Josef Sudek

fotograf

Narození:
17. března 1896
Úmrtí:
15. září 1976
Upravit profil
Josef Sudek byl významný a slavný český fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy. Začal fotografovat ve svých 17. letech. Svá vrcholná díla vytvořil v zralém věku - poté, co rezignoval na vlivy...

Životopis

Josef Sudek byl významný a slavný český fotograf pražských motivů, ateliérových aranžmá, zátiší, reportáže, krajiny i reklamy.

Začal fotografovat ve svých 17. letech. Svá vrcholná díla vytvořil v zralém věku - poté, co rezignoval na vlivy moderních proudů. Ve 30. letech odrážely jeho fotografie především vnější svět a teprve od 40. let našel obratem k sobě samému svou nezaměnitelnou tvůrčí podobu, díky které je známý i v zahraničí. Tehdy začaly vznikat jeho proslavené pohledy z okna ateliéru a pozoruhodná zátiší, oboje zpracované kontaktním otiskem různě velkých negativů na pozitiv. Sudkovu práci nepřerušila ani válka ani poválečný vnější tlak, který nutil umělce řídit se doktrínou socialistického realismu. V té době se Sudek naopak vrátil k piktorialismu a v řadě svých prací předjímal pozdější vývoj fotografie k postmoderní syntéze, aby se tak stal stále živým zdrojem inspirace pro další generace. Spolu s Františkem Drtikolem a Jaromírem Funkem patří k nejvýznamnějším českým fotografům období mezi první a druhou světovou válkou. Je zároveň výjimečný avantgardní fotograf v Evropě.

Mládí :
Josef Sudek se narodil otci Václavovi (malíř a dekoratér) a matce Johanně. O rok později se narodila jeho sestra Božena. V letech 1902-1908 navštěvoval obecnou školu v Nových Dvorech. Poté byl na dva roky přijat ke studiu Královskou zemskou školou řemeslnickou v Kutné Hoře, aby se v červenci 1910 zapsal do tříletého učení u pražského knihaře Františka Jermanna, kde poprvé začal fotografovat. Roku 1913 ukončil studium a získal tovaryšský list od Společenstva knihařů, kartonážníků, ozdobníků a pouzdrařů, se kterým nastoupil do zaměstnání knihaře v Nymburku.

Bylo krátce před začátkem první světové války, když Sudek narukoval do Žatce, vzápětí do Kadaně, kde se setkal s dalšími vojáky fotoamatéry. Na začátku roku 1916 sestavil malé album 156 originálních záběrů Prahy na formátu 3,5 x 5 cm. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci.

Z válečných let se dochovala tři alba s malými fotografiemi z vojenského života. Téměř deset let (1922–1927) žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny (1922-27), který připomíná žánrové malířství 19. století a impresionismus. V Kolíně se seznámil s Jaromírem Funkem a fotografoval zrcadlovkou 9x9cm krajinu okolo Labe, za kterou získal první cenu na členské výstavě v Českém klubu fotografů amatérů v Praze. Inspiroval se dílem Drahomíra Josefa Růžičky, Alfreda Stieglitze a Clarence H. Whitea, nechal se ovlivnit praxí amerického puristického piktorialismu a zaujaly ho postupně měkce vykreslené světelné situace „nové školy“. Fotografoval portréty, žánry, pražskou architekturu a světelné nálady krajiny. V letech 1922–1924 vystudoval fotografii na Státní grafické škole ve tř. u prof. Karla Nováka, kde získal výuční list potřebný pro založení vlastní fotografické živnosti.

Sudek na Karla Nováka vzpomínal takto :
„Když jsem se pak dostal na státní grafickou školu, byl to novej svět. Profesor Karel Novák byl nóbl pán, inteligentní, to se hned poznalo, protože snášel moje výroky o prdelích, jak mi zůstaly ve slovníku z války. Taky se mi na něm líbilo, že ukazoval sbírku fotografií a nic k tomu neříkal. To je přece krásný, když se k fotografiím nic neříká...“

Po demonstrativním odchodu kvůli generačním rozporům z Českého klubu fotografů amatérů spoluzaložil s Jaromírem Funkem a Adolfem Schneebergem roku 1924 Českou fotografickou společnost. V letech 1927–1928 fotografoval dostavbu katedrály sv. Víta a roku 1928, k 10. výročí založení republiky, vydal album 15 originálních fotografií s názvem Svatý Vít.

Profesionální dráha :
Mezi roky 1927—1936 pracoval pro nakladatelství Družstevní práce, které vydávalo knihy, časopisy, gramofonové desky. Tady pro Ladislava Sutnara fotografoval portréty, reklamu i reportáže v propagačním duchu funkcionalismu. Spolupracoval i s dalšími významnými časopisy své doby — např. Pestrým týdnem. V létě 1927 uzavřel smlouvu na užívání zahradního ateliéru na Újezdě, založil svou firmu a stal se vyhledávaným odborníkem na reklamu a tisk, portrét, architekturu a fotografování obrazů a plastik. Svou živnost inzeroval uměleckou fotografii a vše, co chcete, denně 10-18, neděle 10-13. Sudkova volná tvorba splývala s užitou, byly to všechno ostře a detailně vykreslené fotografie v duchu nové věcnosti, podobné Strandovým nebo Westonovým. Podobný rukopis jako Navrátil měl i Albert Renger-Patzsch, který zřejmě ovlivnil dřívější přírodní snímky z roku 1935 jako Spadlý list, Jarní listy, Ranní rosa a Ostružiny. V roce 1934, kdy vznikla pražská skupina surrealistů, fotografoval Sudek zoomorfní kořeny stromů, které v témže roce maloval představitel českého surrealismu Jindřich Štýrský. To byl první náznak vstupu do racionálního světa nové věcnosti a funkcionalismu.

Dílo :
Sudkovo dílo z doby před druhou světovou válkou netvoří žádný kompaktní celek. Začátky patřily secesním ušlechtilým tiskům, bromolejotisku a uhlotisku, které proměňovaly fotografii v grafiku. Vlivem D. J. Růžičky se po r. 1921 přiklonil k nemanipulované fotografii se zájmem o měkkou světelnou kresbu. Čitelný je vliv romantismu, pokud jde o zobrazování dění v krajině, Sudkovou specialitou byla příroda ve větru (Vítr, 1923-1924, Před bouří, 1924) a mraků (Dítě a mrak, 1924-1929). V přechodné době (1926-1929) objevoval nové motivy a využíval ostrého i neostrého vykreslení námětů. Na konci dvacátých let se přiklonil k preciznímu popisu skutečnosti v neutrálním světle. Tento způsob tvorby dominuje od roku 1930 v celé Evropě a jeho centrem byla německá nová věcnost. V Sudkově díle se však rýsují soubory soustředící se na určité lokality, žánrové a námětové okruhy. Například soubory Praha, krajina nebo stromy fotografuje stále. V období druhé světové války se jeho tvorba značně proměnila. Po ztrátě komerčních zakázek se zaměřil na fotografování ryze uměleckých snímků. Od roku 1940 přestal negativy zvětšovat a pracoval pouze technikou kontaktních otisků. Používal velkoformátové deskové kamery, později se vrátil k uhlotisku v obavě o trvanlivost bromostříbrných pozitivů.

V padesátých letech poznal malířská zátiší Josefa Navrátila (1798—1865), které reprodukoval nejen pro tisk, ale také sám pro sebe. Nechal se jimi ovlivnit při zaznamenávání kolínské krajiny a po druhé světové válce vytvořil cyklus Zátiší podle Navrátila, 1954. Na otázku časopisu Světozor v článku Je fotografie umění? odpověděl: „Není. Je to hezké řemeslo, potřebující určitý vkus. Umění to být nemůže, protože je odkázána na věci, které existují již před ní a mimo ni, na svět kolem nás.“

Přátelé :
Sudek vyhledával osobnosti, se kterými mohl spolupracovat na nových projektech. Mezi jeho přátele patřil Ladislav Sutnar, designér podniku Družstevní práce, kubistický malíř, teoretik a člen spolku Mánes Emil Filla, jehož obrazy reprodukoval pro revue Volné směry. Básník Jaroslav Seifert Sudkovi psal básně a úvody ke knihám a pro architekta pražského hradu Otto Rothmayera dokumentoval rekonstrukci Pražského hradu a ten pak ozvláštnil Sudkovy fotografie speciálními adjustacemi. Josef Sudek působil jako mecenáš. Podporoval malíře Františka Tichého, Jana Bendu a Andreje Bělocvětova. Za války našli útočiště v jeho ateliéru jako učedníci fotograf Jarosav Kysela, významní výtvarní umělci Vladimír Fuka a Václav Sivko a po válce Sonja Bullaty. Od roku 1945 byl Sudkovým učedníkem a pomocníkem fotograf, ilustrátor a knižní grafik Jiří Toman, který mu pomáhal mimo jiné při fotografování Prahy panoramatické a zorganizoval Sudkovu výstavu v Pardubicích v roce 1962. Se Sudkem se přátelil a spolupracoval až do své smrti v roce 1972.

Poslední léta :
Po roce 1974 se Sudkova tvorba uzavírá, fotograf bilancoval své životní dílo a ze starších negativů pořídil nové kontakty. Roku 1976 fotograf uspořádal v Praze, Brně a v německých Cáchách tři souborné výstavy ke svým osmdesátinám. Josef Sudek zemřel na rakovinu 15. září téhož roku. Nekrolog napsal budoucí laureát Nobelovy ceny za literaturu Jaroslav Seifert.
Po jeho smrti darovala Božena Sudková bratrovo fotografické dílo Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze a sbírku výtvarného umění Národní galerii v Praze, další dary získaly Moravská galerie v Brně, instituce v Roudnici nad Labem, Kolíně, Ústav dějin a umění ČR a Bibliothèque Nationale v Paříži.

Josef Sudek získal pro svoji práci ateliér na Újezdě čp. 28, Pha 1, od vinohradského fotografa Laubeho. Nejstarší dochovaná nájemní smlouva je z 1. června 1927. Budova byla dřevěná, do tvaru „L“, hned vedle ateliéru s velkým proskleným oknem byla temná laboratoř se zvětšovacím přístrojem.
Zde Josef Sudek za druhé světové války vytvořil např. cykly „Okno mého ateliéru“ (1940–1954), „Procházka po mé zahrádce“ (1944–1953), „Zahrada mého ateliéru“ (1950–1970) a „Zátiší na okně mého ateliéru“ (1950–1958).
Ateliér zároveň sloužil jako místo pro setkávání s přáteli. Objekt po jeho smrti chátral, i když v něm pobývala sestra Božena Sudková. V květnu 1985 objekt vyhořel (pozůstalost jeho sestra věnovala československému státu). V červenci roku 2000 byla, na podnět kunsthistoričky Anny Fárové, postavena replika zdevastované budovy a od září téhož roku objekt slouží veřejnosti jako muzeum a galerie.

V roce 1954 dostal cenu hl. města Prahy; v roce 1961 se stal zasloužilým umělcem; v roce 1966 obdržel Řád práce a cenu Svazu československých výtvarných umělců a v roce 1970 diplom Mezinárodní federace fotografů.

Český astronom Antonín Mrkos pojmenoval po Josefu Sudkovi jednu z planetek, které objevil v observatoři na Kleti. Stalo se tak 24. února 1987, planetce bylo přiděleno číslo (4176) a jméno Sudek.