Ronald William Artest je především zřejmě nejkontroverznějším hráčem od dob Dennise Rodmana. Ale taky je to hráč, který dokáže nastřílet přes 20 bodů, připsat si třeba 6 nebo 7 zisků, a úplně „vymazat“ nejlepší hráče soupeřova týmu, díky skvělé...

Životopis

Ronald William Artest je především zřejmě nejkontroverznějším hráčem od dob Dennise Rodmana. Ale taky je to hráč, který dokáže nastřílet přes 20 bodů, připsat si třeba 6 nebo 7 zisků, a úplně „vymazat“ nejlepší hráče soupeřova týmu, díky skvělé obraně. Od listopadu 2005 také hrdě reprezentuje basketbalovou firmu K1X, jako zatím jediný z celé NBA. Když se ale řekne jméno Ron Artest, všichni si vybaví jednu z nejhorších bitek v historii NBA, která se odehrála 19.11.2004. Tehdy se Ron Artest porval hned s několika fanoušky Pistons a taky s Benem Wallacem, a po zbytek sezony 2004/2005 se na palubovce nesměl ukázat.

Tohle jednaní, které nebylo žádnou výjimkou, neboť Ron proslul řadou dalších malérů, jako úmyslné rozbití televizní kamery v Madison Square Garden po prohraném zápase s domácími Knicks, velkou spoustou hrubých faulů, a nebo třeba se objevil na tréninku v županu. Důvodem toho je určitě dětství. Jako malý trávil v rodné čtvrti Queensbridge v New Yorku většinu času hraním basketbalu a posloucháním Michaela Jacksona. Věci se ale hodně změnili během jeho teenagerských let. „Všechno bylo najednou vzhůru nohama.“ Vzpomíná Ron Artest. „Byl sem vtaženej do pouliční kultury drog a zbraní. Pamatuju si, že sem bydlel vedle Havoca z Mobb Deep. Pořádal ty jeho klasický „Mobb bangers“ party, zatímco moje rodina doma „vařila“ crack. A do toho všeho se moji rodiče rozvedli a shořel nám dům.“ dokončuje Ron svůj příběh. „Chtěl bych poděkovat bohu, že mě během těch let ochránil.“

Přesto se dokázal dostat na univerzitu St.Johns díky svému basketbalovému umění. Byl hned přijat do školního basketbalového týmu, ale zdaleka ještě neměl vyhráno. Dostal se do problémů se zákonem za prodávání marihuany. „Když sem maturoval, uvědomil sem si, že mám potenciál na to, abych se dostal do NBA. Nechal sem všechny negativní věci co se mi v životě staly za sebou, a zaměřil se na basketbal.“

Na NBA Draftu 1999 si ho vybrali Chicago Bulls až v 2.kole. „Mohl sem bejt draftovaném o dost výš, ale generální manažeři nerespektovali obranu. Ale to mě neodradilo hrát stylem, jakým sem hrál, a jakým hraju dodnes.“ Ve své první sezoně odehrál 72 zápasů (z toho 63 v základní pětce), a skončil s průměry 12.0 ppg a 1.65 spg. V 2.sezoně sehrál 76 utkání, z nich jen ve 2 chyběl v základu, a jeho průměřy byly 11.9 ppg. A 2.0 spg. V další sezoně byl po 27 zápasech vyměněn společně s Bradem Millerem, Kevinem Olliem a Ronem Mercerem do týmu Indiana Pacers, za Jalena Rose, Travise Besta a Normana Richardsona. Vedle Reggieho Millera a Jermaina ONeala začínal být Ron stále víc vidět. Tahle trojce nakonec dovedla Pacers do čtvrtfinále play-off, kde podlehli Toronto Raptors s Vincem Carterem na vrcholu kariéry. Sezona 2001/2002 teda Ronovi přinesla výrazné zviditelnění. Jeho statistiky byli 13.2 ppg. / 2.6 spg. / 4.9 rpg.

Sezona 2002/2003 byla velkým mezníkem jeho kariéry. Stal se totiž hvězdou NBA. Poprvé překonal hranici 1000 bodů nastřílených za sezonu (přesně 1068), což je 15.5 bodů na zápas, průměr doskoků na zápas byl 5.2, asistence 2.9, zisky 2.3 (2.v lize). Hlavně se ukazoval jako skvělý obránce, dokázal hvězdám soupeřů pěkně zavařit (např.Jerryho Stackhouse „nechal“ dát pouze 6 bodů, Antawna Jamisona 11, Stephona Marburyho a Jalena Rose 12, Tracy McGradyho 13, Allana Houstona 14, atd….). Poprvé v kariéře byl také vyhlášen „Eastern Conference Player Of The Week“ v týdnu 10.11.-17.11.2002. V hlasování o obránce sezony skončil druhý, za Benem Wallacem.

Do sezony 2003/2004 vstupovali Pacers s velkými ambicemi. Dařilo se jak týmu, tak Ronovi. Zažil nejlepší sezonu kariéry. 18.3 bodů na zápas (celkem 1333), 5.3 doskoků na zápas, 3.7 asistence na zápas, 2.1 zisku na zápas. 37x nastřílel přes 20 bodů, 3x přes 30, včetně 35 bodů proti Orlandu. Zahrál si i v NBA All-Star Game. Tam se stal jedním z nejviditelnějších hráčů. Ne však kvůli svému výkonu, ale díky tomu, že každé střídání nastoupil s každou botou jinou. Během zápasu se tak o něm mluvilo, jako o „lidském billboardu“. Na konci sezony byl vyhlášen „Defensive Player Of The Year“ . „Po celou tu dobu sem nezměnil styl mojí hry. Vyplatilo se to.“. V play-off se sebevědomá Indiana dostala přes Boston Celtics a Miami Heat až do finále východní konference. Tam se ale potkala s pozdějšími šampiony, Detroit Pistons. Ron se trápil, a i když měl průměry 14.5 ppg. a 8.3 rpg., úspěšnost střelby měl hrozivých 29.8%. Pistons je vyřadili, ve finále „knock-outovali“ LA Lakers 4-1, a titul byl jejich. Přesto to byla Artestova životní sezona.

I když, kdyby udržel nervy na uzdě, mohl to říci o následující sezoně, 04/05. Po úvodních 7 zápasech měl vynikající statistiky 24.6 ppg. / 6.4 rpg. / 3.1 apg. / 1.7 spg. / 0.9 bpg. Bohužel, na konci toho sedmého tvrdě fauloval svého věčného rivala Bena Wallace. Ben se naštval a odstrčil ho tak silně, že mu vyrazil dech. Ron začal ustupovat, ale Ben se na něj rozeběhl. Naštěstí ho Rasheed Wallace těsně odstrčil a snažil se zabránit rvačce. Otřesený Ron si lehl na komentátorský stůl, a snažil se chytit dech. Jenže v tom po něm fanoušek v hledišti hodil kelímek s pitím. Ron vybuchl, vrhnul se mezi fanoušky, a toho, co po něm kelímek hodil začal zuřivě bít. Když se na něj vrhli další fanoušci Pistons, Ronovi přispěchali na pomoc spoluhráči a strhla se největší bitka v historii NBA! Ron byl po této hrozné události suspendován do konce sezony, jako vůbec první, a zatím také poslední, v historii ligy.

Do další sezony se Ron pustil vší silou, a bylo vidět, že basketbal mu hodně chyběl.
Po prvních 16 zápasech měl průměr na zápas 19.4 bodů, 2.6 zisků, 4.9 doskoků, 0.7 bloků a 2.2 asistencí. Jenže pak vulgárně napadl kouče Ricka Carlisela a i přes pozdější opakované omluvy bylo jasné, že jeho etapa s Indianou Pacers je u konce. Zájemců bylo dost (Warriors, Clippers, Timberwolwes, Lakers, Nuggets), ale stále se nic nedělo. Zájemci tedy ubývali a čas do uzávěrky přetupů se krátil. I přesto nakonec došlo k velice vyváženému trejdu. Artest byl poslán do týmu Sacramento Kings, do Indiany za něj putoval Peja Stojakovic. Sice Ron nejdříve oznámil, že za Kings odmítá hrát, a pár dnů ještě trvali komplikace, ale nakonec se vše vyřešilo, a Artest se stal hráčem kalifornského týmu, ve kterém hráli Mike Bibby, Shareef-Abdur Rahim, či Brad Miller, se kterým hrál už jak v Bulls, tak v Pacers. V Sacramentu hrál vyrovnaný basketbal, bohužel však ne takový, aby se dal považovat za superhvězdu, kterou mezi lety 2003-2005 bezpochyby byl. Začal hodně střílet za tři body, častěji, než kdy dříve. Sezonu skončil s úctyhodnými průměry 17.6 ppg. / 2.2 spg. / 5.1 rpg. / 3.6 apg. / 0.7 bpg. Kings však měli smůlu, protože na ně v 1.kole play-off čekali favorité ze San Antonia, a každý tak mohl čekat, že Kings vypadnou. Nakonec to ale tak jednoznačné nebylo. Kings se i díky Ronovi drželi, v jednu chvíli dokonce bylo srovnáno 2-2 na zápasy, ale to bylo všechno, co Sac-Town předvedl.

„I přes můj nabitej program plnej tréninků a zápasů, sem si vždycky našel čas na mou další vášeň – rapování. Hip-Hop mám odjakživa v žilách.“ Světu to může dávat vědět od roku 2002, kdy založil label Tru Warrier Records. Ale až téměř 4 roky poté, přesněji 31.října 2006 vydal své debutové album My World. „Nečekejte, že moje album bude znít jinak než ostatní. Můj styl rapu je stejný jako můj styl hraní basketbalu – všestranný a neortodoxní. Nikdy bych to album nedokončil bez pomoci boha, mé manželky Kimshi a svých 4 dětí.“ Není ani tajemstvím, že právě Ron Artest je považován za nejlepšího rapera mezi hráči NBA.

Ať už ho zbožňujete, máte rádi, je vám lhostejný, nebo ho nemůžete ani vystát, on si prošel svým, a teď si užívá zasloužené odměny. Nevim jak vy, ale já mu jí přeju.