Pete Sampras se do tenisové historie zapsal především jako vítěz nejvíce grandslamových turnajů v historii. Pravděpodobně navždy. V dnešní době, kdy je špička naprosto vyrovnaná a málokdo dokáže vyhrát dva grandslamové turnaje po sobě, Sampras o...
Životopis
Pete Sampras se do tenisové historie zapsal především jako vítěz nejvíce grandslamových turnajů v historii. Pravděpodobně navždy. V dnešní době, kdy je špička naprosto vyrovnaná a málokdo dokáže vyhrát dva grandslamové turnaje po sobě, Sampras o třídu vyčníval mezi svými soupeři.
Pete se narodil 12. srpna 1971 ve Washingtonu jako třetí dítě řeckých přistěhovalců Sama a Georgie. Otec byl letecký inženýr na ministerstvu obrany, matka pracovala v místním salonu krásy. Řeckou kulturu se snažili zachovat i v USA, s dětmi chodili pravidelně do ortodoxního kostela.
V rodině Samprasových nepatřilo sportování mezi priority, Pete objevil kouzlo tenisu sám, když našel starou dřevěnou raketu, se kterou se naučil hrát „o zeď“. Když mu bylo sedm, rodina se přestěhovala do Kalifornie a otec ho často brával na přilehlé kurty. Nevěděl sice o tenisu mnoho, ale snažil se číst knihy, aby mohl svého syna, který se zdál být přirozeným talentem, koučovat sám. Dlouho to nevydrželo.
Sam Sampras zkoušel pro syna najít trenéra tak dlouho, dokud nepotkal Peta Fishera. Stejně jako Sam, ani on neměl s koučováním zkušenosti a ani nebyl nijak dobrý hráč. Jeho obrovskou předností však bylo rozpoznání vlivu mentality na hru. Fisher se rozhodl udělat z Peta maximálně psychicky odolného hráče, a proto ho nechal hrát proti mnohem starším soupeřům. Ve svém prvním soutěžním zápase tak byl Pete přímo smeten z kurtu, když prohrál 6:0; 6:0.
Pete již od svých deseti let věřil, že se stane profesionálem a věnoval tomu vše. Neměl skoro žádné kamarády a dny trávil mezi školou a kurty. Fisher ho donutil přejít na jednoruční backhand, což mu sice chvíli působilo problémy, ale pak se tento úder stal jeho hlavní devizou, stejně jako tvrdé podání.
Do světa profesionálního tenisu Pete vstoupil v roce 1988. Nikdo nepochyboval, že je v šestnácti letech připraven. Jeho podání létala rychlostí více než 160 km/hod a praktikoval velmi atraktivní styl servis-volej. První sezónu zakončil na samém konci první stovky žebříčku ATP. Následující ročník si ozdobil vítězstvím společně ve čtyřhře na Italian Open, kdy jeho spoluhráčem byl Jim Courier. Sezónu zakončil na 81. místě žebříčku a rozešel se s koučem Fisherem, protože zhodnotil, že ho už nemá co naučit.
V roce 1990 Pete vyhrál svůj první turnaj ve Philadelphii a poté ještě přidal triumf v Manchesteru. Mnoho lidí mu předvídalo úspěch ve Wimbledonu, ale Pete, nezvyklý na takovou mediální pozornost, vypadl již v prvním kole s Christem van Rensburgem.
Náladu si ale spravil na US Open, kde dokázal nejprve porazit svůj idol, Ivana Lendla, poté Johna McEnroea a ve finále rivala Andre Agassiho. Stal se tak nejmladším vítězem US Open v historii. Souboj s Lendlem pro něj byl prestižní, protože byli přátelé a Pete se od něho naučil odříkání, které je třeba, aby se člověk stal jedničkou. Symbolizoval také nástup nové éry, ještě však ne zcela.
V následujících dvou letech totiž Pete vyhrál pár turnajů, ale ani jeden grandslamový. Dostal se sice na několik týdnů na post světové jedničky, ale hned zase spadl. Největší událostí tak bylo, že v roce 1992 najal renomovaného kouče Tima Gulliksona. Ten trval na tom, že Pete nemůže vyhrávat za pomoci svého servisu a musí se stát komplexním hráčem.
Petovi tak nezbylo než transformovat svoji hru. A hned v prvním roce se to vyplatilo. Nejdříve vhrál Wimbledon a o chvíli později i US Open, kde ztratil svůj servis pouze sedmkrát v sedmi zápasech. Na konci sezony již byl na postu světové jedničky.
V roce 1994 zvítězil Pete na na Australian Open a ve Wimbledonu. Na konci sezony ho trápily zdravotní problémy, ale v jejím průběhu dokázal nahnat tolik bodů, aby si post světové jedničky udržel. Hned začátek další sezony mu však zasadil těžkou ránu. Gullikson na vyštření zjistil, že má rakovinotvorný nádor na mozku a opustil Peta uprostřed turnaje. Pete, kterého tato zpráva psychicky velmi vzala, dokázal sice dojít až do finále, ale tam podlehl Agassimu. Grandslamový titul si tak Sampras dokázal vydobýt až na oblíbeném Wimbledonu, kde vyhrál potřetí za sebou.
Finále US Open 1995 bylo ve znamení boje dvou velkých rivalů. Pete v něm nastoupil proti Agassimu, který v průběhu sezony od něj převzal post světového hráče číslo jedna. V nádherném zápase dokázal Pete zvítězit. I díky této výhře se později v sezoně stal opět hráčem číslo jedna. Navíc především díky němu získaly USA po třech letech Davis Cup. Když se však hráči vrátili z Ruska, kde se finále hrálo, nedostalo se jim přílišného ocenění. Pete proto na Davis Cup poněkud zanevřel.
Ročník 1996 se Petovi docela vydařil, vyhrál sedm turnajů a přidal vítězství na US Open. Radost ze hry mu však zkazilo květnové úmrtí kouče Gulliksona. Na jeho místo nastoupil Paul Annacone, který zhodnotil, že Petova hra už nepotřebuje příliš vylepšení. To se projevilo v následující sezoně, kdy vyhrál osm turnajů, mezi kterými byl i Wimbledon a Australian Open. Po celý rok se držel na místě světové jedničky a všichni se shodovali, že je na vrcholu sil.
Hned následující ročník však přišly nové výzvy – Chilan Rios a Australan Rafter, kteří úspěšně zaútočili na Petovu nadvládu. Pete sice po pětisetové bitvě s Ivaniševičem vyhrál ve Wimbledonu, kde získal svůj jedenáctý grandslamový titul a zařadil se tak po bok Bjorna Borga a svého idolu Roda Lavera, ale rozhodně již nebyl tak suverénní jako dříve. Svému kouči Annaconoci se doznal k tomu, že je přímo posedlý místem světové jedníčky, stále na něj myslí a mnoho kvůli němu ani nespí. Tato přehnaná motivace negativně ovlivňovala jeho hru. Na konci sezony byl však opět číslem jedna, pošesté za sebou, což nikdo před ním nedokázal.
Na začátku sezony 1999 Peta vyřadilo zranění nohy, ale vrátil se zpět právě včas, aby nabral formu na Wimbledon. Vítězstvím ve finále proti Agassimu srovnal rekord Roye Emersona v počtu získaných titulů. Na postu světové jedničky ho však vystřídal Agassi, přestože ho Pete hladce porazil ve finále turnaje mistrů.
Agassi mu prohru vrátil hned v semifinále Australian open v lednu 2000. Pete pak měl zdravorní problémy, kvůli kterým se dostal do ostrého sporu s Johnem McEnroem, koučem amerického daviscupového týmu, který na něj útočil, že si vymýšlí. Ve Wimbledonu se zranil hned v prvním kole, ale i přes viditelné problémy byl schopen turnaj vyhrát, nadopovaný utěšovači bolesti. Kromě toho, že se třináctým titulem z Grand Slamu dostal na samý vrchol historických tabulek, pro něj bylo vítězství cenné tím, že od roku 1992 se na něj poprvé na velký turnaj přijeli podívat jeho rodiče. V hledišti seděla i herečka Bridgette Wilsonová, Petova snoubenka, se kterou se pak v září 2000 oženil.
Sezona 2001 byla pro Peta jednou velkou frustrací. Herně se nedařilo, zdravotně také příliš ne. Pete se rozešel s Annaconem a na jeho místo nastoupil Tom Gullikson, dvojče Petova zesnulého trenéra. Spory vedl i se svým sponzorem, firmou Nike. Nejdále to dotáhl do finále US Open, ale tam ho smetl z kurtu Lleyton Hewitt. Na konci sezony skončil Pete desátý, což bylo nejhorší umístění za posledních dvanáct let.
Pete se však nebyl ochoten smířit s tím, že jeho kariéra by měla skončit. V roce 2002 se chtěl vrátit a dělal pro to vše. Najal si jako osobního kondičního trenéra Bretta Stephense a radil se s odborníky na výživu a kondičku. Dokonce konzultoval Wayna Gretzkyho a Maurice Greena, aby od nich zjistil, jak si udržet formu po třicítce.
Vstup do sezony se mu však nepodařil. V Austrálii vypadl ve čtvrtém kole, potom málem prohrál s neznámým Slovákem Beckem v Davis Cupu a nakonec ve stejné soutěži prohrál s Alexem Corretjou. Na trávě, což vzhledem k Španělově antujové specializaci byl pro Samprase tvrdý políček. Ruské hvězda Jevgenij Kafelnikov poté prohlásila, že Pete by měl skončit dřív, než udělá nenapravitelnou újmu svému odkazu.
Pete se však odmítal vzdát, vyhodil trenéra a najal José Higuerase, specialistu na antuku, který udělal hvězdy z Changa a Couriera. A již na US Open se to vyplatilo. Nikdo nevěřil, že by tápající Sampras mohl něco uhrát, ale on se dostal až do finále, když po cestě porazil vycházející hvězdu, Andyho Roddicka. Ve finále proti němu opět stál známý rival Agassi. Ten nebyl schopen vzdorovat tvrdému podání „Pistolníka“ Peta, který nastřílel 33 es. Pete tak získal svůj čtrnáctý grandslamový titul.
Po US Open si vzal Sampras několik měsíců na rozmyšlenou, zda bude v kariéře pokračovat. Takřka všem však bylo jasné, že magická pouť v New Yorku 2002 byla tím posledním, co od Peta na kurtech viděli. Na jaře 2003 se sice chvíli pokusil trénovat, ale rozhodl se skončit. Oficiální rozloučení proběhlo na US Open 2003, když přišel na kurt se svým synem Christianem a za jásotu fanoušků, kteří ho v New Yorku nikdy příliš nevítali, se slzou v oku oznámil konec. V kariéře nikdy nezískal všechny Grand Slamy, na antukovém French open se mu nikdy nepodařilo zvítězit.
Pete se po ukončení kariéry věnuje golfu a také charitě, především skrze Gulliksonovu nadaci, pojmenovanou po jeho bývalém kouči a zabývající se výzkumem rakoviny.
Zajímavosti:
Přezdívka: Pistolník
Výška: 185 cm
Váha: 77kg
- 286 týdnů na pozici světové jedničky
- 14 grandslamových titulů (7x Wimbledon, 5x US Open, 2x Australian Open
- 64 titulů na turnajích ATP
Pete se narodil 12. srpna 1971 ve Washingtonu jako třetí dítě řeckých přistěhovalců Sama a Georgie. Otec byl letecký inženýr na ministerstvu obrany, matka pracovala v místním salonu krásy. Řeckou kulturu se snažili zachovat i v USA, s dětmi chodili pravidelně do ortodoxního kostela.
V rodině Samprasových nepatřilo sportování mezi priority, Pete objevil kouzlo tenisu sám, když našel starou dřevěnou raketu, se kterou se naučil hrát „o zeď“. Když mu bylo sedm, rodina se přestěhovala do Kalifornie a otec ho často brával na přilehlé kurty. Nevěděl sice o tenisu mnoho, ale snažil se číst knihy, aby mohl svého syna, který se zdál být přirozeným talentem, koučovat sám. Dlouho to nevydrželo.
Sam Sampras zkoušel pro syna najít trenéra tak dlouho, dokud nepotkal Peta Fishera. Stejně jako Sam, ani on neměl s koučováním zkušenosti a ani nebyl nijak dobrý hráč. Jeho obrovskou předností však bylo rozpoznání vlivu mentality na hru. Fisher se rozhodl udělat z Peta maximálně psychicky odolného hráče, a proto ho nechal hrát proti mnohem starším soupeřům. Ve svém prvním soutěžním zápase tak byl Pete přímo smeten z kurtu, když prohrál 6:0; 6:0.
Pete již od svých deseti let věřil, že se stane profesionálem a věnoval tomu vše. Neměl skoro žádné kamarády a dny trávil mezi školou a kurty. Fisher ho donutil přejít na jednoruční backhand, což mu sice chvíli působilo problémy, ale pak se tento úder stal jeho hlavní devizou, stejně jako tvrdé podání.
Do světa profesionálního tenisu Pete vstoupil v roce 1988. Nikdo nepochyboval, že je v šestnácti letech připraven. Jeho podání létala rychlostí více než 160 km/hod a praktikoval velmi atraktivní styl servis-volej. První sezónu zakončil na samém konci první stovky žebříčku ATP. Následující ročník si ozdobil vítězstvím společně ve čtyřhře na Italian Open, kdy jeho spoluhráčem byl Jim Courier. Sezónu zakončil na 81. místě žebříčku a rozešel se s koučem Fisherem, protože zhodnotil, že ho už nemá co naučit.
V roce 1990 Pete vyhrál svůj první turnaj ve Philadelphii a poté ještě přidal triumf v Manchesteru. Mnoho lidí mu předvídalo úspěch ve Wimbledonu, ale Pete, nezvyklý na takovou mediální pozornost, vypadl již v prvním kole s Christem van Rensburgem.
Náladu si ale spravil na US Open, kde dokázal nejprve porazit svůj idol, Ivana Lendla, poté Johna McEnroea a ve finále rivala Andre Agassiho. Stal se tak nejmladším vítězem US Open v historii. Souboj s Lendlem pro něj byl prestižní, protože byli přátelé a Pete se od něho naučil odříkání, které je třeba, aby se člověk stal jedničkou. Symbolizoval také nástup nové éry, ještě však ne zcela.
V následujících dvou letech totiž Pete vyhrál pár turnajů, ale ani jeden grandslamový. Dostal se sice na několik týdnů na post světové jedničky, ale hned zase spadl. Největší událostí tak bylo, že v roce 1992 najal renomovaného kouče Tima Gulliksona. Ten trval na tom, že Pete nemůže vyhrávat za pomoci svého servisu a musí se stát komplexním hráčem.
Petovi tak nezbylo než transformovat svoji hru. A hned v prvním roce se to vyplatilo. Nejdříve vhrál Wimbledon a o chvíli později i US Open, kde ztratil svůj servis pouze sedmkrát v sedmi zápasech. Na konci sezony již byl na postu světové jedničky.
V roce 1994 zvítězil Pete na na Australian Open a ve Wimbledonu. Na konci sezony ho trápily zdravotní problémy, ale v jejím průběhu dokázal nahnat tolik bodů, aby si post světové jedničky udržel. Hned začátek další sezony mu však zasadil těžkou ránu. Gullikson na vyštření zjistil, že má rakovinotvorný nádor na mozku a opustil Peta uprostřed turnaje. Pete, kterého tato zpráva psychicky velmi vzala, dokázal sice dojít až do finále, ale tam podlehl Agassimu. Grandslamový titul si tak Sampras dokázal vydobýt až na oblíbeném Wimbledonu, kde vyhrál potřetí za sebou.
Finále US Open 1995 bylo ve znamení boje dvou velkých rivalů. Pete v něm nastoupil proti Agassimu, který v průběhu sezony od něj převzal post světového hráče číslo jedna. V nádherném zápase dokázal Pete zvítězit. I díky této výhře se později v sezoně stal opět hráčem číslo jedna. Navíc především díky němu získaly USA po třech letech Davis Cup. Když se však hráči vrátili z Ruska, kde se finále hrálo, nedostalo se jim přílišného ocenění. Pete proto na Davis Cup poněkud zanevřel.
Ročník 1996 se Petovi docela vydařil, vyhrál sedm turnajů a přidal vítězství na US Open. Radost ze hry mu však zkazilo květnové úmrtí kouče Gulliksona. Na jeho místo nastoupil Paul Annacone, který zhodnotil, že Petova hra už nepotřebuje příliš vylepšení. To se projevilo v následující sezoně, kdy vyhrál osm turnajů, mezi kterými byl i Wimbledon a Australian Open. Po celý rok se držel na místě světové jedničky a všichni se shodovali, že je na vrcholu sil.
Hned následující ročník však přišly nové výzvy – Chilan Rios a Australan Rafter, kteří úspěšně zaútočili na Petovu nadvládu. Pete sice po pětisetové bitvě s Ivaniševičem vyhrál ve Wimbledonu, kde získal svůj jedenáctý grandslamový titul a zařadil se tak po bok Bjorna Borga a svého idolu Roda Lavera, ale rozhodně již nebyl tak suverénní jako dříve. Svému kouči Annaconoci se doznal k tomu, že je přímo posedlý místem světové jedníčky, stále na něj myslí a mnoho kvůli němu ani nespí. Tato přehnaná motivace negativně ovlivňovala jeho hru. Na konci sezony byl však opět číslem jedna, pošesté za sebou, což nikdo před ním nedokázal.
Na začátku sezony 1999 Peta vyřadilo zranění nohy, ale vrátil se zpět právě včas, aby nabral formu na Wimbledon. Vítězstvím ve finále proti Agassimu srovnal rekord Roye Emersona v počtu získaných titulů. Na postu světové jedničky ho však vystřídal Agassi, přestože ho Pete hladce porazil ve finále turnaje mistrů.
Agassi mu prohru vrátil hned v semifinále Australian open v lednu 2000. Pete pak měl zdravorní problémy, kvůli kterým se dostal do ostrého sporu s Johnem McEnroem, koučem amerického daviscupového týmu, který na něj útočil, že si vymýšlí. Ve Wimbledonu se zranil hned v prvním kole, ale i přes viditelné problémy byl schopen turnaj vyhrát, nadopovaný utěšovači bolesti. Kromě toho, že se třináctým titulem z Grand Slamu dostal na samý vrchol historických tabulek, pro něj bylo vítězství cenné tím, že od roku 1992 se na něj poprvé na velký turnaj přijeli podívat jeho rodiče. V hledišti seděla i herečka Bridgette Wilsonová, Petova snoubenka, se kterou se pak v září 2000 oženil.
Sezona 2001 byla pro Peta jednou velkou frustrací. Herně se nedařilo, zdravotně také příliš ne. Pete se rozešel s Annaconem a na jeho místo nastoupil Tom Gullikson, dvojče Petova zesnulého trenéra. Spory vedl i se svým sponzorem, firmou Nike. Nejdále to dotáhl do finále US Open, ale tam ho smetl z kurtu Lleyton Hewitt. Na konci sezony skončil Pete desátý, což bylo nejhorší umístění za posledních dvanáct let.
Pete se však nebyl ochoten smířit s tím, že jeho kariéra by měla skončit. V roce 2002 se chtěl vrátit a dělal pro to vše. Najal si jako osobního kondičního trenéra Bretta Stephense a radil se s odborníky na výživu a kondičku. Dokonce konzultoval Wayna Gretzkyho a Maurice Greena, aby od nich zjistil, jak si udržet formu po třicítce.
Vstup do sezony se mu však nepodařil. V Austrálii vypadl ve čtvrtém kole, potom málem prohrál s neznámým Slovákem Beckem v Davis Cupu a nakonec ve stejné soutěži prohrál s Alexem Corretjou. Na trávě, což vzhledem k Španělově antujové specializaci byl pro Samprase tvrdý políček. Ruské hvězda Jevgenij Kafelnikov poté prohlásila, že Pete by měl skončit dřív, než udělá nenapravitelnou újmu svému odkazu.
Pete se však odmítal vzdát, vyhodil trenéra a najal José Higuerase, specialistu na antuku, který udělal hvězdy z Changa a Couriera. A již na US Open se to vyplatilo. Nikdo nevěřil, že by tápající Sampras mohl něco uhrát, ale on se dostal až do finále, když po cestě porazil vycházející hvězdu, Andyho Roddicka. Ve finále proti němu opět stál známý rival Agassi. Ten nebyl schopen vzdorovat tvrdému podání „Pistolníka“ Peta, který nastřílel 33 es. Pete tak získal svůj čtrnáctý grandslamový titul.
Po US Open si vzal Sampras několik měsíců na rozmyšlenou, zda bude v kariéře pokračovat. Takřka všem však bylo jasné, že magická pouť v New Yorku 2002 byla tím posledním, co od Peta na kurtech viděli. Na jaře 2003 se sice chvíli pokusil trénovat, ale rozhodl se skončit. Oficiální rozloučení proběhlo na US Open 2003, když přišel na kurt se svým synem Christianem a za jásotu fanoušků, kteří ho v New Yorku nikdy příliš nevítali, se slzou v oku oznámil konec. V kariéře nikdy nezískal všechny Grand Slamy, na antukovém French open se mu nikdy nepodařilo zvítězit.
Pete se po ukončení kariéry věnuje golfu a také charitě, především skrze Gulliksonovu nadaci, pojmenovanou po jeho bývalém kouči a zabývající se výzkumem rakoviny.
Zajímavosti:
Přezdívka: Pistolník
Výška: 185 cm
Váha: 77kg
- 286 týdnů na pozici světové jedničky
- 14 grandslamových titulů (7x Wimbledon, 5x US Open, 2x Australian Open
- 64 titulů na turnajích ATP
