Václav Vaňátko byl herec, režisér a divadelní ředitel. Původním povoláním tkadlec z Náchoda, který tam začínal s divadlem jako ochotník.

Absolvoval dramatické oddělení Státní konzervatoře a v letech 1926-1931 hostoval v Národním divadle, kde byl v sezóně 1931/32 elévem činohry (viz. jeho role v rubrice Archív na webu ND). V letech 1932/3 hrál a zpíval v E. F. Burianově kabaretu Červené eso v dnešní Opletalově ulici. Stal se předním členem jeho dalšího divadla D 34-41 a manželem jeho sestry, Libuše Vaňátkové-Burianové, rovněž činné jako členky tohoto avantgardního souboru, kde režíroval inscenace pro děti v tzv.malém d, v němž začínali zpravidla žáci herecké školy při tomto divadle (např. Vlastimil Brodský, Stella Zázvorková, Jana Dítětová aj.)

Hrál v Déčku zprvu menší role v Burianově úpravě Shakespearova Kupce benátského a Gorkého Jegora Bulyčova (obě 1934) a zúčastnil se souborem zájezdu do Švýcar, kde se soubor D 35 setkal s oceněním většiny diváků a kritiky, ale střetl se i s tamními fašisty, kteří narušili jedno z představení. Dohrálo se po zásahu policie.

V Nezvalových Milencích z kiosku (1935) byl Vaňátko podle A. M. Píši (dále jen AMP) “Lazarem, groteskně uvzdychaným v nyvé a důstojné bezkrevnosti.“ Ve středověké francouzské frašce Mistr Pleticha (1936) zaujal „pastýř V. Vaňátka, nabírající na sebe proletářskou ubohost, drsnost i chytrost, vyvrcholující triumfem odvety.“ (AMP) V dramatizaci Máchova Máje byl členem voicebandového kvarteta (se Stránskou, Burešovou a Kozákem) – Režijní knihu Máje se značkami přednesu vydala Lola Skrbková.

V Burianově adaptaci Lazebníka sevillského, aktualizované sympatiemi k bojujícímu Španělsku (1936) ztělesnil herec Pouličního zpěváka, který byl podle J. Fučíka „neobyčejně působivý svou prostotou.“ (E. F. Burian – viz song Bída na desce a rozhlasové fólii s ním – v této postavě naopak zdůraznil její revoltu.) V úpravě Klicperovy veselohry Každý něco pro vlast hrál Vaňátko po Emilu Bolkovi namyšleného sládka Skořápku. Když tuto postavu úspěšně převzal Karel Vainar, vytvořil Vaňátko v téže hře naopak "pitvorně kroutivého a chechtavého ptáčníka" (Píša). První velkou příležitostí v Déčku byl pro herce až titulní hrdina Hamleta III. (Shakespeare-Laforgue-Burian), pojatý jako satira. Vaňátkův dánský následník trůnu byl podle Fučíka „údivný“ a hraný netradičně v bílém kostýmu s krejzlem. „Hamletovy lyrické pasáže zženštile deklamoval pružně ladný V. Vaňátko.“ (AMP). Vodák o hře píše: „Vaňátkův Hamlet pluje v ní sem a tam jako pravý bledý, vychrtlý dekadent protrhané tváře, uvnitř vymknutý a duševně vykloubený, princ odněkud z Keatse ale tak, že jeho romantika stala se plavnou akrobatikou vtipu, ironie, podrývání a pohrdání, kdesi mimo svět, v prázdných, popleněných končinách.“

Složitým vnitřním vývojem prošel Vaňátkův Aleš Kostarovič v Šaldově dramatu Dítě, který se rozhodne vzít si služku Františku, jíž jeho bratr přivedl do jiného stavu: „Jeho chorobná citlivost se změní v zdravý cit, jeho zoufalé pohledy v úsvit štěstí. Najde půdu pod nohama odhodláním ochraňovat slabšího, než je sám. Vyroste láskou: jak mává Anniným rudým svetrem jako praporem, když buduje uskutečnění svého snu (režijní efekt ne nešaldovský): jak láskyplně pohlédne na svou proletářskou čepici, než si ji nasadí před odchodem z otcovského macešského domu s Františčiným kufrem na rameni!“ (I. Fischerová). Podle Fučíka „Nejsložitější úkol tu měli Vaňátko jako Aleš a Havránková jako Františka. Do nemocného, až k nesympatiím slabošského intelektuála Aleše vložil Šalda všecky své sympatie. Vaňátko musil z hlubin Alšovy slabosti vylovit sílu, kterou tam Šalda vložil, musil hrát najednou na třech strunách, aby jeho konečná vzpoura měla přesvědčivě vítězný akord. Vaňátko to zahrál. A scéna, v níž k svému traktátu o umění bubnuje nervózními prsty na stůl, až to vrcholí v kulometnou palbu války – ta scéna sama už patří ke klasickým hereckým výkonům.“ (1937)

Jako moudrý i rozverný šašek v Büchnerově pohádkové komedii Leonce a Lena „s klaunskou vervou vynikl ve Valeriovi V. Vaňátko, jemuž byla temperamentní partnerkou, pádnou v komice, guvernantka Z. Podlipné.“ (AMP). Ve hře o Francoisu Villonovi Paříž hraje prim vedl Vańátko kvartet buřičů. V První lidové suitě byl ve Hře o sv. Dorotě na víru obráceným královským písařem Doufilem (viz dále) a v Žebravém Bakusovi masopustním šaškem Strakapounem, českou variantou Harlekýna. Tuto postavu v masce udělal pak vypravěčem a konferenciérem svých vlastních inscenací pro děti v Déčku.

V závěrečné části Dykovy Revoluční trilogie zaujal „Vaňátkův zmítaný Figaro, mučený i pánovitý, chytračící i zaskočený, s křečovitými záchvěvy touhy a pomsty, triumfu i studu a posléze pocitu bytosti, která se octla v pasti.“ (AMP)

V Druhé lidové suitě předváděl rychlomluvu jako žák ve Vojácích sv.Řehoře, v Komedii o Františce a Honzíčkovi vytvořil s Havránkovou líbezně naivní dvojici milenců a v závěrečné části Jak se v Čechách strašívalo hrál maškaru Barborku. V Českých pohádkách Boženy Němcové osvobodil lišku (L. Skrbková) od kozy, která jí obsadila doupě (S. Havránková) – což publikum v době okupace jistě pochopilo jako jinotaj.

Karel Poláček stihl před nástupem do transportu dodat E. F. Burianovi dramatizaci Dostojevského Vsi Stěpančikovo, kterou režisér kryl svým jménem. Poláček, jak vzpomíná Burian: „Soudil,že Foma Fomič v Dostojevského hře bude velice aktuální figura, protože prý takových Fomů Fomičů teď chodí a dokonce i Hitler má prý rysy fomičovské. Mně se nápad zamlouval, slíbil jsem, vyjednal s Poláčkem způsob, jak mu platit honoráře (nedostával je přímo, nýbrž prostřednictvím zástupce) a došlo k premiéře. Roli Fomy Fomiče hrál Václav Vaňátko a byla to nejlepší postava, kterou vytvořil za léta své práce v D.“ „Sám text klade velké nároky na intenzitu i odstíněnost herecké povahokresby, zejména v ústřední postavě, v níž, vzdávaje se levné karikatury, vynikl V. Vaňátko: jeho Foma, ohyzdný Rasputin v malém, mísí komiku pokrytecké samolibosti s názvuky sadismu, a groteska jeho komediantství roste chvílemi až k přízračnosti.“ (AMP). Hrálo se již v suterénu budovy Na Poříčí (dnes Archa).

V dramatizaci Dykova Krysaře ztělesnil Vańátko rybáře Seppa Jörgena, jenž „zejména v závěrečném výjevu dospěl k mocnému účinu.“ (AMP). Podle vzpomínky Jana Kopeckého Vaňátkův Jörgen jako „prostý člověk práce s neokoralým srdcem byl nadějí příštího světa. Zato Vaňátkův Tiberge v Nezvalově Manon Lescaut představoval jezuitu, který přemlouvá Des Grieuxe ke vstupu do řádu, aby se mohli zmocnit jeho majetku. Přitom je však jeho vztah tajně víc, než přátelstvím, neboť jeho „stažené rty se zachvívají nepřiznanou náruživostí.“ V roce 1940 hrál Vańátko dvě postavy ve frašce Josefa Trojana Každý má dvě úlohy, v níž tentokrát se Sylvií Havránkovou vytvořili „hravé milence“ (AMP). Ve Faltisově dramatizaci Wildeova Strašidla cantewillského jako Cecil z Cheshiru „Vtipně pojal V. Vańátko svého bledničkovitého milostného měkkýše, humorně mučeného touhou po mužnosti.“ (AMP)

V Národním filmovém archívu jsou s ním týdeníkové šoty z E.F.Burianovy inscenace První lidové suity (písař Doufil ve Hře o sv. Dorotě – zde je neodolatelné, jak si sliní inkoustovou tužku), Druhé lidové suity (Vojáci sv. Řehoře, premiéra 1.5.1939). Vaňátkovi neměli děti, ale Václav si to kompenzoval jako jeden ze zakladatelů moderního dětského divadla u nás.

Na deskách je zachycen ještě jako škvor v pohádce O mlsné koze (Burianova voicebandová inscenace Božena Němcová: České pohádky premiéra 9.6.1939) a písních na deskách ESTA - sólově Melancholický Blues/Táta ti zpívá či jako člena tria se Zdenou Vincíkovou a Karlem Vaníkem Vienni, vienni/ /Don Juan (ESTA 2727/8 a 2729). Na desce a rozhlasové fólii je zachycen rovněž ve sboru z E.F.Burianovy inscenace-úpravy Lazebníka sevillského. Není vyloučeno,že je i na vydaných či soukromých deskách pohádek z Pražského dětského divadla Míly Mellanové, kde za protektorátu po zavření D 41 gestapem tajně působil. Krátce hrál tehdy v Městských divadlech pražských a Nezávislém divadle.

V letech 1945-48 byl Vaňátko ředitelem a režisérem Divadla mladých pionýrů, ale byl politickou intrikou z divadla odstraněn. O jeho autorských kvalitách svědčí jeho dramatizace a úpravy, navazující na činnost v malém d. K nejlepším patří folklórní pásmo Dětský rok na vsi (hudba: Jiří Sternwald). V archívu Krátkého filmu na Barrandově mají šot z Vaňátkovy režie Kafkovy hry Ráj divochů v Divadle mladých pionýrů (premiéra 29.10.1947), k níž má úvodní slovo.

Z jeho filmografie stojí za zmínku role profesionálně obratného krejčíka ve filmu Hostinec „U Kamenného stolu“ ( 1948) v režii jiného příslušníka avantgardy, Josefa Grusse a zejména psychologická studie zrádného studenta Rochlíka v Krškově filmu Revoluční rok 1848 (1949).

Literatura:
Vaňátko V.: Jsem hrdý na práci v D 34-D 41, sborník 15 let práce D 34-D48, Umělecký měsíčník D 48 , č.10, s.357-8
Burian E. F.: Zemřel Václav Vańátko, Umělecký měsíčník D 49, č.7, s.165
Žert J.: Chybí nám v řadě, Divadlo, 1, 1950, č.7
Kočová Z.: Kronika Armádního uměleckého divadla, Naše vojsko, Praha 1955
Scherl A.-Obst M.: K dějinám české divadelní avantgardy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1962
Píša A. M.: Divadelní avantgarda, Divadelní ústav, Praha 1978 Srba B.: Inscenační tvorba E. F. Buriana 1939-1941, Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV, Praha 1980 Fučík J.: Divadelní kritiky, nakladatelství Svoboda, Praha 1984

a zejména malá monografie

Mlejnek J.: Klaun Strakapoun hraje dětem. Odkaz d 41, divadla dětí a mládeže, Sdružení pro tvořivou dramatiku ASSITEJ, Praha 2007 (zde je další bibliografie).

Autor: (PhDr. Jaromír Kazda, teatrolog)