zván jako profesor na různé filmové školy včetně Londýna, Berlína a Vídně, kde učí filmovou historii. Někdy vystupuje pod jménem Stephen Taylor.
V roce 2005 natočil opojnou kombinaci rozpustilé komedie a důvtipného dramatu, Božská Julie. V hlavních roli se objevili Annette Bening a Jeremy Irons. Film vypráví příběh o vynikající herečce, ženě ve středním věku, která musí vyřešit svoji roli, jak na jevišti, tak i mimo něj.
ISTVÁN SZABÓ - Budapešť, 2004
Byla doba, kdy jsem přemýšlel, jestli mají hrané filmy nějakou vlastnost, kterou jiné formy umění nemohou poskytnout. Dává nám hraný film něco originálního, něco, co mu dodává jedinečnou kvalitu? Nebo je film jen směsí jiných forem umění a využívá jejich přednosti? Nakonec jsem zjistil, že film má jednu kvalitu, kterou nemůže jiná forma umění nabídnout. Hraný film je schopný nám ukázat lidskou tvář v detailním záběru: tato schopnost je zdrojem jeho specifické energie. Film může ukázat zrození citů nebo myšlenky a jejich proměny – zrcadlí se to ve výrazu obličeje. Během filmu může herec ukázat proměnu lidské tváře: jak se láska přemění v žárlivost, jak se v očích zračí nová myšlenka. Pouze film může ukázat ty krásné proměny života, stálé pohyby lidského výrazu v tom nejdetailnějším momentu, momentu jejího zrození.
Lidský obličej dokáže ukázat emocionální změny a svoji spojitost s jiným lidským obličejem, a následně jejich spojení s okolím, přírodou, společností a světem – to je film. Vše ostatní může být popsáno v knihách, může být namalováno, zatančeno nebo zazpíváno – ale tajemství obličeje zobrazené v důležitých detailních záběrech může být pouze ukázáno na velkém nebo malém plátně. A pokud je toto skutečně pravda, znamená to, že historie hraného filmu je historií tváří a výrazů. A pokud toto přijmeme, porozumíme tomu, že energii a sílu filmu vytváří hercův obličej. Herec v hlavní roli je někdo, s kým se mohou diváci ztotožnit, někdo, kdo ztělesňuje tajemství tužeb a pocitů diváků, někdo, kdo skrz sebe vytváří spojení mezi diváky a konceptem scénáristy a režiséra. Je to hercova charismatická síla, která zaujme diváky a dodává příběhu důvěryhodnost.
To je to, proč věřím, že osud filmu je určen herci. Kdo bude představovat divákovo utrpení a radost, jeho boj se sebou samým a se světem? Měli bychom vidět a pochopit pocity herce v momentě jejich zrození a způsobu, jak se mění? Měli bychom vidět ten záblesk v jejich očích, když se nějaká myšlenka nebo pocit zrodí? Měli bychom v detailním záběru vidět jejich obličej v rozhodujících okamžicích, tak, abychom se mohli s nimi ztotožnit a porozumět, co tím herec vyjadřuje? Protože detailní záběr, který ukazuje zrození pocitu nebo myšlenky měnící se před vašima očima, je cenný jako diamant.
Ve filmu Božská Julie, stejně jako ve všech našich předchozích filmech, byly pro nás detailní záběry tím nejdůležitějším: chtěli jsme se soustředit na obličej herce. V tom příběhu, kde si chce každý prožít to, v co doufá, určitý druh chování, formalit – např. postavy nosí masky – my se snažíme najít způsob, jak jejich masku poodhalit.
Příběh je zasazen mezi vymyšlené masky a zrcadla skutečného života. Masky tu jsou pro eventuální odhalení, zrcadla tu jsou proto, abychom mohli sami sobě pohledět do tváře. A to je boj. Ten boj se odehrává uvnitř nás. A bitevní pole této bitvy je hercova tvář.
István Szabó – Budapešť, podzim 2004
Za svoji kariéru nasbíral nesčetné množství cen a nominací např. Cena poroty (Locarno) a Cena pro nejlepšího režiséra (Maďarský národní filmový festival) za film Otec (Father, 1966), Oscar pro nejlepší zahraniční film, cena FIPRESCI za nejlepší scénář (Cannes) a cena Film Critics Awards (z Anglie, Itálie a Polska) za film Mefisto (Mephisto, 1981), Stříbrný Medvěd (Berlin) a cena European Screenwriter Award za film Milá Emmo, drahá Bobi (Sweet Emma, Dear Böbe, 1992).
Z jeho dalších režisérkých kousků jmenujme např. filmy Sluneční jas (Sunshine, 1999), Na miskách vah (Taking Sides, 2001), k němuž napsal scénář Ronald Harwood. Mezi Szabóovi oceňované krátkometrážní filmy patří: Variations on a Theme (1961), Concert You (1963), Dream About a House (1972).
Pro TV natočil filmy Offenbach’s Secret (1996), The Green Bird (1980), Catsplay (1983), Bali (1984). Szabó je také uznávaný divadelní režisér, režíroval několik oper včetně Tannhäusera (pro Pařížskou Operu), Borise Gudunova (pro Operu v Leipzigu) a Il Trovatore (pro Vídeňskou Státní Operu). Kromě těchto aktivit je Szabó často zván jako profesor na různé filmové školy včetně Londýna, Berlína a Vídně, kde učí filmovou historii. Někdy vystupuje pod jménem Stephen Taylor.
V roce 2005 natočil opojnou kombinaci rozpustilé komedie a důvtipného dramatu, Božská Julie. V hlavních roli se objevili Annette Bening a Jeremy Irons. Film vypráví příběh o vynikající herečce, ženě ve středním věku, která musí vyřešit svoji roli, jak na jevišti, tak i mimo něj.
ISTVÁN SZABÓ - Budapešť, 2004
Byla doba, kdy jsem přemýšlel, jestli mají hrané filmy nějakou vlastnost, kterou jiné formy umění nemohou poskytnout. Dává nám hraný film něco originálního, něco, co mu dodává jedinečnou kvalitu? Nebo je film jen směsí jiných forem umění a využívá jejich přednosti? Nakonec jsem zjistil, že film má jednu kvalitu, kterou nemůže jiná forma umění nabídnout. Hraný film je schopný nám ukázat lidskou tvář v detailním záběru: tato schopnost je zdrojem jeho specifické energie. Film může ukázat zrození citů nebo myšlenky a jejich proměny – zrcadlí se to ve výrazu obličeje. Během filmu může herec ukázat proměnu lidské tváře: jak se láska přemění v žárlivost, jak se v očích zračí nová myšlenka. Pouze film může ukázat ty krásné proměny života, stálé pohyby lidského výrazu v tom nejdetailnějším momentu, momentu jejího zrození.
Lidský obličej dokáže ukázat emocionální změny a svoji spojitost s jiným lidským obličejem, a následně jejich spojení s okolím, přírodou, společností a světem – to je film. Vše ostatní může být popsáno v knihách, může být namalováno, zatančeno nebo zazpíváno – ale tajemství obličeje zobrazené v důležitých detailních záběrech může být pouze ukázáno na velkém nebo malém plátně. A pokud je toto skutečně pravda, znamená to, že historie hraného filmu je historií tváří a výrazů. A pokud toto přijmeme, porozumíme tomu, že energii a sílu filmu vytváří hercův obličej. Herec v hlavní roli je někdo, s kým se mohou diváci ztotožnit, někdo, kdo ztělesňuje tajemství tužeb a pocitů diváků, někdo, kdo skrz sebe vytváří spojení mezi diváky a konceptem scénáristy a režiséra. Je to hercova charismatická síla, která zaujme diváky a dodává příběhu důvěryhodnost.
To je to, proč věřím, že osud filmu je určen herci. Kdo bude představovat divákovo utrpení a radost, jeho boj se sebou samým a se světem? Měli bychom vidět a pochopit pocity herce v momentě jejich zrození a způsobu, jak se mění? Měli bychom vidět ten záblesk v jejich očích, když se nějaká myšlenka nebo pocit zrodí? Měli bychom v detailním záběru vidět jejich obličej v rozhodujících okamžicích, tak, abychom se mohli s nimi ztotožnit a porozumět, co tím herec vyjadřuje? Protože detailní záběr, který ukazuje zrození pocitu nebo myšlenky měnící se před vašima očima, je cenný jako diamant.
Ve filmu Božská Julie, stejně jako ve všech našich předchozích filmech, byly pro nás detailní záběry tím nejdůležitějším: chtěli jsme se soustředit na obličej herce. V tom příběhu, kde si chce každý prožít to, v co doufá, určitý druh chování, formalit – např. postavy nosí masky – my se snažíme najít způsob, jak jejich masku poodhalit.
Příběh je zasazen mezi vymyšlené masky a zrcadla skutečného života. Masky tu jsou pro eventuální odhalení, zrcadla tu jsou proto, abychom mohli sami sobě pohledět do tváře. A to je boj. Ten boj se odehrává uvnitř nás. A bitevní pole této bitvy je hercova tvář.
István Szabó – Budapešť, podzim 2004