Klára Jerneková se narodila 14. 1. 1945 v Praze jako dcera herečky Jiřiny Stránské (viz) , bývalé zakládající členky divadla D 34 a režiséra Karla Jerneka. V době jejího narození působili oba rodiče v Městských divadlech pražských (Divadlo Na...
Životopis
Klára Jerneková se narodila 14. 1. 1945 v Praze jako dcera herečky Jiřiny Stránské (viz) , bývalé zakládající členky divadla D 34 a režiséra Karla Jerneka. V době jejího narození působili oba rodiče v Městských divadlech pražských (Divadlo Na Vinohradech, Komorní divadlo a Divadlo Na Poříčí). Je téměř symbolické, že za bombardování Prahy 14. 2. 1945 se Stránská s Klárou ukryly v budově Národního divadla, jehož přední členkou se později Klára stala.
Po základní škole vystudovala Klára v letech 1960-1962 gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde začala hrát amatérsky divadlo a k profesionální dráze se vyškolila v letech 1962-1966 na DAMU. Mezi její spolužáky patřili ze známějších například Luděk Sobota, Milan Stehlík, Oldřich Vlach, Jiří Paďour, Ivana Vondrovicová či Jiří Klem. K jejím profesorům patřil Miloš Nedbal, Ota Sklenčka a Eva Kröschlová – ti si s ní dopisovali i později. Patřila s Viktorem Preissem k prvním žákům Alexandry Myškové. Historii a teorii ji učili Jan Rak, Jan Císař či Jaroslav Vostrý.
Během školy získala po několika hostováních své první angažmá v Divadle E. F. Buriana (dnešní Archa), kde působila v letech 1965-1966. Díky výsledkům v tomto divadle si jí začíná záhy všímat televize, film a rozhlas. Z kolegyň měla nejblíž ke Slávce Budínové, jíž nazvala „svou divadelní maminkou“ a k Blance Bohdanové, s níž ji pak pojilo celoživotní přátelství. Několik let od inscenace Frischovy Čínské zdi chodila s kolegou Janem Bartošem, s nímž hrála mj. v tele-vizním cyklu Velká díla světové epiky. Spolupracovala především s režiséry Karlem Novákem a Milošem Horanským. Po boku Slávky Budínové vynikla jako Rosa ve Williamsově Vytetované růži, Katka v Thomasově detektivce Osm žen, robotka Helena ve hře Karla Čapka R. U. R.. Už roku 1964 hrála učitelku ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Hostovala v Semaforu roku 1965 jako Eva v Suchého hře Sekta (alternace s M. Zahrynowskou a J. Drbohlavovou). Hostovala též v Národním divadle jako Kukla ve slavné Macháčkově inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu, Perdita v Shakespearově Zimní pohádce, kde jí byl partnerem rovněž hostující Josef Čáp v alternaci s Martinem Štěpánkem.
V Divadle E. F. Buriana současně hrála Kassandru v Sartrově úpravě Euripidových Trójanek. V režii Miloše Horanského jí zde byly partnerkami Slávka Budínová jako Hekuba a Blanka Bohdanová v roli Andromachy. Karel Novák režíroval hru Bagnoldové Zahrada na křídě, v níž Klára měla jako Hortensie příležitost si zahrát s hostující Jiřinou Šejbalovou. Triumfální vstup do Národního divadla znamenala Klářina Hedvika v Ibsenově Divoké kachně v režii svého otce Karla Jerneka - ten kdysi režíroval v téže roli Jiřinu Stránskou, což pamětníky nutilo ke srovnávání. Jinou takovou matčinou rolí byla titulní postava v E. F. Burianově dramatizaci novely Boženy Benešové Věra Lukášová. Stránskou v ní zachytil film z roku 1939, Kláru rozhlasová inscenace Josefa Henkeho (1965) s partnerem Jaroslavem Kepkou a televizní verze z roku 1967 s Jaromírem Hanzlíkem. Ten byl jedním z žáků Stránské v dramatickém oboru na Lidové škole umění. (Stránská byla skvělý herecký pedagog ve Voršilské ulici či na Dimitrovově náměstí a v Šimáčkově ulici v Holešovicích a doma v letech 1960-1974, kde předávala zkušenosti od E. F. Buriana.)
V Národním divadle (1966-2000)
Dva vůdčí čeští režiséři 60. let, Otomar Krejča a Alfréd Radok, se o Kláru zajímali. Krejča ji chtěl angažovat do svého Divadla za branou, ale sešlo z toho. Radokovi vytvořila Věru v inscenaci Gorkého hry Poslední (dochovala se na filmovém dokumentu a část zachytily filmové dotáčky) a zejména mladou sebevražedkyni Zoe v Saundersově Vůni květin. (Srv. Zdeněk Hedbávný: Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu, Národní divadlo a Divadelní ústav, Praha 1994 a Oldřich Vlček: Vůně stokvětá aneb Zpráva o procese, Brno 2009.) S Martinem Štěpánkem se setkala jako Mimi v Čapkově Loupežníku a Mahulena v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, S Luďkem Munzarem jako Inés a Doňa Girolama v Tomanově Donu Juanovi nebo Aňa v Čechovově Višňovém sadu. V roce 1967 namluvila s Vítem Olmerem mimo obraz na FAMU studentský film Petra Volfa a Jaroslava Rajzíka Dialog.
Z Klářiny televizní tvorby 60. let připomeňme aspoň , vedle už zmíněného cyklu Velká díla světové epiky, Kaiserova Vojáka Tanaku s Petrem Čepkem - role Jošiko, Julii v Shakespearových Dvou šlechticích veronských, titulní roli Kvapilovy Princezny Pampelišky (ukázka ze hry existuje i v nahrávce s J. Stránskou a postava byla napsána pro Hanu Kvapilovou, s níž bývala Klára typově srovnávána), Šura v Gorkého Jegoru Bulyčovovi se Zdeňkem Štěpánkem, Olga v Čechovově Dramatu na lovu s Janem Kačerem, Dudkova odvážná inscenace Vyloženě rodinná historie, hlavní postava ve Šrámkově Popelu a dvě kontrastní role ve filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata (1969) podle aktualizovaných Swiftových Gulliverových cest.
V divadle to byla například Antigona v Uhdeho Děvce z města Théby, Kristinka v Našich furiantech, Rosalinda v Shakespearově komedii Jak se vám líbí (alternace s Janou Hlaváčovou), Sofie v zakázáné Jernekově inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu, Desdemona v Hudečkově inscenaci Othella s R. Lukavským v titulní roli a R. Hrušínským jako Jagem. Po boku Vladimíra Brabce vytvořila Kateřinu v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Z amerického prostředí to byla třeba Tilda v Zindelově Vlivu gama paprsků na měsíčky zahradní a hippiesačka Rona v Rajmontově inscenaci Patrickových Kennedyho dětí. Hudební cítění prokázala mj. jako Axiocha ve Vrchlického a Fibichově melodramu Smír Tantalův (zachytil ji televizní záznam), protipól titulní hrdinky, hrané Janou Hlaváčovou. Pelopa, stárnoucího jen maskou, hrál Josef Čáp. (První Axiochou byla kdysi Hana Kvapilová.) V Ansimovově režii byla kněžnou Lízou v dramatizaci Tolstého Vojny a míru – partnery jí byly Josef Čáp nebo Petr Kostka. Za Josefa Čápa byla Klára provdána v letech 1970-1974 a měli spolu syna Filipa (narozen 9. 2. 1971), z něhož se stal rovněž herec. Od poloviny 70. let začaly hereččiny problémy se štítnou žlázou, k nimž se přidala později osobní krize a postupně rostoucí závislost na alkoholu. Politickou intrikou ztratila celou řadu příležitostí.
Z televizní tvorby 70. let, připomeňme aspoň Honzlův Román lásky a cti, komediální talent prokázala jako služka Rosálie v seriálu Byli jednou dva písaři s J. Sovákem a M. Horníčkem, byla trpělivou Bohunkou v pohádce Sedmero krkavců a za soubor Národního divadla si to s gustem vyřídila s ředitelem Přemyslem Kočím, když spolu hráli titulní role v televizní zkratce Dvořákovy opery Čert a Káča. Mimo obraz hudebně a působivě recituje v televizní inscenaci E. F. Burianovy hry Láska, vzdor a smrt (režie Eva Marie Bergerová). Burianovský vliv, zprostředkovaný Stránskou, uplatnila Klára i při Zaříkání milého na desce Jaroslava Krčka Dřevo se hudbou odívá a jako Markétka v Melčově rozhlasové verzi Goethova Urfausta (obojí 1979), kterou vydal Radioservis na CD. Partnery jí tu jsou Eduard Cupák jako Faust, Rudolf Hrušínský st. jako Mefisto a Dana Medřická v roli Marty. Je to skvost. Téhož roku ztvárnila herečka výrazně také těhotnou paní Vondráčkovou ve filmu Věry Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště. Bytostný vztah k poezii prokázala naprotitomu zase za hostování ve Viole a Lyře Pragensis, v rozhlase, dabingu a televizi.
V letech 1980-1992 učila herectví na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Mezi její žáky zde patřili např. Roman Holý, Lucie Juřičková, Luciana Krecarová, Isabela Sieglová, Marek Pavlovský, David Novotný, Štěpánka Lisá aj. Počátkem 80. let vstoupila Klára na otcovu radu do KSČ,ale nepomohlo jí to a po roce 1989 jí pozdní angažovanost naopak vadila.
V divadle zaujala např. jako Mae (T. Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše), paní Webbovou (Wilder: Naše městečko) alternovala na Nové scéně s Janou Hlaváčovou a Reginou Rázlovou, televize zachytila její ráznou Šumbalku v Macháčkově slavné inscenaci Stroupežnického Našich furiantů (DVD firmy Thespis), alternovala s Ivou Janžurovou a Zuzanou Šavrdovou Kláskovou v Lucerně, nebo prohloubila postavu Varji v Čechovově Višňovém sadu a Duni v první verzi Gorkého Vassy (alternace s Bárou Hrzánovou) . Inscenaci Radúze a Mahuleny (1993), kde měla hrát roli královny Nyoly, zakázal před premiérou ředitel Národního divadla Jindřich Černý.
V letech 1995-7 učila Klára na Herecké VOŠ v Michli. K posledním významným inscenacím Jernekové patří Přidalovy Sáňky se zvonci, dramatizace Roku na vsi od bratří Mrštíků (alternace Cihlářky se S. Turbovou) a připsaná role Markétčiny matky v Krejčově režii Goethova Fausta – všechny tři zachytil videozáznam. V televizi naposled vynikla jako partnerka Miroslava Donutila a Blanky Bohdanové v seriálu Hotel Herbich.
90. léta provázely však i tragické události: 1993 umírá Karel Jernek, 1999 Jiřina Stránská. Roku 2000 zemřel Josef Čáp, podruhé ženatý s operní pěvkyní Gabrielou Beňačkovou. Klára sama umírá nečekaně za nevyjasněných okolností 31. 7. 2003 ve svém bytě na Smetanově nábřeží. Není vyloučeno cizí zavinění.
Česká televize věnovala herečce posmrtně dokument Smutný osud princezny Pampelišky (2005).
(Víc o Stránské a Jernekové viz má kniha Osudné pouto, nakladatelství H+H, Praha 2015.)
PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
Po základní škole vystudovala Klára v letech 1960-1962 gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde začala hrát amatérsky divadlo a k profesionální dráze se vyškolila v letech 1962-1966 na DAMU. Mezi její spolužáky patřili ze známějších například Luděk Sobota, Milan Stehlík, Oldřich Vlach, Jiří Paďour, Ivana Vondrovicová či Jiří Klem. K jejím profesorům patřil Miloš Nedbal, Ota Sklenčka a Eva Kröschlová – ti si s ní dopisovali i později. Patřila s Viktorem Preissem k prvním žákům Alexandry Myškové. Historii a teorii ji učili Jan Rak, Jan Císař či Jaroslav Vostrý.
Během školy získala po několika hostováních své první angažmá v Divadle E. F. Buriana (dnešní Archa), kde působila v letech 1965-1966. Díky výsledkům v tomto divadle si jí začíná záhy všímat televize, film a rozhlas. Z kolegyň měla nejblíž ke Slávce Budínové, jíž nazvala „svou divadelní maminkou“ a k Blance Bohdanové, s níž ji pak pojilo celoživotní přátelství. Několik let od inscenace Frischovy Čínské zdi chodila s kolegou Janem Bartošem, s nímž hrála mj. v tele-vizním cyklu Velká díla světové epiky. Spolupracovala především s režiséry Karlem Novákem a Milošem Horanským. Po boku Slávky Budínové vynikla jako Rosa ve Williamsově Vytetované růži, Katka v Thomasově detektivce Osm žen, robotka Helena ve hře Karla Čapka R. U. R.. Už roku 1964 hrála učitelku ve filmu Kdyby tisíc klarinetů. Hostovala v Semaforu roku 1965 jako Eva v Suchého hře Sekta (alternace s M. Zahrynowskou a J. Drbohlavovou). Hostovala též v Národním divadle jako Kukla ve slavné Macháčkově inscenaci hry bratří Čapků Ze života hmyzu, Perdita v Shakespearově Zimní pohádce, kde jí byl partnerem rovněž hostující Josef Čáp v alternaci s Martinem Štěpánkem.
V Divadle E. F. Buriana současně hrála Kassandru v Sartrově úpravě Euripidových Trójanek. V režii Miloše Horanského jí zde byly partnerkami Slávka Budínová jako Hekuba a Blanka Bohdanová v roli Andromachy. Karel Novák režíroval hru Bagnoldové Zahrada na křídě, v níž Klára měla jako Hortensie příležitost si zahrát s hostující Jiřinou Šejbalovou. Triumfální vstup do Národního divadla znamenala Klářina Hedvika v Ibsenově Divoké kachně v režii svého otce Karla Jerneka - ten kdysi režíroval v téže roli Jiřinu Stránskou, což pamětníky nutilo ke srovnávání. Jinou takovou matčinou rolí byla titulní postava v E. F. Burianově dramatizaci novely Boženy Benešové Věra Lukášová. Stránskou v ní zachytil film z roku 1939, Kláru rozhlasová inscenace Josefa Henkeho (1965) s partnerem Jaroslavem Kepkou a televizní verze z roku 1967 s Jaromírem Hanzlíkem. Ten byl jedním z žáků Stránské v dramatickém oboru na Lidové škole umění. (Stránská byla skvělý herecký pedagog ve Voršilské ulici či na Dimitrovově náměstí a v Šimáčkově ulici v Holešovicích a doma v letech 1960-1974, kde předávala zkušenosti od E. F. Buriana.)
V Národním divadle (1966-2000)
Dva vůdčí čeští režiséři 60. let, Otomar Krejča a Alfréd Radok, se o Kláru zajímali. Krejča ji chtěl angažovat do svého Divadla za branou, ale sešlo z toho. Radokovi vytvořila Věru v inscenaci Gorkého hry Poslední (dochovala se na filmovém dokumentu a část zachytily filmové dotáčky) a zejména mladou sebevražedkyni Zoe v Saundersově Vůni květin. (Srv. Zdeněk Hedbávný: Alfréd Radok. Zpráva o jednom osudu, Národní divadlo a Divadelní ústav, Praha 1994 a Oldřich Vlček: Vůně stokvětá aneb Zpráva o procese, Brno 2009.) S Martinem Štěpánkem se setkala jako Mimi v Čapkově Loupežníku a Mahulena v Zeyerově Radúzovi a Mahuleně, S Luďkem Munzarem jako Inés a Doňa Girolama v Tomanově Donu Juanovi nebo Aňa v Čechovově Višňovém sadu. V roce 1967 namluvila s Vítem Olmerem mimo obraz na FAMU studentský film Petra Volfa a Jaroslava Rajzíka Dialog.
Z Klářiny televizní tvorby 60. let připomeňme aspoň , vedle už zmíněného cyklu Velká díla světové epiky, Kaiserova Vojáka Tanaku s Petrem Čepkem - role Jošiko, Julii v Shakespearových Dvou šlechticích veronských, titulní roli Kvapilovy Princezny Pampelišky (ukázka ze hry existuje i v nahrávce s J. Stránskou a postava byla napsána pro Hanu Kvapilovou, s níž bývala Klára typově srovnávána), Šura v Gorkého Jegoru Bulyčovovi se Zdeňkem Štěpánkem, Olga v Čechovově Dramatu na lovu s Janem Kačerem, Dudkova odvážná inscenace Vyloženě rodinná historie, hlavní postava ve Šrámkově Popelu a dvě kontrastní role ve filmu Pavla Juráčka Případ pro začínajícího kata (1969) podle aktualizovaných Swiftových Gulliverových cest.
V divadle to byla například Antigona v Uhdeho Děvce z města Théby, Kristinka v Našich furiantech, Rosalinda v Shakespearově komedii Jak se vám líbí (alternace s Janou Hlaváčovou), Sofie v zakázáné Jernekově inscenaci Gribojedovova Hoře z rozumu, Desdemona v Hudečkově inscenaci Othella s R. Lukavským v titulní roli a R. Hrušínským jako Jagem. Po boku Vladimíra Brabce vytvořila Kateřinu v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. Z amerického prostředí to byla třeba Tilda v Zindelově Vlivu gama paprsků na měsíčky zahradní a hippiesačka Rona v Rajmontově inscenaci Patrickových Kennedyho dětí. Hudební cítění prokázala mj. jako Axiocha ve Vrchlického a Fibichově melodramu Smír Tantalův (zachytil ji televizní záznam), protipól titulní hrdinky, hrané Janou Hlaváčovou. Pelopa, stárnoucího jen maskou, hrál Josef Čáp. (První Axiochou byla kdysi Hana Kvapilová.) V Ansimovově režii byla kněžnou Lízou v dramatizaci Tolstého Vojny a míru – partnery jí byly Josef Čáp nebo Petr Kostka. Za Josefa Čápa byla Klára provdána v letech 1970-1974 a měli spolu syna Filipa (narozen 9. 2. 1971), z něhož se stal rovněž herec. Od poloviny 70. let začaly hereččiny problémy se štítnou žlázou, k nimž se přidala později osobní krize a postupně rostoucí závislost na alkoholu. Politickou intrikou ztratila celou řadu příležitostí.
Z televizní tvorby 70. let, připomeňme aspoň Honzlův Román lásky a cti, komediální talent prokázala jako služka Rosálie v seriálu Byli jednou dva písaři s J. Sovákem a M. Horníčkem, byla trpělivou Bohunkou v pohádce Sedmero krkavců a za soubor Národního divadla si to s gustem vyřídila s ředitelem Přemyslem Kočím, když spolu hráli titulní role v televizní zkratce Dvořákovy opery Čert a Káča. Mimo obraz hudebně a působivě recituje v televizní inscenaci E. F. Burianovy hry Láska, vzdor a smrt (režie Eva Marie Bergerová). Burianovský vliv, zprostředkovaný Stránskou, uplatnila Klára i při Zaříkání milého na desce Jaroslava Krčka Dřevo se hudbou odívá a jako Markétka v Melčově rozhlasové verzi Goethova Urfausta (obojí 1979), kterou vydal Radioservis na CD. Partnery jí tu jsou Eduard Cupák jako Faust, Rudolf Hrušínský st. jako Mefisto a Dana Medřická v roli Marty. Je to skvost. Téhož roku ztvárnila herečka výrazně také těhotnou paní Vondráčkovou ve filmu Věry Chytilové Panelstory aneb Jak se rodí sídliště. Bytostný vztah k poezii prokázala naprotitomu zase za hostování ve Viole a Lyře Pragensis, v rozhlase, dabingu a televizi.
V letech 1980-1992 učila herectví na hudebně-dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Mezi její žáky zde patřili např. Roman Holý, Lucie Juřičková, Luciana Krecarová, Isabela Sieglová, Marek Pavlovský, David Novotný, Štěpánka Lisá aj. Počátkem 80. let vstoupila Klára na otcovu radu do KSČ,ale nepomohlo jí to a po roce 1989 jí pozdní angažovanost naopak vadila.
V divadle zaujala např. jako Mae (T. Williams: Kočka na rozpálené plechové střeše), paní Webbovou (Wilder: Naše městečko) alternovala na Nové scéně s Janou Hlaváčovou a Reginou Rázlovou, televize zachytila její ráznou Šumbalku v Macháčkově slavné inscenaci Stroupežnického Našich furiantů (DVD firmy Thespis), alternovala s Ivou Janžurovou a Zuzanou Šavrdovou Kláskovou v Lucerně, nebo prohloubila postavu Varji v Čechovově Višňovém sadu a Duni v první verzi Gorkého Vassy (alternace s Bárou Hrzánovou) . Inscenaci Radúze a Mahuleny (1993), kde měla hrát roli královny Nyoly, zakázal před premiérou ředitel Národního divadla Jindřich Černý.
V letech 1995-7 učila Klára na Herecké VOŠ v Michli. K posledním významným inscenacím Jernekové patří Přidalovy Sáňky se zvonci, dramatizace Roku na vsi od bratří Mrštíků (alternace Cihlářky se S. Turbovou) a připsaná role Markétčiny matky v Krejčově režii Goethova Fausta – všechny tři zachytil videozáznam. V televizi naposled vynikla jako partnerka Miroslava Donutila a Blanky Bohdanové v seriálu Hotel Herbich.
90. léta provázely však i tragické události: 1993 umírá Karel Jernek, 1999 Jiřina Stránská. Roku 2000 zemřel Josef Čáp, podruhé ženatý s operní pěvkyní Gabrielou Beňačkovou. Klára sama umírá nečekaně za nevyjasněných okolností 31. 7. 2003 ve svém bytě na Smetanově nábřeží. Není vyloučeno cizí zavinění.
Česká televize věnovala herečce posmrtně dokument Smutný osud princezny Pampelišky (2005).
(Víc o Stránské a Jernekové viz má kniha Osudné pouto, nakladatelství H+H, Praha 2015.)
PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog
