Michèle Mercier "Kráska ztracená ve stínu markýzy andělů"
Hereckých legend, které došly naprostého ztotožnění se svojí rolí není zase tak mnoho a víc než kdo jiný k nim patří Michèle Mercier. Přenést se přes takovéto osudové role je téměř...
Životopis
Michèle Mercier "Kráska ztracená ve stínu markýzy andělů"
Hereckých legend, které došly naprostého ztotožnění se svojí rolí není zase tak mnoho a víc než kdo jiný k nim patří Michèle Mercier. Přenést se přes takovéto osudové role je téměř ojedinělé, nicméně dokázal to třeba Sean Connery, ačkoli i ten pro většinu lidí zůstane tváří Jamese Bonda. Michèle Mercier je pak dokonalým příkladem herečky, které se už nikdy nepodařilo překročit stín své hrdinky. Ještě před tím, než se v pouhých pětadvaceti letech střetla s Angelikou a navždy tak uvízla ve své zlaté klícce, stačila hrát v šestadvaceti filmech legendárních režisérů. – Na tyto role se však pozapomnělo.
Padesátá léta
Stejně hezká jako ctižádostivá dívka z bohaté lékárnické rodiny v Nice se k filmu dostala prostřednictvím hned několika náhod. Když legendární Maurice Chevalier v Nice natáčel film J’avais 7 filles (Měl jsem 7 dcer, 1954) a jedna z tanečnic onemocněla, objevila se tehdy patnáctiletá Michèle, která se od dětství věnovala baletu a malou roli převzala. Už tenkrát jí byl předvídán obrovský úspěch. Nedosáhla ho však v tanci... Sedmnáctiletá slečna s velkými plány a odhodláním odjela do Paříže, aby tančila ve spolku „Ballets de la tour Eiffel“ a navštěvovala dramatické kurzy.
Po stáži v Londýně, kde ovládla angličtinu debutovala na pařížských jevištích, stále ještě jako tanečnice. Zatímco pro ostatní lidi se všechno důležité odehrávalo v Paříži, pro Michèle bylo osudové rodné Nice na Azurovém pobřeží. Během prázdnin u rodičů se v lékárně setkala s režisérem Denisem de La Patelliérem a ten ji okamžitě obsadil do role komorné Jeanne ve své Retour de manivelle (Pomsta z hrobu, 1957). Hvězdou filmu překypujícího krví a city byla Michèle Morgan - a právě tehdy si Jocelyne Yvonne Renée Mercier změnila své jméno na Michèle Mercier. S novým jménem pro herečku začal výhradně filmový život. Ještě v roce 1957 dostala hlavní roli v příznačně nazvaném příběhu Donnez-moi ma chance (Dejte mi moji šanci, 1957) o mladičké Nicole, která zvítězí v soutěži o novou tvář a stává se filmovou hvězdou (a mimo jiné směřuje k sebevraždě). Na přelomu 50. a 60. let je z Michèle rázem jedna z nejobsazovanějších a nejoblíbenějších francouzských hereček, bez níž se neobejde žádný důležitý večírek...
Cesta k Angelice vede přes horory
Přelom padesátých a šedesátých let: Svatba Michèle s André Smaghem
Michèle nikdy nebyla z tuctových blondýnek. Přirozenou a naprosto samozřejmou povýšeností poznamenávala všechny své hrdinky a tím je posouvala mnohem výš. Dá se říct, že díky tomu dostávala zejména role, které by jinak byly určeny postarším odměřeným dámám. Která jiná herečka ve dvaceti letech s přehledem ztvárňovala role osudových žen a vdov, přitom vypadala velmi mladě a nepůsobila ani v nejmenším směšně? Ve filmu Ein Engel auf Erden (Jeden anděl na zemi, 1959) její Augusta de Munchenberg s nadhledem opouští zoufalého ženicha ve svatební den a je na andělovi, aby playboye Pierra zachránil před sebevraždou. V italském povídkovém filmu Amore in quattro dimensioni (Láska ve čtyřech dimenzích, 1964) se mohla lehce změnit v tajemnou ženu, která až příliš často navštěvuje hřbitovy a díky předstíranému vdovství snadno navazuje finančně výhodné známosti s nešťastnými muži, kteří právě pohřbívají své manželky. Od této řady rolí byl jen krůček k tomu, aby Michèle ovládla taky pole hororů a dostatečně temných thrillerů. V roce 1963 se objevila ve francouzsko-italské Symfonii k masakru nebo taky v Risiho Monstrech a Bavových Třech tvářích strachu. Naposledy se v roce 1971 změnila v Elizabeth z tajemného a ponurého zámku, osídleného vampíry (Pavoučí síť).
Sedmdesátá léta:
Málokterá hvězda ukrývá tolik rolí prostitutek ve své filmografii. Začalo to už v roce 1959 filmem Fraçoise Truffauta Střílejte na pianistu. Nedá se přehlédnout, že její postava černovlasé Clarisse z vedlejšího bytu pořád vyzařuje jistou odměřenost slečny Mercier... Roli tohoto typu nalezneme také ve Třech tvářích strachu a v Orlandiniho snímku z prostředí nevěstince La Pupa. V Tonnerre de dieu s Jeanem Gabinem a Robertem Hosseinem byla dívkou Simone téže profese a pro Christiana Jaquea v La seconde verité (opět vedle Roberta Hosseina) hrála Nathalie - studentku s řadou dalších známostí, jenž jí umožňují žít v luxusu. V roce 1967 pak pochopitelně nemohla chybět v i jinak docela hvězdném obsazení veselých povídkových příběhů Nejstarší řemeslo na světě o kurtizánách na pozadí historie.
Nicméně ty skutečně velké role zase tak běžně nepotkávala. Mnohem častěji to byly příležitosti zahrát si v nejrůznějších komediích a ve společnosti filmových hvězd, ale úloha Michèle se pak ztenčovala na pouhé rozostření obrazu její okouzlující přítomností. K rolím „ozdůbek“ (jak je nazvána Ludvíkem XIV. v jiném filmu - Angelika a král) patří taky Sophie v Lamoureuxově kousku o bláznivých pletkách jednoho Francouze s hned několika vdanými ženami (La brune que voilà), stejně jako jedna z milenek hlavního hrdiny z Goodbye again režiséra Anatola Litvaka s Ingrid Bergman v hlavní roli. V Monicelliho Casanova 70 se o takovýto úkol dělila s Virnou Lisi a mnoha dalšími. V hlavní roli legendárního svůdce, tentokrát důstojníka NATO zářil Marcello Mastroianni.
Převálcována mýtickou hrdinkou
Všechno podstatné se odehrálo „před Angelikou“, takže mezi Michèlinými úspěchy v italských, německých, anglických a amerických filmech nalezneme taky řadu tehdy velmi populárních romanticko-dobrodružných, historických filmů. Žádný však nebyl natolik zásadní jako pětidílná Angelika. V roce 1964 se osvědčený žánrový režisér Bernard Borderie a producent Francis Cosne rozhodli natočit film volně inspirovaný prvními čtyřmi díly jednoho z nejúspěšnějších francouzských románů. Původně měla být do hlavní role obsazena některá z největších hvězd své doby: Catherine Deneuve, Jane Fonda nebo Brigitte Bardot, která je i ve skutečnosti nadšená čtenářka Angeličiných osudů. Během legendárního konkurzu, kde rozčílená Michèle předvedla skutečný výbuch hněvu, však bylo rozhodnuto pro hvězdičku mnohem menších rozměrů.
Scénář se sice hned na počátku odtrhnul od své předlohy a plnou parou směřoval k povrchnímu využití schématu komerčně úspěšných filmů (nejen) šedesátých let, obsahujících nezbytnou dávku napětí, řadu akčních scén, násilí a samozřejmě erotiku, nicméně stále byl velice silný a určitým způsobem neobvyklý. Michèle ve své roli byla natolik výjimečná možná právě proto, že jí filmová Angelika byla upravena na tělo a odpovídala jejím dosavadním postavám. Herečka pak v podstatě hrála samu sebe a taková Angelika se jí až příliš podobala. Co je pak Michèle platné křičet, že není Angelika a autorce románu, že Mercierové Angelika není „skutečná“? Ať chceme či ne, od okamžiku, kdy poprvé spatříme Borderieho film, se pro nás tvář Michèle Mercier stane tváří Angeliky. Snad jen ti, kdo nikdy neviděli žádný z filmů o Angelice, nejsou postiženi tím vtíravým obrazem trochu blond, trochu zrzavé hraběnky ze 17. století s černými očními linkami, jaké se nosily v šedesátých letech.
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let:
Michèle Mercier, která se narodila na Nový rok 1939 slavila sotva třicáté narozeniny, když jen velmi pomalu dozníval úspěch posledního dílu Angeliky. Na konci šedesátých let se ve filmových časopisech psalo výhradně o slibné budoucnosti mladé herečky. V tu chvíli si ještě nikdo neuměl představit k jak velkému ztotožnění herečky s její rolí u diváků došlo. Ještě nějakou dobu točila dál, ale lidé ve všech jejích dalších rolích chtěli vidět stále Angeliku. Ve třiatřiceti u filmu víceméně skončila. Dnes říká, že nikdy netoužila po slávě a bohatství. „Možná jsem v roli Angeliky prožila příliš mnoho štěstí - a na opravdový život už nezbylo.“ Podobné výroky z jejích tří vzpomínkových knih se příliš nehodí ke kdysi ctižádostivé tanečnici a herečce.
Osmdesátá léta:
Snad ji krásná pohádka se šťastným koncem zasáhla víc než koho jiného, protože Michèle je schopna i po šedesátce začínat stále znovu, než aby se smířila se životem, jak šel. „Nostalgie není pro mě. Začínám od nuly, ale věřím, že všechno dopadne dobře. Štěstí přece jednou musí přijít.“ Nutno uznat, že při výčtu zklamání ze zásadních Michèliných vztahů se člověk sotva ubrání přesvědčení, že happyendy do skutečného života nepatří. První hereččin manžel, neúspěšný režisér André Smaghe absolutně neunesl náhlou slávu své mladé ženy a skončil jako alkoholik. Bývalý manžel s násilnickými sklony pak krásce dělal potíže ještě pár let po rozvodu, který hvězdu přišel na slušné peníze. Krátce poté se provdala za politika, Clauda Bourillota, ale manželství se rozpadlo už během let 1973 - 1976, kdy se vydala na útěk před Angeličiným stínem do Hollywoodu, pro jistotu v roli produkční.
Do Paříže se vrátila sama a zase na mizině. Zanedlouho v Ženevě potkala mladého obchodníka se dvěma dětmi. Bezdětná herečka se ráda vzdala už téměř neexistující kariéry a zůstala v domácnosti. Po dvou letech a krátce před svatbou Adrien Jancou zemřel na rakovinu. Michèle zůstala už tradičně sama a bez peněz. Do zoufalé sbírky přibyl ještě italský princ Nicola Bocompagni-Ludovisi. Trvalo to dva roky společného života v Římě, než pochopila, že je zamilovaný víc do Angeliky, než do své starší, leč stále krásné partnerky a vrátila se do Cannes. Tu a tam se Michèle objeví v televizních pořadech, kde se téma hovoru točí jak jinak, než okolo Angeliky a čas od času vydává své vzpomínkové knihy (Angelika se ztraceným srdcem, 1987; Angéliquement vôtre, 1996; Nejsem Angelika, 2002). Devadesátá léta: Michèle Mercier, Robert Hossein a jeho žena Candice Patou.
V roce 1998 se jí podařilo vrátit se před kameru v roli Rachel, slavné tanečnice 20. století. Ať už byl Vivarelliho film La rumbera dobrý nebo špatný, nenechali si ho ujít zejména ti, co dodnes milují Angeliku. Být svou rolí navždy, to vzbuzuje směsici obdivu i politování...
Hereckých legend, které došly naprostého ztotožnění se svojí rolí není zase tak mnoho a víc než kdo jiný k nim patří Michèle Mercier. Přenést se přes takovéto osudové role je téměř ojedinělé, nicméně dokázal to třeba Sean Connery, ačkoli i ten pro většinu lidí zůstane tváří Jamese Bonda. Michèle Mercier je pak dokonalým příkladem herečky, které se už nikdy nepodařilo překročit stín své hrdinky. Ještě před tím, než se v pouhých pětadvaceti letech střetla s Angelikou a navždy tak uvízla ve své zlaté klícce, stačila hrát v šestadvaceti filmech legendárních režisérů. – Na tyto role se však pozapomnělo.
Padesátá léta
Stejně hezká jako ctižádostivá dívka z bohaté lékárnické rodiny v Nice se k filmu dostala prostřednictvím hned několika náhod. Když legendární Maurice Chevalier v Nice natáčel film J’avais 7 filles (Měl jsem 7 dcer, 1954) a jedna z tanečnic onemocněla, objevila se tehdy patnáctiletá Michèle, která se od dětství věnovala baletu a malou roli převzala. Už tenkrát jí byl předvídán obrovský úspěch. Nedosáhla ho však v tanci... Sedmnáctiletá slečna s velkými plány a odhodláním odjela do Paříže, aby tančila ve spolku „Ballets de la tour Eiffel“ a navštěvovala dramatické kurzy.
Po stáži v Londýně, kde ovládla angličtinu debutovala na pařížských jevištích, stále ještě jako tanečnice. Zatímco pro ostatní lidi se všechno důležité odehrávalo v Paříži, pro Michèle bylo osudové rodné Nice na Azurovém pobřeží. Během prázdnin u rodičů se v lékárně setkala s režisérem Denisem de La Patelliérem a ten ji okamžitě obsadil do role komorné Jeanne ve své Retour de manivelle (Pomsta z hrobu, 1957). Hvězdou filmu překypujícího krví a city byla Michèle Morgan - a právě tehdy si Jocelyne Yvonne Renée Mercier změnila své jméno na Michèle Mercier. S novým jménem pro herečku začal výhradně filmový život. Ještě v roce 1957 dostala hlavní roli v příznačně nazvaném příběhu Donnez-moi ma chance (Dejte mi moji šanci, 1957) o mladičké Nicole, která zvítězí v soutěži o novou tvář a stává se filmovou hvězdou (a mimo jiné směřuje k sebevraždě). Na přelomu 50. a 60. let je z Michèle rázem jedna z nejobsazovanějších a nejoblíbenějších francouzských hereček, bez níž se neobejde žádný důležitý večírek...
Cesta k Angelice vede přes horory
Přelom padesátých a šedesátých let: Svatba Michèle s André Smaghem
Michèle nikdy nebyla z tuctových blondýnek. Přirozenou a naprosto samozřejmou povýšeností poznamenávala všechny své hrdinky a tím je posouvala mnohem výš. Dá se říct, že díky tomu dostávala zejména role, které by jinak byly určeny postarším odměřeným dámám. Která jiná herečka ve dvaceti letech s přehledem ztvárňovala role osudových žen a vdov, přitom vypadala velmi mladě a nepůsobila ani v nejmenším směšně? Ve filmu Ein Engel auf Erden (Jeden anděl na zemi, 1959) její Augusta de Munchenberg s nadhledem opouští zoufalého ženicha ve svatební den a je na andělovi, aby playboye Pierra zachránil před sebevraždou. V italském povídkovém filmu Amore in quattro dimensioni (Láska ve čtyřech dimenzích, 1964) se mohla lehce změnit v tajemnou ženu, která až příliš často navštěvuje hřbitovy a díky předstíranému vdovství snadno navazuje finančně výhodné známosti s nešťastnými muži, kteří právě pohřbívají své manželky. Od této řady rolí byl jen krůček k tomu, aby Michèle ovládla taky pole hororů a dostatečně temných thrillerů. V roce 1963 se objevila ve francouzsko-italské Symfonii k masakru nebo taky v Risiho Monstrech a Bavových Třech tvářích strachu. Naposledy se v roce 1971 změnila v Elizabeth z tajemného a ponurého zámku, osídleného vampíry (Pavoučí síť).
Sedmdesátá léta:
Málokterá hvězda ukrývá tolik rolí prostitutek ve své filmografii. Začalo to už v roce 1959 filmem Fraçoise Truffauta Střílejte na pianistu. Nedá se přehlédnout, že její postava černovlasé Clarisse z vedlejšího bytu pořád vyzařuje jistou odměřenost slečny Mercier... Roli tohoto typu nalezneme také ve Třech tvářích strachu a v Orlandiniho snímku z prostředí nevěstince La Pupa. V Tonnerre de dieu s Jeanem Gabinem a Robertem Hosseinem byla dívkou Simone téže profese a pro Christiana Jaquea v La seconde verité (opět vedle Roberta Hosseina) hrála Nathalie - studentku s řadou dalších známostí, jenž jí umožňují žít v luxusu. V roce 1967 pak pochopitelně nemohla chybět v i jinak docela hvězdném obsazení veselých povídkových příběhů Nejstarší řemeslo na světě o kurtizánách na pozadí historie.
Nicméně ty skutečně velké role zase tak běžně nepotkávala. Mnohem častěji to byly příležitosti zahrát si v nejrůznějších komediích a ve společnosti filmových hvězd, ale úloha Michèle se pak ztenčovala na pouhé rozostření obrazu její okouzlující přítomností. K rolím „ozdůbek“ (jak je nazvána Ludvíkem XIV. v jiném filmu - Angelika a král) patří taky Sophie v Lamoureuxově kousku o bláznivých pletkách jednoho Francouze s hned několika vdanými ženami (La brune que voilà), stejně jako jedna z milenek hlavního hrdiny z Goodbye again režiséra Anatola Litvaka s Ingrid Bergman v hlavní roli. V Monicelliho Casanova 70 se o takovýto úkol dělila s Virnou Lisi a mnoha dalšími. V hlavní roli legendárního svůdce, tentokrát důstojníka NATO zářil Marcello Mastroianni.
Převálcována mýtickou hrdinkou
Všechno podstatné se odehrálo „před Angelikou“, takže mezi Michèlinými úspěchy v italských, německých, anglických a amerických filmech nalezneme taky řadu tehdy velmi populárních romanticko-dobrodružných, historických filmů. Žádný však nebyl natolik zásadní jako pětidílná Angelika. V roce 1964 se osvědčený žánrový režisér Bernard Borderie a producent Francis Cosne rozhodli natočit film volně inspirovaný prvními čtyřmi díly jednoho z nejúspěšnějších francouzských románů. Původně měla být do hlavní role obsazena některá z největších hvězd své doby: Catherine Deneuve, Jane Fonda nebo Brigitte Bardot, která je i ve skutečnosti nadšená čtenářka Angeličiných osudů. Během legendárního konkurzu, kde rozčílená Michèle předvedla skutečný výbuch hněvu, však bylo rozhodnuto pro hvězdičku mnohem menších rozměrů.
Scénář se sice hned na počátku odtrhnul od své předlohy a plnou parou směřoval k povrchnímu využití schématu komerčně úspěšných filmů (nejen) šedesátých let, obsahujících nezbytnou dávku napětí, řadu akčních scén, násilí a samozřejmě erotiku, nicméně stále byl velice silný a určitým způsobem neobvyklý. Michèle ve své roli byla natolik výjimečná možná právě proto, že jí filmová Angelika byla upravena na tělo a odpovídala jejím dosavadním postavám. Herečka pak v podstatě hrála samu sebe a taková Angelika se jí až příliš podobala. Co je pak Michèle platné křičet, že není Angelika a autorce románu, že Mercierové Angelika není „skutečná“? Ať chceme či ne, od okamžiku, kdy poprvé spatříme Borderieho film, se pro nás tvář Michèle Mercier stane tváří Angeliky. Snad jen ti, kdo nikdy neviděli žádný z filmů o Angelice, nejsou postiženi tím vtíravým obrazem trochu blond, trochu zrzavé hraběnky ze 17. století s černými očními linkami, jaké se nosily v šedesátých letech.
Přelom sedmdesátých a osmdesátých let:
Michèle Mercier, která se narodila na Nový rok 1939 slavila sotva třicáté narozeniny, když jen velmi pomalu dozníval úspěch posledního dílu Angeliky. Na konci šedesátých let se ve filmových časopisech psalo výhradně o slibné budoucnosti mladé herečky. V tu chvíli si ještě nikdo neuměl představit k jak velkému ztotožnění herečky s její rolí u diváků došlo. Ještě nějakou dobu točila dál, ale lidé ve všech jejích dalších rolích chtěli vidět stále Angeliku. Ve třiatřiceti u filmu víceméně skončila. Dnes říká, že nikdy netoužila po slávě a bohatství. „Možná jsem v roli Angeliky prožila příliš mnoho štěstí - a na opravdový život už nezbylo.“ Podobné výroky z jejích tří vzpomínkových knih se příliš nehodí ke kdysi ctižádostivé tanečnici a herečce.
Osmdesátá léta:
Snad ji krásná pohádka se šťastným koncem zasáhla víc než koho jiného, protože Michèle je schopna i po šedesátce začínat stále znovu, než aby se smířila se životem, jak šel. „Nostalgie není pro mě. Začínám od nuly, ale věřím, že všechno dopadne dobře. Štěstí přece jednou musí přijít.“ Nutno uznat, že při výčtu zklamání ze zásadních Michèliných vztahů se člověk sotva ubrání přesvědčení, že happyendy do skutečného života nepatří. První hereččin manžel, neúspěšný režisér André Smaghe absolutně neunesl náhlou slávu své mladé ženy a skončil jako alkoholik. Bývalý manžel s násilnickými sklony pak krásce dělal potíže ještě pár let po rozvodu, který hvězdu přišel na slušné peníze. Krátce poté se provdala za politika, Clauda Bourillota, ale manželství se rozpadlo už během let 1973 - 1976, kdy se vydala na útěk před Angeličiným stínem do Hollywoodu, pro jistotu v roli produkční.
Do Paříže se vrátila sama a zase na mizině. Zanedlouho v Ženevě potkala mladého obchodníka se dvěma dětmi. Bezdětná herečka se ráda vzdala už téměř neexistující kariéry a zůstala v domácnosti. Po dvou letech a krátce před svatbou Adrien Jancou zemřel na rakovinu. Michèle zůstala už tradičně sama a bez peněz. Do zoufalé sbírky přibyl ještě italský princ Nicola Bocompagni-Ludovisi. Trvalo to dva roky společného života v Římě, než pochopila, že je zamilovaný víc do Angeliky, než do své starší, leč stále krásné partnerky a vrátila se do Cannes. Tu a tam se Michèle objeví v televizních pořadech, kde se téma hovoru točí jak jinak, než okolo Angeliky a čas od času vydává své vzpomínkové knihy (Angelika se ztraceným srdcem, 1987; Angéliquement vôtre, 1996; Nejsem Angelika, 2002). Devadesátá léta: Michèle Mercier, Robert Hossein a jeho žena Candice Patou.
V roce 1998 se jí podařilo vrátit se před kameru v roli Rachel, slavné tanečnice 20. století. Ať už byl Vivarelliho film La rumbera dobrý nebo špatný, nenechali si ho ujít zejména ti, co dodnes milují Angeliku. Být svou rolí navždy, to vzbuzuje směsici obdivu i politování...
