Ladislav Pešek, herec po meči i po přeslici, se narodil Emě a Ladislavu Pechovým 4. října 1906 v Brně. Po studiu herectví na konzervatoři byl roku 1926 angažován do Národního divadla v Brně. Tehdy přijal jako pseudonym matčino dívčí jméno....
Životopis
Ladislav Pešek, herec po meči i po přeslici, se narodil Emě a Ladislavu Pechovým 4. října 1906 v Brně. Po studiu herectví na konzervatoři byl roku 1926 angažován do Národního divadla v Brně. Tehdy přijal jako pseudonym matčino dívčí jméno.
Životní osudy jeho předků jsou kusem historie českého divadla. Babička Marie Pešková, jež hrála od roku 1860 u Zöllnerovy divadelní společnosti, se za svobodna jmenovala Thámová a v rodině se tradovalo, že zakladatelem jejich herecké dynastie byl pololegendární »vlastenec z Boudy« Václav Thám. Ladislava Peška angažoval do činohry Národního divadla v Praze Karel Hugo Hilar na doporučení dramaturga Františka Götze. Jeho generačními druhy zde byli například Jiřina Štěpničková, Jiřina Šejbalová, Josef Gruss, Jan Pivec, Stanislav Neumann, či režisér Jiří Frejka.
V Národním divadle působil Ladislav Pešek čtyřicet osm let a vytvořil na tři sta dvacet jevištních postav. Začínal v inscenacích Hilarových, Dostalových a Frejkových, pokračoval ve spolupráci s Jindřichem Honzlem a Alfrédem Radokem a končil s režiséry o generaci mladšími, Miroslavem Macháčkem nebo Jaromírem Pleskotem.
Herectví Ladislava Peška vyrůstalo z rodinné tradice, v níž dominovaly postupy psychologického realismu. Pešek je obohatil groteskním viděním světa, jež je charakteristické pro moderní umění 20. století a patří též k základním rysům jevištního expresionismu, jenž poznamenal počátky jeho tvorby. Ostře stylizovaný projev a dokonalé ovládnutí herecké techniky ho sbližovalo s tvůrci meziválečné divadelní avantgardy, z nichž zvláště Jiří Frejka měl určující vliv na jeho vývoj ve třicátých a čtyřicátých letech.
Roy Lane, postava, již Pešek vytvořil v bulvární komedii Broadway ještě v Brně, zaujala diváky především radostí ze hry a temperamentem, který se projevil v perfektně vypracované pohybové složce role. Puk ze Shakespearova Snu noci svatojánské, jehož hrál už v pražském Národním divadle v Hilarově režii, se rovněž opíral o stylizovaný pohyb, jenž byl základem polozvířecího charakteru této postavy. Chlestakov v Gogolově Revizorovi a Dauphin Karel v Shawově Svaté Janě patřili do Peškovy galerie pitoreskních charakterů, jejichž vrcholem byl Plautův Pseudolus, kterého vytvořil ve Frejkově režii za nacistické okupace. Pseudolus byl fyzicky odpudivý, ale na rozdíl od předcházejících podvodníků nebo degenerovaných slabochů ho Pešek obdařil velikou dávkou soucitu. Soucit s trpícím překryl v Peškově pozdější tvorbě groteskní škleb charakteristický pro jeho herecké mládí.
Po druhé světové válce prohloubil Pešek své mistrovství na velkých charakterních rolích, na prvním místě jmenujme jeho Lízala z Maryši bratří Mrštíků z roku 1948 v režii Jindřicha Honzla. O Peškově zralém herectví napsal Jan Grossman v říjnu 1959 v Divadelních novinách ve studii Mládí a moudrost komedie: „Také herci - stejně jako básníci - mívají svoje ústřední téma, svého příznačného hrdinu. U Ladislava Peška je tímto hrdinou člověk pěší a obyčejný, člověk, který to má těžké a bývá často bit. Někde se dovede bránit, ale jindy se mu k obraně nedostává sil. Bylo mu dáno málo do vínku, a má tedy co dělat, aby uhájil existenci.“ Dokonalá syntéza kabaretiérské virtuozity a pronikavé analýzy psychologie malého člověka rozloženého prostředím a vlastní neúspěšností, se Ladislavu Peškovi podařila v postavě Archieho Rice v Osbornově Komikovi, v inscenaci Alfréda Radoka z roku 1957.
Ladislav Pešek rovněž významně zasáhl do vývoje našeho filmu. Ke stále živým postavám, jichž vytvořil na osmdesát, určitě patří student Čuřil z filmů Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše nebo titulní postava v Cikánově filmu O ševci Matoušovi.
S československou televizí spolupracoval prakticky od zahájení jejího vysílání v roce 1953. S diváky se rozloučil rolí v televizní inscenaci Václava Kašpara den pátý vysílané poprvé v únoru 1986, necelých pět měsíců před jeho smrtí, 13. července téhož roku.
Životní osudy jeho předků jsou kusem historie českého divadla. Babička Marie Pešková, jež hrála od roku 1860 u Zöllnerovy divadelní společnosti, se za svobodna jmenovala Thámová a v rodině se tradovalo, že zakladatelem jejich herecké dynastie byl pololegendární »vlastenec z Boudy« Václav Thám. Ladislava Peška angažoval do činohry Národního divadla v Praze Karel Hugo Hilar na doporučení dramaturga Františka Götze. Jeho generačními druhy zde byli například Jiřina Štěpničková, Jiřina Šejbalová, Josef Gruss, Jan Pivec, Stanislav Neumann, či režisér Jiří Frejka.
V Národním divadle působil Ladislav Pešek čtyřicet osm let a vytvořil na tři sta dvacet jevištních postav. Začínal v inscenacích Hilarových, Dostalových a Frejkových, pokračoval ve spolupráci s Jindřichem Honzlem a Alfrédem Radokem a končil s režiséry o generaci mladšími, Miroslavem Macháčkem nebo Jaromírem Pleskotem.
Herectví Ladislava Peška vyrůstalo z rodinné tradice, v níž dominovaly postupy psychologického realismu. Pešek je obohatil groteskním viděním světa, jež je charakteristické pro moderní umění 20. století a patří též k základním rysům jevištního expresionismu, jenž poznamenal počátky jeho tvorby. Ostře stylizovaný projev a dokonalé ovládnutí herecké techniky ho sbližovalo s tvůrci meziválečné divadelní avantgardy, z nichž zvláště Jiří Frejka měl určující vliv na jeho vývoj ve třicátých a čtyřicátých letech.
Roy Lane, postava, již Pešek vytvořil v bulvární komedii Broadway ještě v Brně, zaujala diváky především radostí ze hry a temperamentem, který se projevil v perfektně vypracované pohybové složce role. Puk ze Shakespearova Snu noci svatojánské, jehož hrál už v pražském Národním divadle v Hilarově režii, se rovněž opíral o stylizovaný pohyb, jenž byl základem polozvířecího charakteru této postavy. Chlestakov v Gogolově Revizorovi a Dauphin Karel v Shawově Svaté Janě patřili do Peškovy galerie pitoreskních charakterů, jejichž vrcholem byl Plautův Pseudolus, kterého vytvořil ve Frejkově režii za nacistické okupace. Pseudolus byl fyzicky odpudivý, ale na rozdíl od předcházejících podvodníků nebo degenerovaných slabochů ho Pešek obdařil velikou dávkou soucitu. Soucit s trpícím překryl v Peškově pozdější tvorbě groteskní škleb charakteristický pro jeho herecké mládí.
Po druhé světové válce prohloubil Pešek své mistrovství na velkých charakterních rolích, na prvním místě jmenujme jeho Lízala z Maryši bratří Mrštíků z roku 1948 v režii Jindřicha Honzla. O Peškově zralém herectví napsal Jan Grossman v říjnu 1959 v Divadelních novinách ve studii Mládí a moudrost komedie: „Také herci - stejně jako básníci - mívají svoje ústřední téma, svého příznačného hrdinu. U Ladislava Peška je tímto hrdinou člověk pěší a obyčejný, člověk, který to má těžké a bývá často bit. Někde se dovede bránit, ale jindy se mu k obraně nedostává sil. Bylo mu dáno málo do vínku, a má tedy co dělat, aby uhájil existenci.“ Dokonalá syntéza kabaretiérské virtuozity a pronikavé analýzy psychologie malého člověka rozloženého prostředím a vlastní neúspěšností, se Ladislavu Peškovi podařila v postavě Archieho Rice v Osbornově Komikovi, v inscenaci Alfréda Radoka z roku 1957.
Ladislav Pešek rovněž významně zasáhl do vývoje našeho filmu. Ke stále živým postavám, jichž vytvořil na osmdesát, určitě patří student Čuřil z filmů Martina Friče Škola základ života a Cesta do hlubin študákovy duše nebo titulní postava v Cikánově filmu O ševci Matoušovi.
S československou televizí spolupracoval prakticky od zahájení jejího vysílání v roce 1953. S diváky se rozloučil rolí v televizní inscenaci Václava Kašpara den pátý vysílané poprvé v únoru 1986, necelých pět měsíců před jeho smrtí, 13. července téhož roku.
